21. prosinec 2023 se do dějin zapsal tím nejhrůznějším možným způsobem. Student univerzity, který v té době už stihl zavraždit mladého muže s dvouměsíční dcerou v kočárku v Klánovickém lese, zrovna tak i vlastního otce v Hostouni, toho dne vešel do budovy filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha. Měl pečlivě rozváženo, co chce udělat.
Přinesl s sebou celý arzenál střelných zbraní, jejichž hlavně posléze obrátil proti spolužákům, pedagogům a nakonec proti kolemjdoucím, kteří měli tu smůlu, že šli zrovna kolem fakulty. Jeho chladnokrevné řádění nepřežilo 14 lidí. Ve chvíli, kdy byl zahnán do kouta, a policisté jej měli doslova na mušce, obrátil střelnou zbraň proti sobě a vzal si život. Celé Česko bylo v šoku. Kromě zraněných, pozůstalých po zavražděných či očitých svědků také i policisté, pro které šlo o něco šokujícího a v tuzemských končinách naprosto bezprecedentního.
Utrpení a beznaděj
Praporčík Petr Vild, podporučík Jakub Sauer a velitel Speciální pořádkové jednotky Aleš Dostál byli mezi prvními policisty, kteří po vyhlášeném poplachu dorazili na místo. Tam spatřili ztělesnění paniky, chaosu a hrůzy!
„Před očima mám dva obrazy,“ svěřil se v rozhovoru pro server Seznam Zprávy Petr Vild. „Když jsme přijížděli k budově a viděli studenty na té střeše. To jsem si uvědomil, že to je velký průšvih. A druhý je ta místnost.“ Když policisté vlezli do učebny, kam jako první masový vrah zamířil s prstem na spoušti, představila se jim hrůzyplná scéna. „Rozstřílené stěny, zvonění telefonů, zápach střelného prachu a samozřejmě zranění lidé,“ popisuje policista s tím, že tuto vzpomínku z paměti nikdy nevytěsní.
Obdobně je na tom i Aleš Dostál. „Nedá se zapomenout na to utrpení a beznaděj, kdy se snažíte dělat maximum, ale nikdy to nebude dostatečné. Nikdy to nemůže skončit dobře. Každý z nás přemýšlí, jestli se to nedalo udělat jinak,“ vrací se k rok staré zkušenosti. „Nikdo nevěděl, jestli tam je další pachatel nebo nějaký nástražný výbušný systém. Zajišťovali jsme perimetry, budova se dočisťovala a čekalo se na příjezd pyrotechnika,“ vzpomíná na okolnosti zásahu.
Pád studentky z římsy
Jakub Sauer už nikdy nevytěsná z paměti pohled na to, jak na římse u střechy budovy, balancovala skupinka studentů a studentek. Doufali, že se před vrahem ukryjí. „Nezapomenu na dívku, co spadla kousek od nás z římsy,“ vybavuje si v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Potom na ty zraněné děti a taky na záchod, kde měl pachatel všechno nachystané. Řetězy, brašny, všechen ten arzenál. A že všude byly nábojnice.“
Místo křiku ticho
Po prvotním šoku policisté zamířili do budovy, aby řádění střelce zamezili. Ten zakrátko vylezl na ochoz v nejvyšším patře, odkud puškou ostřeloval kolemjdoucí. Mezitím policisté zajišťovali situaci jak z okolních blízkých budov, tak i zevnitř. „Vyletěli jsme nahoru po schodech a tam ležela první oběť. V chodbě bylo takové prosklené křídlo a to bylo celé prostřílené. Za rohem dveře na záchod, kde měl střelec své věci a pak hned ta první třída,“ uvádí Jakub Sauer.
Ačkoliv policisté jsou na škálu nejrůznějších zásahů v rozmanitých objektech pravidelně připravováni, realita se ukázala být odlišnější, než náročná cvičení. „Když děláme výcviky, říkáme figurantům, aby křičeli a naříkali. Jsme na to zvyklí, orientujeme se podle zvuku. Na fakultě jsme neslyšeli nic,“ vybavuje se Aleš Dostál. Vysvětluje si to tím, že poranění studenti a pedagogové měli obavy, aby hlukem nepřivolali vraha nazpět.
Zpětně si Dostál uvědomuje, že to pro policisty bylo mnohem těžší, než při nácviku, protože díky sluchovým vjemům nevěděli, v jaké situaci se vlastně ocitli. Odkud hrozí nebezpečí, kde leží případní ranění. „Samotný zákrok hodnotím tak, že jsme odvedli naprosto skvělou práci,“ cení si přesto svých podřízených a kolegů z jiných jednotek. Těm se podařilo z protější budovy na masového vraha zacílit, aby jej mohli zpacifikovat. Zodpovědnosti ale utekl, když se sám na ochozu fakulty zastřelil.
Primář o černém dnu ve špitálu po masakru na FF UK: Sedmkrát střeleného jsem do té doby neviděl… Bára Holá
„Nebylo to jako ve filmu“
Policisté, kteří v tu dobu prohledávali útroby filozofické fakulty, o tom, co se děje na ochozu, byli informováni okamžitě. Zrovna tak počítali s tím, že není vyloučené, že se v budově nachází další střelec. Přestože byli obezřetní až do posledních okamžiků, s evakuací postřelených nezaháleli ani vteřinu.
„Už nevím, jestli to byla slečna, nebo kluk. Udělali jsme improvizovaná nosítka z lavice nebo z něčeho takového. Ulomili jsme nohy, aby podložka byla stabilnější a odnesli jsme raněnou osobu dolů až k Rudolfinu,“ udává Petr Vild.
Jakub Sauer z vyšších pater fakulty snesl do přízemí 3 studenty. „Jednu holčinu jsem čapnul do náručí a letěl dolů. Tam jsem ji předal kolegům a vrátil jsem se zpátky. Druhého kluka jsme nesli na židli a pak ještě jednu dívku. Tam se makalo. Jediné o co šlo, bylo je zachránit. Nebylo nad čím přemýšlet,“ vzpomenul. „Ty děti byly leckdy v takovém šoku, že ty střely v sobě ani necítily. My jsme je v těle museli hledat. Kupodivu málo krvácely, nebylo to jako v americkém filmu,“ uzavírá.
