18°C
Do školy přišel se stovkami dalších také student historie Tomáš Hercík, který během tragédie zachránil řadu spolužáků a ukázal policistům v chodbách cestu za střelcem do osudného čtvrtého patra. Jak přiznal, měsíc poté prožíval zvláštní směs pocitů z toho, jak byla budova ještě plná toho, co se v ní stalo, a vnitřní síly, že se mohl vrátit.
V osudný den 21. prosince byl na semináři ve druhém patře. Před třetí hodinou dostal jeho kolega SMS zprávu, že se ve čtvrtém patře střílí. Řekl si, že musí něco udělat. „Rychle jsem odstrčil židli a doslova jsem vyběhl z učebny směrem do čtvrtého patra,“ vzpomínal Tomáš.
Běžel varovat spolužáky a učitele. „Otevřel jsem dveře a řekl jsem, že ve čtvrtém patře se střílí, že je tam člověk se zbraní, křičí se tam. Pak jsem ty dveře zabouchl a pokračoval jsem k dalším dveřím,“ líčil dramatické okamžiky v České televizi.
Střelný prach, křik
Od začátku prý počítal i s tím, že se nemusí dolů vrátit živý. Naplno to ale pochopil až tam nahoře, v pekle 4. patra. „Zápach střelného prachu, křik, střelba, křik - ať už obětí nebo pachatele. V tu chvíli mi došlo bez nadsázky, že tam někomu jde o život, a že tam může jít o život i mně.“ Zpoza rohu dokonce viděl pachatele!
Vedla ho ale snaha pomoct, udělat něco, třeba varováním někoho zachránit, být v tu chvíli nějakým způsobem užitečný a také strach o kolegy, o přátele. „Po celou dobu jsem myslel na to, že netuším, co mě nahoře čeká, ale předpokládal jsem, že nebude moc lidí, kdo se nahoru vypraví někoho varovat,“ vyprávěl budoucí historik.
Nevěřili mu to!
Tomáš postupně varoval studenty i pedagogy v učebnách ve všech patrech. Přitom zažil i malý šok. „Po tom mém prvním varování, trošku k mému úžasu na mě koukali, jestli tam neběhám a nedělám si z nich legraci. Takže jsem řekl, že tohle není legrace. Někoho jsem tam popadl za rameno, snažil jsem se je popohnat k nejbližším místnostem,“ líčil Tomáš. Kromě toho se snažil pomoct i zraněným. V osudný den ale přišel o kamarádku, se kterou si několik dní před tím přáli vše dobré k Vánocům. Emoce a lítost ho dodnes neopustily.
Co cítí? „Smutek, vztek nad zbytečnou ztrátou čtrnácti nevinných lidí, kteří s tou danou situací neměli nic společného, jen to, že se ocitli ve špatný čas na špatném místě,“ dodal v reportáži České televize.
Studentka z římsy
Šlo opravdu o sekundy „Seminář trval asi 45 minut a najednou jsme uslyšeli hrozné rány z chodby. Nejdřív jsme nevěděli, o co jde, ale najednou začalo šílenství, kdy tam začaly lítat třísky přes učebnu! Pachatel začal střílet přes dveře a my se schovali pod lavice a nevěděli jsme absolutně, co máme dělat. Měli jsme trochu náskok a prostor vylézt na střechu. Bojím se výšek, tak jsem myslela, že to bude stačit, když budeme za rohem na té střeše a policie to vyřeší. Pak jsme ale slyšeli ty rány víc a víc na té střeše a byly už na té střeše, tak jsem se taky spustila na tu římsu. A v ten moment jsem v mžiku zahlédla toho pachatele. Takže tam šlo opravdu o sekundy. Kdybych se spustila o pár vteřin dýl, nevím, jak by to dopadlo.“
I tihle se rozpovídali
Tragédie se nesmazatelně zapsala i do povědomí policistů, záchranářů a hasičů, přestože jsou na takové situace trénovaní. Rozpovídali se o tom nejen pro ČT, ale také pro CNN Prima News.
Policista Adam Mitka, velitel zasahujícího týmu:
Pamatuji si obličeje „Pamatuji si jenom obličeje těch lidí, co tam leželi na zemi, to je jediný, co si pamatuji.“ Připustil, že vyrovnat se s tím je stále těžké.
Pavel Pavlovič, policista Speciální pořádkové jednotky:
Do ticha volali máma, táta... „Trénovali jsme to, že lidé křičí a volají, ale tady bylo hrobové ticho a ten pocit z toho byl mnohem intenzivnější. A možná nejhorší pocit, který se mi teď vybavuje, tak byl ten, když jsem v místnosti zůstal po odsunu posledního raněného poslední a do toho ticha začaly zvonit mobilní telefony. To bylo asi úplně nejhorší, co jsme mohli zažít. Nejčastější jména na displeji byla máma a táta. Zpětně jsem rád, že si nepamatuju tváře.“
Radomír Bohuslávek, velitel policie:
Všichni šokem šeptali. „Vstoupili jsme do třídy, kde bylo strašný ticho. Při prvním pohledu jsem nic neviděl, protože tam byly lavice a všichni byli pod nimi poskládaní. Takže jsme lavice vynosili ven, abychom se k nim dostali. Ke každému jsme museli jít zvlášť, protože šeptali. Myslím, že to bylo šokem, že ani nebyli schopni mluvit. Vidíte, jak krvácí, tak prostě kleknete a začnete je ošetřovat. Snažíte se je nějakým způsobem uklidňovat, ale to nebyla moje primární funkce, my jsme měli na starosti to tam řídit.“
Rony Jabbour, velitel čety pražských hasičů:
Zdi od krve „My jsme tam vyjížděli k masivnímu úniku vody, protože bylo prostřelené topení, teklo to už skrz několik pater. Bylo to jako jít proti času, kapky krve na schodech, zdi od zraněných. Viděli jsme de facto reálně všechno, co se stalo. Viděli jsme ty zavražděné, pak jsme se vraceli zpátky do auta. Je to takové uzavření toho příběhu, nevytvářejí se tam domněnky, jak to mohlo asi vypadat.“
Zdeněk Křivánek, náměstek ředitele pražské záchranky:
Říkali jsme, že to není možné „Když přišla první zpráva o aktivním střelci, tak jsme se všichni sešli na operačním středisku, což je takové srdce záchranky, kde se ty informace shromažďují. Když tam jdete, tak si pořád říkáte »to není možný, třeba se to nějak vysvětlí, třeba to nebude tak hrozný«, ale v okamžiku, kdy jsme tam vstoupili, tak jsme věděli, že ten malér bude obrovský.“
17 obětí
Ke střelbě došlo loni 21. prosince. D. K., který běsnění ukončil sebevraždou, na místě zastřelil 13 lidí, jedna oběť zemřela v nemocnici. Dalších 25 lidí těžce zranil. Policie mladíka nejen na základě balistiky spojila také s případem dvojnásobné vraždy Martina (†32) a jeho dcerky (†2 měs.) v Klánovickém lese na okraji Prahy z 15. prosince. V domě v Houstoni na Kladensku vrah zabil i svého otce. Na místě zanechal dopis, v němž se k činům přiznal.
Blesk Víte, že...
Psychologové poskytli v souvislosti se střelbou jen do konce roku přes 1700 intervencí, z toho asi třem stovkám příslušníků integrovaného záchranného systému.
