18°C
Jak již bylo řečeno, v roce 1918 Dolní Počernice ještě nebyly součástí hlavního města. A nebyly jí ani dlouho poté. Oproti téměř sousedním Petrovicím, Dolním Měcholupům či Štěrboholům, které byly připojeny k Praze roku 1968, přišla na Dolní Počernice řada až o 6 let později. „Dnem 1. července 1974 byly k Praze připojeny samostatné obce (…) Běchovice, Horní Počernice, Klánovice, Královice, Dubeč, Dolní Počernice,“ a řada dalších po celém dnešním obvodu metropole, jak líčí historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy.
Vesnička za městem
Zkraje 20. století byly Dolní Počernice relativně nevelikou, byť nikoliv nezajímavou vesnicí. Jednak zde fungoval pivovar, který „v období největšího rozkvětu před 1. sv. válkou produkoval průměrně devět várek týdně a zásoboval 28 hospod v Praze,“ jak se dozvíme z knihy Dolní Počernice, dále se tu nacházel lukrativní klasicistní zámek, ba dokonce i velkostatek, jenž patřil široko daleko k těm největším.
V roce 1845 protnula Dolní Počernice železnice, o níž současný starosta Zbyněk Richter v knize Dolní Počernice píše jako o „nejdůležitější železniční tepně v České republice,“ neboť je součástí tzv. prvního železničního koridoru, jenž je veden z Děčína přes Prahu, Kolín, Pardubice, Brno a Lanžhot, zároveň je součástí trati z Prahy do České Třebové, která je dle statistik Správy železnic z roku 2020 nejvytíženější tratí v Čechách vůbec.
Výstavba železnice pro vesnici znamenala velkou událost, díky níž šel rozvoj obce kupředu. „Počet obyvatel rostl,“ píší autoři v knize Dolní Počernice. „V r. 1890 měly Počernice 585 obyvatel, kteří žili v 69 domech. Při sčítání lidu v r. 1937 žilo v Dolních Počernicích již 2 191 obyvatel.“ Již mezi nimi ale scházeli vojáci, kteří se nevrátili z krvavých kolbišť Velké války.
29 jmen
Ta vypukla 28. července 1914 a vbrzku se do ní zapojily státy z celého světa. Tím, že bylo České království součástí Rakousko-Uherska, které konflikt vyvolalo, putovaly do vojenských mundúrů v rámci všeobecné mobilizace také Češi. Desítky jich byly i z prosperujících Dolních Počernic. Bohužel i ti tvoří smutnou, a ne vždy zcela přesnou statistiku zemřelých.
Pomník vojáků, kteří zemřeli během první světové války, se v Dolních Počernicích nachází na návsi před tamní radnicí. David Zima
Přesné číslo vojáků, kteří ve válce umírali, se dnes pouze odhaduje. A i tak jde o odhad strašlivý – hovoří se o přibližně 10 milionech zesnulých, přičemž další miliony byly oběti z řad civilního obyvatelstva. Mezi nimi i ženy, děti. Lidé, kteří zemřeli v důsledku příšerných životních podmínek, v důsledku nemocí a hladomoru. „První světová válka přinesla obyvatelům Prahy nesmírné utrpení. Znamenala ohromné ztráty na lidských životech a zbídačení tisíců rodin. Přestalo se stavět, přibývalo zatčených a potrestaných vlastenců,“ píše konkrétně Janáček v Malých dějinách Prahy.
Nápaditý, svým vzezřením až velkolepý pomník v Dolních Počernicích je určen přímo vojákům, kteří jsou vedeni v evidenci Ministerstva obrany coby padlí v boji. Jmen na kamenném obelisku ve tvaru kvádru, který spolu se čtyřmi sloupy v rozích podpírá atiku s vysochaným věčným ohněm na špici, a reliéfy olivových ratolestí po stranách, je celkem 29 – seřazených dle abecedy.
Nad výčtem zemřelých umístil autor pomníku, architekt Antonín Cechner, dva nápisy: „Nebyla marnou vaše oběť bratři. Jí vděčně vzpomíná svobodný Čech,“ a „Památce vojínů Dolních Počernic padlých v letech 1914-1918.“
Téměř sto let
Pomník stojí na dolnopočernické návsi před dnešní radnicí, v ulici nazvané příznačně – Národních hrdinů. Jak uvádí kniha Dolní Počernice z roku 2007, „o vybudování památníku se velkou měrou zasloužil dolnopočernický Sokol,“ přičemž kořeny této vlastenecké tělocvičné jednoty sahaly patrně už do 1. světové války, neboť „6. ledna 1919 se sešel přípravný výbor Sokola.“ Pomník konkrétně byl vztyčen v roce 1925, roku 2003 byl restaurován.
Pod jeho podobou, jak již bylo psáno, je podepsán architekt Antonín Cechner, který se podílel na dílčích pracích při dostavbě chrámu sv. Víta, při obnově chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, nebo při „opravě“ Karlštejna. Nejen v Praze je však znám i coby spoluator nebo samostatný architekt nových projektů. Se svým dlouholetým kolegou Josefem Mockerem stavěl například kostel sv. Ludmily na náměstí Míru, realizoval domy na Smíchově.
