14°C
Průmyslový palác na pražském Výstavišti prochází od loňského května restauračními pracemi v Novém Boru na severu Čech. Pracují na nich machři z Kolektiv Ateliers. Restaurátoři zde dávají kousek po kousku dohromady jeho poničené vitráže z konce 18. století.
Blesk měl jedinečnou možnost pozorovat, jak se umělecké dílo obřích rozměrů opět probouzí k životu. Restaurátorům momentálně pod rukama prochází vitráž s malbou od malíře Mikoláše Alše, kterou dávají dohromady podle původní skici významného českého umělce, též podle fotografie pořízené pár dní před požárem.
Co nejvíce z původního díla
Výplně jsou na Výstavišti demontovány, pečlivě označeny a následně putují do ateliéru v Novém Boru. Restaurátoři zde nejprve rozeberou z olověných osnov jednotlivá sklíčka, která se musí důkladně očistit, aby následně zjistili, v jaké jsou kondici. Dalším úkolem vitrážistů je správně určit odstín barvy každého střepu a vyladit barvu jeho nátěru podle původních předloh. Každý detail a každou nesrovnalost musí restaurátoři konzultovat s památkáři, aby zajistili maximální přesnost v zachování původního díla.
Při restaurování není cílem nahradit každé prasklé sklo, ale zachovat co nejvíc těch původních. Řemeslníci z ateliéru ale nejsou prvními, kdo vitráž opravuje. Několik drobných oprav bylo provedeno už před více než 80 lety, tehdejší restaurátoři se v několika případech dopustili různých chyb. Současní restaurátoři si pak lámou hlavu nad tím, jak se k nim postavit.
„Někdy je to evidentní chyba, ale někdy i tu chybu chcete zachovat, protože i chyba v sobě může mít nějakou vnitřní hodnotu,“ vysvětluje Zdeněk Kudláček, který má opravu vitráže ve své režii.
Maximální přesnost i podle sluchu
Sklíčka, která nepřežila požár v roce 2008, nebo časem popraskala, musí vitrážisté nahradit novými. Nová skla v původních barvách si nechávají vyrobit v Německu a podle papírových šablon z nich ručně vyřezávají sklíčko po sklíčku. Vyřezávání vyžaduje vysokou míru zručnosti a léta praxe, ti nejlepší se časem naučí sklo správně nařezávat podle sluchu.
Restaurátor přitom musí pracovat s přesností na desetiny milimetru. „V tomto je ukryté kouzlo našeho řemesla. Například na čtyřech metrech délky jedné výplně může být například sto dílků skla, kdybychom v každém dílku ujeli byť jen o desetinu milimetru, tak se naše chyba znásobí stokrát a výplň nám na konci nebude sedět. Proto musíme být extrémně přesní a od oka se přesně držet všech linek,“ vysvětluje Zdeněk Kudláček
Hotová namalovaná sklíčka se následně musí naskládat do nové olověné osnovy. Poskládané výplně v osnově následně restaurátoři ještě musí zaletovat cínem, který proteče do mezírek mezi sklem a osnovou, čímž celou výplň upevní. Poslední proces je vtírání sklářského kitu, ten funguje jako těsnění.
Tajné vzkazy
Mezi skláři v už v dobách minulých panovala tradice, zanechat po sobě ve svém díle nenápadnou stopu v podobě vyrytého vzkazu, nebo podpisu s datumem. Drobné poklady lze někdy také nalézt v olověných spojích mezi jednotlivými destičkami.
Někteří důvtipní skláři zde občas zanechali srolovaný papírek s úryvkem z tehdejších novin, nebo například ceník běžných potravin jako mléko, vejce, mouka atd. Zdeněk Kudláček při návštěvě ateliéru novinářům opatrně naznačil, že i jeho ateliér by rád s něčím podobným přišel, na konkrétní informace si ale ještě budou muset lidé počkat.
Vitráže Průmyslového paláce se skládají z více než 107 000 jednotlivých sklíček. Svým rozměrem odpovídají ploše dvou hokejových kluzišť. Tým, který se na restauračních pracích podílí, má dvacet členů a každý je specialistou na něco jiného.
Zdeněk Kudláček také podotýká, že v Česku není žádná škola, kde by se dalo těmto dovednostem naučit. Všichni kdo na vitráži z Průmyslového paláce pracují, se řemeslu naučili od někoho zkušenějšího. Sám Kudláček se práci se sklem věnuje již přes 30 let, jeho ateliér pracoval také například na vitráži v Národním Muzeu.
Restaurační práce na vitrážích z Průmyslového paláce v dílnách Kolektiv ateliers v Novém Boru Blesk
