Šlo o jeden z nejromantičtějších, přesto nejtragičtějších příběhů, které se v Praze za éry tuhé normalizace odehrály. Mirka Benešová se dlouhá léta pohybovala v hudebních kruzích a navazovala různé známosti. Jednu dobu dokonce žila s Milanem „Mejlou“ Hlavsou (†49) – členem legendární kapely The Plastic People of the Universe.
„Tenhle vztah byl poněkud bouřlivý. Občas ji Mejla propleskl, občas šel na pivo a vrátil se za týden,“ uvádí v knize plné romantických příběhů prozaicky nazvané Kde se líbat v Praze? Novinářka Martina Riebauerová. „Mejla nebyl úplně rodinný typ. Ona chtěla založit rodinu a mít děti a on byl do světa a šlo mu hlavně o hudbu,“ sdělila Mirčina sestra Irena v pořadu České televize Fenomén underground.
Poeta z Měcholup
Když se s Hlavsou definitivně rozešla, nalezla Mirka štěstí v náručí básníka Milana Kocha – muže, jenž se jí ukázal být nade vše nejdražším. Umělecky nadaný Koch patřil do okruhu blízkého pražské undergroundové scéně. Narodit se o nějaké to staletí a desetiletí dříve, byl by se mohl řadit k prokletým básníkům nebo k romantikům. S Karlem Hynkem Máchům (†26) kupříkladu sdílel lásku k cestování po českých krajinkách. Koch byl nadto zapáleným trampem.
Uznání se dočkal až léta po smrti. Milan Koch bydlil v půdním pokoji domu svých rodičů v Dolních Měcholupech, kde se věnoval svým největším vášním – četbě, psaní poezie a pokoušení nejrůznějších chemických pokusů – však se také učil ve Spolaně Neratovice. Byly to nakonec prostý papír a pero, které jej zlákaly k nedlouhé životní dráze, a skrz které pronikl do vod undergroundu, jenž se vymezoval vůči komunistické moci.
Láska jako z básně
Po známosti s Mirkou „se brzy vzali,“ píše Riebauerová. Své „ano“ si řekli před Vánoci roku 1973. „Tradiční svatba na Staroměstském náměstí se přelila do malostranské Rychty, na oslavě vyskočil ženich na stůl a recitoval své básně.“ V malostranské Rychtě se tehdy scházela řada postaviček, které proti režimu tu nahlas, tu hlasitěji protestovala. „V Rychtě hrával Hutka, Třešňák, Merta a mnoho dalších,“ uvádí novinářka. Mezi jinými také nedaleko žijící filosof Egon Bondy (†77).
Ten zamilované dvojici poskytl svůj byt v Nerudově ulici, kam se Koch přestěhoval z Dolních Měcholup. „Milan byl hodný kluk, i když to byl chlap jak hora a měřil ke dvěma metrům. Na hlavě měl obrovskou hřívu kudrnatých vlasů, která by normálně stačila pro pět lidí,“ zavzpomínal pro Riebauerovou překladatel Josef Rauvolf. „Ona byla drobná, špinavá blondýnka. Cítil jsem mezi tou dvojicí něco víc. Prostě, že si jsou, zní to možná blbě, souzeni.“ Trvalé štěstí na Malé Straně nenalezli.
„Poslední tramvaj odjíždí bez nás...“
Se svou ženou akorát plánovali rodinu, do toho se Kochovi začalo blýskat na lepší časy, když se mu namísto práce skladníka rýsovala možnost zaměstnání na ambasádě. Idylické plány a výhled spokojených dnů však zkazila nevýslovná tragédie.
„Sedmnáctého listopadu roku 1974 se kolem čtvrté ráno vraceli od Milanovy sestry z Ďáblic,“ píše Riebauerová. „Byla hustá mlha, tramvaj stále nikde, Milan řekl, že si odskočí. Odložil aktovku a zmizel v nedohlednu.“ Manželka ho pak už nikdy více nespatřila. Protože jí bylo divné, kam se Milan poděl, proč v noci ani ráno nepřišel domů, zkontaktovala policii. Ale i ta byla bezradná.
Teprve po týdnu zoufání a doufání se Mirka dozvěděla, co se oné noci stalo. „Milan uvízl v tunelu, kudy jezdí tramvaj – jeho těla roztrhala tak, že bylo dlouho těžké je identifikovat,“ píše Riebauerová. Jak se taková nehoda mohla stát, tím spíše v noci a v tunelu, jenž se se svými zhruba 100 metry neřadí k těm vyloženě dlouhým?
Pro Českou televizi takto vzpomínala přímo Milanova sestra Irena: „Znám verzi od Mirky, že se chtěl jít vyčůrat a šel kousek stranou. V Ďáblicích je násep, kde se vjíždí do tunelu. Milan údajně sklouznul dolů a ta tramvaj ho sebrala a roztáhla ho na několika metrech.“ Milanu Kochovi, který v jedné ze svých básní napsal krutě symbolický verš: „poslední tramvaj odjíždí vždycky bez nás“, život dopřál pouhých 26 let života. Jeho manželce dokonce o dva roky méně.
Pouť na „druhou stranu“
Ze světa totiž odešla dobrovolně. „Ještě předtím začala načisto přepisovat Kochovy básně, aby uchovala celé manželovo literární dědictví. V červnu roku 1975, na Milanův svátek a sedm měsíců od jeho smrti, si Mirka pustila plyn.“ Paradoxně pořád v bytě Egona Bondyho v Nerudově ulici, nedaleko domu, kde stejným způsobem zemřel další český „prokletý“ básník Václav Hrabě (†24). Stejně jako jemu, i Mirce bylo 24 let.
Muchomůrky bílé
„Člověk ze zoufalství,
snadno pomate se.
Muchomůrky bílé,
budu sbírat v lese...“
Byla to nakonec tragická romance dvou blízkých přátel, která Egona Bondyho inspirovala k sepsání básně, jíž posléze zhudebnil „Mejla“ Hlavsa. „Undergroundoví Plastici tenhle doják dvakrát nemilovali, hráli ho jen, když si jej diváci pískáním vynutili. Byl na ně příliš sladký, příliš sentimentální. Když s ním Mejla přišel poprvé, vyhnali ho. I Egon Bondy říkal, že na Muchomůrky není kdovíjak pyšný. Věděl, že píše cajdák.“ Cajdák, jenž se stal jednou z nejznámějších písní, jaká kdy byla s „máničkami“ na pódiu spojovaná.
Rozdíl mezi brzdnou dráhou autobusu a tramvaje při 40kilometrové rychlosti Veronika Foltová
