25°C
Blesk.cz: Vážená paní magistro, jak si stojí dnešní mládež s ohledem na závislosti? Lze říci, že návykové látky jako cigarety, alkohol, tvrdé drogy užívají více, než tomu bylo v minulosti?
Mgr. Michaela Kešnerová: „Statisticky tyto počty klesají. Tendence napovídá, že daleko častěji mají děti potíže s nadužíváním elektroniky. Co se adiktologie týče, vytlačuje klasické drogy.“
Oč konkrétně se jedná?
„Přílišné nadužívání elektroniky, tedy počítače, tabletu, mobilního telefonu. Vyskytuje se to velmi často, zpravidla v důsledku chování rodičů. Ti mají doma nastavit určitý režim a pravidla. Když v jejich rámci mohou trávit libovolný čas na počítači, u televize, na tabletu nebo na chytrém mobilním telefonu, svádí to k tomu, že si na to zvyknou a vyžadují to. Je to pro ně každodenní rutina. O jiné činnosti, které mohou být jejich vývoji prospěšné, ztrácí zájem.“
Jaký může toto nadužívání představovat problém třeba z hlediska růstu a vývoje, osvojení vlastností či dovedností?
„Minimálně z hlediska pohybového, neboť pohyb jim schází. Častým nadužíváním elektroniky dochází i třeba k tomu, že jsou nešikovnější, neohrabenější, mají tendence nabývat na váze i se stranit, protože ztrácí kontakt s reálným světem. Abychom to ale neviděli jen černě, pokud děti tráví čas nadměrným hraním třeba anglických nebo logických her, tak si naopak mohou rozvinout logické uvažování či znalosti cizích jazyků.“
V dnešní době je těžké představit si dětství bez chytrého mobilního telefonu. Lze v obecné rovině určit takový nejideálnější věk, kdy jej dětem pořídit?
„Každý to může mít nastavené jinak. V momentě, kdy dítě jezdí samostatně do školy, nebo na kroužky, tak je samozřejmě rozumné, aby o sobě dalo vědět, že v pořádku dorazilo, nebo že je na cestě domů. Otázkou spíše je, zda je rozumné pořizovat automaticky chytrý telefon se všemi vymoženostmi, které nabízí, nad rámec té komunikace. Ale to pak zase narážíme na druhou stranu mince, kdy nikdo v kolektivu nechce být tím, kdo má zastaralý nemoderní telefon. Vhodnější a efektivnější, byť i třeba složitější, naučit děti s tou elektronikou pracovat. To ale rodiče často podceňují.“
Vyjma elektroniky, s jakými závislostmi se v Praze setkáváte především?
„To záleží nejen na věku klientů, ale také na prostředí, v němž vyrůstají. Obecně se dá říci, že okolo 11. až 13. roku už se potýkáme s nikotinem a alkoholem, méně pak s marihuanou.“
Bavíme se teď o závislosti v pravém slova smyslu, nebo jde spíše o takové to prvotní oťukávání, experimenty?
„Je to spíše otázka experimentů či řekněme škodlivého užívání. Ne že bych se za svou praxi nesetkala s žádným případem závislosti u mladistvých, ale je jich opravdu méně. Na druhou stranu ani experimenty a škodlivé užívání nelze podceňovat, tím spíše u dětí. U závislostí obecně platí, že čím mladší věk, tím hůře se s nimi vypořádává.“
Co by pro rodiče mělo být prvotní varování, že se v rámci výchovy děje něco, co může hraničit s nadměrným užíváním až se závislostí?
„V prvé řadě je nutné si uvědomit, že závislost či nadužívání je příznakem něčeho vážnějšího. Jde o důsledek. U té elektroniky to lze zpozorovat, když dětem vytyčíme nějakou časovou hranici pro hraní si s mobilním telefonem nebo počítačem. Dítě ji překročí a pak bývá agresivní, nepříjemné až vzteklé, když musí skončit. Je to signál, že chce ještě. Záleží samozřejmě na tom, kolik času denně takové činnosti věnuje. Pokud jsou to 4 hodiny a více, tak by i sám rodič měl zpozornět, že je to příliš.“
A v případě toxických látek?
„Náhlé změny chování dítěte. A změny vizáže. Může dojít k hubnutí nebo přibírání, uzavírání se do sebe. Často mi rodiče povídali, že si vybavují ty momenty, kdy začalo s jejich dítětem být něco jinak, ale že jim v tu chvíli dělalo problém zformulovat, co to znamená, proč se tak děje. Může to na ně působit jiným dojmem, pod jehož tíhou situaci podcení. A nemusí jít vyloženě také jen o elektroniku nebo toxické látky.“
Co by pak rodiče měli dělat?
„Nejlepší je komunikace. Zajímat se o zájmy a činnosti dětí. I kdyby to mělo souviset s jejich hraním nebo s činností na sociálních sítích. Důležité je takové aktivity nezesměšňovat, nezlehčovat. Chce to zároveň spíše kamarádský upřímný přístup, než aby to vypadalo jako kontrola.“
Kdy nastává okamžik, kdy už se situace vymkne z rukou a je potřeba vyhledat odbornou pomoc?
„Jsou klienti, kteří si třeba jen přijdou pro radu, nebo ubezpečení. To jsou příjemnější případy, jelikož při takové konstelaci se ke mně do péče děti nemusí ani dostat. Může ale dojít i na opak, kdy si rodiče neví rady, situace se zhoršuje – dítě třeba málo spí, ponocuje u počítačových her, je unavené, zanedbává povinnosti doma i ve škole, a ta pak na základě prospěchu či chování upozorní rodiče. Je na jejich uvážení, zda situaci zkusí řešit sami, nebo vyhledají odbornou pomoc. V krajních případech je ale může zpravit i sociální pracovník.“
Jak odborná pomoc vypadá?
„Prvním krokem je návštěva – ideálně i s dítětem. Nejvhodnější je, hovořit u jednoho stolu se všemi, tedy s rodiči i dítětem. Dalším krokem je pak individuální rozhovor už bez rodičů, kdy mi dítě může nastínit svůj pohled na věc, proč je pro něho lákavá třeba elektronika, potažmo jiné látky. Podle toho, co si povíme a jak další sezení pokračují, jak progres vnímají sami rodiče, se odvíjí i doba potřebná k uzdravení.“
Ta může trvat jak dlouho?
„Že je něco v špatně si děti uvědomí často ve chvíli, kdy k nám na ambulanci přijdou. Jen pro ně bývá těžké to přijmout. Obecně schůzky trvají v řádu měsíců. Je ale zapotřebí i aktivní přístup rodičů. Návštěva u adiktologa nefunguje v módu: dítě je asi rozbité, opravte nám ho.“
S čím dalším se z hlediska návykových látek ještě potýkáte?
„Děti a mládež se v posledních letech naučily pít ve velkém energetické nápoje. Sice na to nejsou žádné regule, ale kvůli velkému množství kofeinu, které obsahují, se stává, že děti jejich konzumací překračují nikoliv doporučenou, ale bezpečnou dávku kofeinu, o doporučeném denním příjmu cukru ani nemluvě. Energetické nápoje zatěžují organismus, můžou vyvolat náladovost, agresivitu, srdeční problémy, nespavost, to vede k podráždění atd. A mladiství je opravdu pijí ve velkém, i třeba 3 plechovky za odpoledne, což je ohromný nápor i co se vybudování návyku týče.“
Hodně se v poslední době hovoří i o tzv. kratomu...
„To je skutečně problém dneška, který stále nabývá na intenzitě. V menší míře má stimulační účinky, v té větší naopak sedativní. Člověk si snadno vypěstuje návyk až závislost, což se objevuje i u těch mladších ročníků.“
Blesk Podcast: Kratom může zabíjet děti. Látku lze koupit legálně, varuje adiktolog Jiří Marek
Jedná se o drogu?
„Z právního hlediska nikoliv, neznamená to, že není nebezpečné. Už před pěti lety jsem řešila problémy klientů, které vyvstávaly právě z užívání kratomu. Je to psychoaktivní látka, která zejména v kombinaci s jinými návykovými látkami může způsobit život ohrožující stavy. Lidé, kteří kratom užívají dlouhodobě, bývají chronicky unavení, mohou se potýkat s dehydratací i se srdečními problémy.“
Váš kolega z kliniky Origanum, adiktolog a psychoterapeut Aleš Kuda v souvislosti s dospělou populací hovořil o přehlížené závislosti na lécích. Týkají se také dětí?
„I s takovými případy jsem se setkala. Ne přímo, co se závislosti týká, ale nebezpečného užívání. Když dítě vidí, že si na nějaké psychické problémy rodiče vezmou uklidňující prášek, a vidí, v jakém stavu se ocitnou posléze, ze zvědavosti to vyzkouší a pak to třeba opakují. To je stejný obraz jako s alkoholem nebo cigaretami. Buď to zkusí pro vlastní psychické problémy, nebo ze zvědavosti, z touhy experimentovat. Prášky si berou potají, aniž by věděly, co vlastně obsahují, což je o to větší hazard.“
Mohla byste prozradit, v jakém věkovém rozmezí se obvykle pohybují vaši klienti?
„Zpravidla je věk daný od narození až po dospělost. Kdybychom to ale rozvedli blíže, věková škála může být širší.“
Tedy i dospělí klienti?
„Právěže nejen oni. Pracovat můžeme s nastávajícími matkami, které jsou uživatelkami návykových látek. Dochází výjimečně k tomu, že takové matky dětské adiktology vyhledávají. Na opačném pólu jsem ale v rámci psychiatrické ambulance zažila případy dětí, které měly fetální alkoholový syndrom, což znamená, že jejich matka po čas těhotenství hojně popíjela alkohol. Na jejich vývoji to zanechalo následky na celý život. Tyto případy však už nejsou pro adiktologa, jen tím chci říci, že závislosti mohou poznamenat i dosud nenarozené děti.“
Z hlediska adiktologie, vzpomněla byste si na svého nejmladšího klienta, a s jakými potížemi se potýkal?
„Byla to právě závislost na elektronice. Tomuto chlapci bylo 6 až 7 let.“
Hlavní město je různorodé díky svým čtvrtím a tedy i skladbou obyvatel. Dá se říci, že i podle toho se liší klienti a jejich problémy, se kterými za vámi směřují?
„Tím, že naše ambulance funguje v Jindřišské ulici přímo v centru města, dojíždí sem klienti z celé Prahy, ale i z jejího okolí. Že by se podle toho, odkud pochází lišily jejich problémy si nemyslím. Teoreticky lze předpokládat, že děti, které vyrůstají na sídlištích, kde je větší skladba lidí než na menších vilových čtvrtích, se častěji setkávají s alkoholem i drogami na ulici, což nemusí znamenat, že se to podepíše na vývoji. Teoreticky to ale může být jeden z možných prediktorů ohledně prvních zkušeností.“
Michaela Kešnerová promovala v roce 2015, kdy dokončila magisterské studium adiktologie na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od počátku své profesní praxe se zaměřuje především na práci se závislostmi dětí a mladistvých, jimž se věnovala už během studií v ambulanci dětské a dorostové adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Posléze působila v Nízkoprahovém klubu Suterén, jenž je určen především dětem ze znevýhodněných rodin a v Prev Centru. Od roku 2022 pracuje v ambulanci adiktologické kliniky Origanum v centru hlavního města.
