Léto 2002 bylo na dění v hlavním městě nad očekávání turbulentní. V květnu toho roku totiž z postu primátora z vlastní vůle rezignoval Jan Kasl, který post zastával od roku 1998. Namísto něj byl v červenci zvolen Igor Němec. O měsíc později republiku zaplavila velká voda – Prahu nevyjímaje.

„Byla to doba, kdy jsem jako primátor uplatňoval pravomoce, které pravděpodobně nikdo předtím nikdy neměl,“ vysvětlil v rozhovoru pro iDnes s tím, že mu je umožnil vyhlášený nouzový stav. Nebylo to poprvé, kdy Prahu postihly záplavy. Tentokrát se však mělo za to, že v nedávné minulosti, s technickými výdobytky moderní doby, si Praha s velkou vodou „poradí“.

„Situace je nadmíru výtečná”

V prvních dnech záplav se tomu tak opravdu zdálo. 9. srpna hladina Vltavy v Praze nebývale stoupla, ale začala pozvolna klesat. Ačkoliv meteorologové varovali, že může přijít druhá a ještě větší vlna, panovaly vůči ní spíše optimistické předpoklady. Nebyly na místě. 12. srpna byl vyhlášen nouzový stav i pro Prahu, která se den nato ocitla pod vodou. Krom ulic bylo zaplaveno i 8 stanic metra.

Němec se tehdy Pražany snažil uklidňovat, ačkoliv fotografie zaplavených ulic, náměstí, veřejných prostranství hovořily za své. „Já bych řekl, že Praha není ohrožena. Situace je, bych řekl, nadmíru výtečná. Všechny orgány pracují, jak mají. O kolik stoupne, asi není v tuto chvíli důležité, důležité je, že se ta zatopená plocha rozšiřovat nebude,“ komentoval tehdy Němec situaci. Za svými slovy si s výhradami stojí doteď. Všichni z krizového štábu i příslušníci IZS, armáda, podle něj pracovali na plné obrátky, což neslo ovoce.

Povodeň roku 2002 na Vltavské v Praze.
Autor: Ham

Měli jsme informace, že nic závažnějšího se dít nebude. A sám jsem byl překvapený, jak vše funguje,“ komentoval s odstupem let pro iDnes. „Všechna opatření po evakuaci Karlína, vše fungovalo bez problémů a bez zranění. To byl velký optimismus, že se nám to podařilo takto udělat. Ale pak ta voda kulminovala ještě později.“ Jak to, že se nevědělo, kam až Vltava stoupne?

Podle Němce to bylo dáno tím, že existovaly dvě prognózy, které se vzájemně vylučovaly. Jednu udávali hydrometeorologové, druhou Povodí Vltavy. „Zpětně víme, že hydrometeorologové měli pravdu,“ krčí Němec rameny. Povodí Vltavy podle něj naopak spíše „blafovalo“, protože sdílelo údaje o průtocích, které ale nebyly čím měřit, protože měřáky byly dle Němce všechny stržené. „Voda, která způsobila obrovskou povodeň, natekla do Orlíka, který byl plný. Že neodpustili dříve?“ diví se s tím, že Povodí Vltavy v srpnu 2002 zkrátka „zaspalo“.

Od ministra křik, pak omluva

Nebylo prý jediné. Na poslední chvíli Praha zahájila evakuaci obyvatel z částí města, které přiléhají k Vltavě. Jednou z těch, které povodně nejvíce poznamenaly, byl Karlín, odkud bylo třeba evakuovat desetitisíce obyvatel. „Tehdy za mnou přijel ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD) a křičel na mě, jakým právem evakuujeme tolik lidí z Karlína,“ líčí Němec.

Posléze si dle jeho vzpomínek začal zjišťovat podrobnosti o situaci v Praze. „Přišel se na krizový štáb omluvit, že měl špatné informace, a že je správné, že jsme evakuovali Karlín,“ dodává. I přestože prognózy tehdy hovořily o tom, že Karlín by neměl být zaplaven, stalo se tomu tak. Preventivní evakuace se proto ukázala být prozíravá.

„Vzpomínám si na večer, kdy už se všichni z krizového štábu rozešli, šli spát a já jsem musel zcela sám rozhodnout o evakuaci Prahy 1. Odborníci nám tvrdili, že voda do rána stoupne jen o 10 centimetrů, ale my jsme během noci viděli, že stoupá o 10 centimetrů každou hodinu. Zavolal jsem proto veliteli pražské policie a zahájili jsme evakuaci. Naštěstí voda nepřesáhla mobilní bariéru, takže se žádná katastrofa nekonala, ale na některých místech šplouchala i přes ni,“ vybavuje si tehdy, jak kritickou situaci řešil.

Vytopená stanice metra Florenc v Praze roku 2002.
Autor: Michal Protivanský

Všichni mohli být mrtví

„Nejsilnější vzpomínka je asi evakuace Karlína. Když byla postavena mobilní hráz, dostali jsme zprávu, že v jednom místě začíná prosakovat. Požádal jsem studenty, dobrovolníky, aby to šli pytli ucpat,“ vybavuje si. „Dodnes mě mrazí v zádech, protože kdyby náhodou ta hráz povolila, tak jsou všichni mrtví.“ Místo toho ale v Praze k žádným úmrtím lidí naštěstí nedošlo.

„Tady něco nevoní“

Ačkoliv nejrůznější opatření zařizoval krizový štáb, poslední slovo měl zpravidla primátor. A v ojedinělých případech k tomu ani nepotřeboval asistenci. Jak bylo řečeno, byly mu po dobu nouzového stavu propůjčeny mimořádné pravomoci, na základě kterých třeba rozhodl o evakuaci Prahy 1.

Její další uplatnění, na které se rozpomněl, je už ale spíše úsměvné. „Třeba na Palmovce byl dům se skladem psího žrádla. Když voda opadla, zboží začalo hnít a v okolí se šířil neskutečný zápach. Hygienici hlásili, že hrozí velké nebezpečí, a tak jsme tam poslali armádu,“ líčí.

Jenomže vojáci ve ztížených podmínkách neobstáli. „Náčelník generálního štábu hlásil, že vojáci z toho omdlévali a nejsou schopni to vynést. Takže jsem v rámci výjimečného stavu vydal příkaz, aby se polovina baráku zbourala. A přitom to byl soukromý dům.“

Fotogalerie
155 fotografií