Stigma z porážky na Bílé hoře si český národ nesl dlouhá staletí. Ten den se rozplynuly naděje, že by vládl nábožensky tolerantní král Fridrich Falcký, který musel prchnout ze země. Místo toho se vlády nad Čechy opět zmocnil nepopulární Ferdinand II., jehož vládu museli čeští stavové v důsledku porážky uznat.

Porážka v bitvě na Bílé hoře nepředstavovala poslední „ťafku“, kterou Ferdinand Čechům uštědřil v důsledku stavovského povstání. Zbývalo vypořádat se s těmi, kteří povstání iniciovali a řídili. S těmi, kteří proti Ferdinandovi otevřeně vystoupili. Zbývalo je potrestat, a to tak, aby se o nic podobného už nikdy více nepokusili.

Divadelní představení?

Definitivní rozsudky padly 19. června 1621, datum popravy bylo stanoveno o dva dny později. „V neděli 20. června vrcholily poslední přípravy. Staroměstský rynk byl kolem popraviště vysypán pískem, celé popravčí lešení potaženo černým suknem, na radničním parkánu stála speciální tribuna pro vznešené hosty a soudce a z prvního patra radnice se vysunuly dva těžké trámy s dlouhým žebříkem, nahrazující šibenici,“ uvádí Vladimír Liška ve Staroměstské popravě českých pánů a měšťanů.

Na pečlivé přípravy dohlížel kat Jan Mydlář, který si poručil mít po ruce více popravčích mečů, protože se postupnými údery mohly tupit. To pak „není jistota, že se přesně mířená rána mečem povede,“ uvádí Liška. Mimo vlastní preciznost však Mydlář musel myslet i na pokyny vrchnosti. „Kancléř Zdeněk Popel z Lobkovic prohlásil, že celá popravčí ceremonie musí vypadat jako divadelní představení.“

Potřísněný kříž

K smrti bylo nakonec po omilostnění některých odsouzeno celkem 27 českých pánů. Nešlo jen o verdikty smrti. „Některé z nich byly velmi kruté, včetně stínání údů i těl ještě přes stětím hlavy,“ podotýká Liška. Známého lékaře, který v Čechách provedl první veřejnou pitvu, „Jessenia, čekalo před popravou vyříznutí jazyka,“ a jiné „odseknutí ruky i čtvrcení těl zaživa.“

Jako první šel „na řadu“ Jáchym Ondřej Šlik, bývalý zemský sudí a lužický správce. „Dvaapadesátiletého muže statné postavy doprovázeli němečtí luteránští kazatelé, které o tuto službu požádal, a osobní sluha,“ uvádí historik Josef Petráň v knize Staroměstská exekuce. „Pomodlil se, rozepnul za pomoci sluhy černý aksamitový kabát a poklekl na rozestřené sukno.“

Jeho hlava prý se kutálela daleko nazad a proud krve vystříkl na kříž postavený na okraji pódia. Sluha položil pravici bezhlavého těla na popravní špalek, aby kat mohl provést druhý akt exekuce,“ uvádí Petráň k tomu, že až po smrti byla Šlikovi useknuta ruka. „Pak přistoupilo šest černě zakuklených hrobníků, zabalili tělo do sukna, na němž předtím klečel odsouzenec, a odnesli je propadlištěm pod lešení. Dva muži v smutečních kápích zatím rozprostřeli nové sukno.“

Nejen stínání

Podobně probíhaly ostatní exekuce, při kterých odsouzenci kráčeli na dřevěné pódium. Byli tací, které kat nesťal, ale nechal je oběsit. A vyjma zmíněných utínání končetin či čtvrcení byl potrestán i staroměstský písař Mikuláš Diviš, který byl „po celé dvě hodiny přibit za jazyk k šibenici,“ uvádí Liška. „To vše jen za to, že vítal Fridricha Falckého při jeho slavnostním vjezdu do Prahy.“ Jiní měšťané byli z Prahy vyhnáni, jiní zmrskáni, mnozí skončili na dlouhá léta ve vězení.

Nevhodný čas i místo

Pozoruhodná je poprava Diviše Černína z Chudenic, jelikož se nejednalo o protestanta, nýbrž horlivého katolíka, který z vlastní vůle povstání nepodporoval. Coby vojenský hejtman Pražského hradu byl ale ve špatnou dobu na špatném místě a ve špatné funkci. „Vpustil vzbouřené stavy na Hrad a po vykonané defenestraci jim složil hold,“ uvádí Liška.

Po celou dobu stavovské rebelie se držel stranou,“ podotýká Liška. „Jenomže holdoval i králi Fridrichu Falckému, čímž podle císaře potvrdil svou zradu.“ Diviš své zatčení a obvinění považoval za omyl, a i přes vyřčený rozsudek, který zněl „smrt“, věřil, že jej císař omilostní. „Pro něj byl Diviš Černín z Chudenic jen přeběhlíkem a to, že se jednalo o pravověrného katolíka, mu ještě přitížilo. Ti ostatní zradili z přesvědčení jinověrců, ale Diviš z prospěchu a zbabělosti.“

Nejmladší a nejstarší

Popravení se lišili nejen dílem viny a významem, ale pochopitelně také věkem. „Nejmladší z nich, pražský měšťan Jan Kutnauer, sotva vyplnil let čtyřiceti,“ uvádí Petráň. Na opačném pólu věkové rozmanitosti se ocitl Kašpar Kaplíř ze Sulevic. „Šestaosmdesátiletý stařec, který se sotva držel na nohou,“ uvádí Liška.

Trest i po smrti

„Celé čtyři hodiny trvalo to krvavé představení,“ uvádí Liška. Kat Mydlář při něm třikrát měnil meč. „Teprve po jedenáctem odsouzenci vyměnil kat popravčí nástroj,“ uvádí Petráň k tomu, kdy sáhl Mydlář po první výměně. „Když to krvavé představení skončilo, byl k smrti unaven,“ uvádí Liška.

Tím jeho nepopulární práce neskončila. „Hlavy dvanácti popravenců musel téhož dne umístit na Mosteckou věž a hlavu popraveného Leonarda Rüppela přibít na staroměstský pranýř,“ uvádí Liška. Hrůzu budící „dekorace“ vydržela na věži neskutečných 10 let, než byly lebky popravených českých pánů sundány a pietně pohřbeny.

Pieta

Přibližně sto lidí se v důsledku smutného výročí sešlo na pietě konané v chrámu sv. Mikuáše na Starém Městě. „Jsou to pro nás mučedníci, kteří své životy položili za svobodu, za vlast. Na to bychom neměli zapomínat,“ řekl patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta. Církev patřila spolu s Kostnickou jednotou, potomky popravených na Staroměstském náměstí a s dalšími historickými spolky k pořadatelům pietní akce.

Europoslanec Jan Zahradil (ODS) popravu 27 předních účastníků stavovského povstání označil za „krvavý vykřičník českých dějin“. Primátor hlavního města Zdeněk Hřib (Piráti) uvedl, že mnohé důsledky vln nucených emigrací, které české země po bitvě na Bílé hoře a v dalších následujících obdobích potkaly, pociťujeme dodnes. Ve svém proslovu rovněž zmínil, že „v dnešní době je to jen na nás, jakým směrem se bude naše země ubírat, na rozdíl od převážné většiny tehdejších obyvatel českých zemí“.

Video
délka: 00:49.38

Oprava věže staroměstské radnice. (2017) Daniel Vitouš

Fotogalerie
16 fotografií