9°C
Dlouhodobými důsledky stavovského povstání, Bílé hory i popravy byla dědičná držba české královské koruny v rukou Habsburků dalších téměř 300 let či rekatolizace spojená s emigrantskou vlnu.
Jak hodnotí historici toto období více než tří let (od pražské defenestrace v květnu 1618, kterou začalo stavovské povstání, po popravu v červnu 1621) i následnou éru? Historik František Palacký řekl o stavovském povstání, že v něm český „nedovedl nic slavného, ale přišel bezmála na mizinu“, francouzský historik Ernest Denis popsal povstání jako tragédii a historik Josef Pekař tezi o pobělohorském temnu a kritizoval povstání především kvůli poněmčování české společnosti v předbělohorském období.
Nastala doba temna?
Současný historik Jan Ziegler míní, že doba pobělohorská rozhodně nebyla dobou temna (jak ji nazýval Alois Jirásek), jeho kolega Jan Rája napsal, že po třicetileté válce přišla „kulturní obroda ve formě baroka, která zacelila mnohé rány“. K rozmachu došlo ve školství (obnovena byla pražská univerzita) či v kultuře, o čemž svědčí například architektonická díla Jana Blažeje Santiniho, skvosty výtvarného, slovesného či hudebního umění.
Po bitvě na Bílé hoře a exekuci na Staroměstském náměstí odešla ze země velká část šlechty a městské inteligence a nekatolická náboženství byla postavena mimo zákon. Ze země byla donucena odejít řada osobností včetně Jana Amose Komenského, posledního biskupa Jednoty bratrské. České království také v roce 1635 ztratilo Horní a Dolní Lužici. Navíc před rokem 1621 bylo podle historiků v českých zemích na 150 000 zemědělských statků, po konci třicetileté války v roce 1648 jich zbylo asi 50 000. A ve stejném období se počet obyvatel ztenčil z asi tří milionů na 800 000.
České země byly na přelomu 16. a 17. století jednou z nejhustěji osídlených zemí Evropy a také jednou z nejrozvinutějších. A převažovala v nich protestantská víra. Václavská koruna sice v roce 1526 připadla Habsburkům, ale mocná česká šlechta či české, německé a maďarské rody si dovedly uchovat stavovskou svobodu.
České stavy si v roce 1609 na císaři Rudolfu II. vymohly vydání Majestátu, který jim zaručoval značná ústavněprávní, hospodářská a politická práva a svobody. České stavovské povstání pak začalo v roce 1618 pražskou defenestrací, kdy zástupci stavů vyhodili místodržící z okna Pražského hradu. Tím ale také začal 30 let trvající celoevropský konflikt, v němž se střetly katolické a protestantské země.
Stavové pak odmítli Ferdinanda II. jako českého krále a zvolili si mladého Fridricha Falckého. V povstání slavili zprvu úspěchy stavové, kteří se dostali až k Vídni. Po vítězství císařské armády hraběte Buquoye u Záblatí v roce 1619 se ale stavovské vojsko vrátilo zpět do Čech.
Císařským vojskům přišel na pomoc vojevůdce katolické Ligy generál Tilly s armádou, v bitvě na Bílé hoře měla podle odhadů císařsko-ligistická armáda asi 26 000 až 28 000 mužů, stavovské vojsko čítalo necelých 21 000 mužů. Dvouhodinová bitva byla pro svůj rychlý průběh spíše šarvátkou, k úspěchu katolických sil přispěly i finanční problémy stavovské armády včetně nevyplacení žoldu najatým bojovníkům. Podle historika Dušana Uhlíře v bitvě zvítězila „profesionalita nad dezorganizací a fušérstvím“. Ztráty v celé bitvě nebyly příliš velké - na stavovské straně dostoupily asi 1500 až 1800 padlých, na straně vítězů zahynulo nebo bylo zraněno asi 1000 císařsko-ligistických vojáků.
Český „zimní“ král Fridrich Falcký se na bojiště dostavil až ve chvíli, kdy jeho armáda začala ustupovat, a hned následujícího dne po porážce z Prahy uprchl. Město plně ovládla císařská vojska a povstalci byli krutě potrestáni.
V červnu následujícího roku bylo 27 jejich vůdců popraveno na Staroměstském náměstí. Soud s nimi trval od února do března 1621, odsouzeno bylo 30 mužů, z nichž pro 27 platil trest smrti, pro zbylé tři vyhnání z města. Rozsudek byl přečten 19. června 1621.
Při veřejné čtyřhodinové popravě, kterou řídil kat Jan Mydlář, zemřeli tři čeští pánové, sedm rytířů a 17 měšťanů. Byli mezi nimi i významní humanisté, například Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Václav Budovec z Budova či lékař Jan Jessenius.
Pavel Skála ze Zhoře exekuci popal takto: „Toto odpravení osob těchto mečem vykonalo se od jednoho a téhož mistra popravního skůro ve čtyřech hodinách tak bystře, že ani jedné osobě rány ňáké zmateční uděláno není, a to meči čtyřmi: prvním odpravil jich jedenáct, druhým pět, ostatními dvěma osm.“
Při popravě byly utínány ruce, vytrháván jazyk, lidé byli věšení a stínání. A následovalo i posmrtné čtvrcení, vplétání do kola a potupné vystavení hlav na ochozu Staroměstské mostecké věže – na posměch poraženým a pro výstrahu případným rebelům. Budoucí čeští mučedníci ortel znali předem. S vynesením rozsudku se vyrovnali po svém. „Nevelká škoda bez hrobu býti,“ konstatoval lakonicky Jáchym Ondřej Šlik, bývalý nejvyšší zemský soudce a správce Dolní Lužice. „Vězte, že se najdou ti, kteří hlavy naše, od vás potupně na divadlo vystrčené, poctivě pohřbívati budou!“ hřímal rektor pražské univerzity Ján Jesenský zvaný Jessenius. Jeho prorocká slova se poté naplnila.
Většina těl popravených byla předána rodinám, 12 lebek největších provinilců ale bylo vystaveno na Staroměstské mostecké věži. Na sklonku roku 1631, kdy Prahu okupovali Sasové s českými exulanty, pak byly lebky sťatých sňaty a pohřbeny.
Památku popravených na Staroměstském náměstí dnes připomíná pamětní deska a 27 křížů vyznačených v dlažbě na chodníku.
