Píše se 14. červenec 1420. V Praze tou dobou už nějaký ten rok vře určité napětí mezi příznivci katolictví a husitství, které vyvrcholilo první pražskou defenestrací. Římský král a právoplatný dědic české koruny Zikmund Lucemburský se už několik měsíců snaží domluvit s Pražany na tom, aby mohl být vpuštěn do města a korunován na českého krále, jímž se měl stát po smrti svého bratra Václava IV. Situace mu zdaleka nakloněna není.

Ryšavý drak, nestvůra a antikrist

Husité mu zazlívají upálení Jana Husa v Kostnici a přílišný příklon k papeži. „Někdejší premonstrát Jan Želivský, lidový vůdce na Novém Městě pražském, kde počala samotná sociální revoluce, označil Zikmunda (…) v jednom kázání za »ryšavého draka,« o němž se hovoří ve Zjevení,“ podotýká v biografii Císař Zikmund německý historik Wilhelm Baum. Na adresu mimořádně neoblíbeného, přitom však nade vší míru schopného vladaře padají ještě ostřejší slova – skloňován byl též coby „antikrist“ nebo „apokalyptická nestvůra.“

Nutno podotknout, že Zikmund této nelichotivé pověsti šel často v ústrety. Už v březnu 1420 „dal upálit dva husity z Prahy a prostřednictvím papežského legáta vyhlásil proti husitům křížovou výpravu,“ uvádí Baum. Do Čech vtrhl záhy, aby v zemi zjednal pořádek, a nastoupil na uvolněný trůn. Hovoří se o vojsku, které čítalo údajně 100 tisíc mužů. Ti všichni však netáhli přímo na Prahu, před její brány mělo dorazit údajně zhruba okolo 10 až 30 tisíci. Zatímco „dobytí“ Pražského hradu Zikmundovi vyšlo bez přehánění bez ztráty kytičky – tehdejší nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka Zikmundovi Pražský hrad dobrovolně otevřel – Staré a Nové město Pražské se bouřilo.
Zikmund Lucemburský na malbě Albrechta Dürera.
Zikmund Lucemburský na malbě Albrechta Dürera.
Autor: David Zima

Úder na město

Žádnému vladaři by se pochopitelně nelíbilo, kdyby ve „vlastním“ městě nebyl vítán. Zikmund upustil od diplomatických cestiček, když odmítal povolit husitské učení v Praze. Došlo tak k celkem paradoxní situaci, kdy byl panovník na Pražském hradě obléhán vojsky z města. Obléhání „skončilo vinou nekoordinovaného velení neúspěchem,“ dočteme se v knize Dějiny Prahy v datech, kterou má na svědomí kolektiv historiků.

Takto dnes vypadá hora Vítkov, o níž se po vítězné bitvě husitů hovořilo jako o Žižkově hoře neboli tzv. Žižka Bergu.
Takto dnes vypadá hora Vítkov, o níž se po vítězné bitvě husitů hovořilo jako o Žižkově hoře neboli tzv. Žižka Bergu.
Autor: Ladislav Křivan

S protiúderem Zikmund neotálel. Útok na města Pražská nadešel 14. července 1420 k večeru, a to nikoliv od Hradu, odkud byl veden pouze klamný útok pro odlákání pozornosti, ale od severu a východu na vrch Vítkov, odkud měla křižácká vojska proniknout dále do Prahy. Na Vítkově nacházelo provizorní opevnění, jejichž rozestavení a koordinaci obrany řídil Jan Žižka z Trocnova. Křižáci měli na Vítkov udeřit prakticky vší silou. Mělo jít o zhruba 7 až 8 tisíc rytířů, proti nimž měly stát houfy husitských obránců.

Hrrr na ně!

Zprávy o průběhu boje se liší. Pro lepší představu si ale vypůjčíme pár zpráv od husitského kronikáře Vavřince z Březové, který měl být dokonce jejím očitým svědkem. „Asi o hodině nešporní (podvečerní pobožnost – pozn. redakce) bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich v několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice,“ líčí kronikář.

„Mnoho tisíc jezdců vytáhlo na Špitálské pole (oblast mezi Vítkovem a Vltavou, v podstatě dřívější označení pro Karlín - pozn. redakce), přičemž král čekal na druhé straně Vltavy v poli s třemi velkými houfy, aby viděl výsledek,“ zmiňuje Vavřinec Březové polohu Zikmunda. Konkrétně tím míní Letenskou pláň, odkud měl bojiště jako na dlani. „Míšenští pak spolu se svými lidmi a s nimi spojenými sedmi nebo osmi tisíci vyjeli na horu, útokem a s troubením napadli svrchuuvedený srub a obsadili příkop a viničnou věž.“

„Když chtěli lézti na zeď, udělanou ze země kamení, a dvě ženy s jednou dívkou a asi šestadvaceti muži, kteří tehdáž zůstali v srubu, udatně kamením a sudlicemi odporujíce se bránili, neboť neměli šípy ani prach do houfnic,“ pokračuje kronikář. „I Žižka přišed tam byl by zabit, kdyby ho jeho lidé nebyli cepy vyrvali z rukou nepřátel. A když se již celé město strachovalo, že bude ztraceno, a vylévajíc s maličkými slzy, očekávalo jen pomoc z nebe, přišel zatím kněz se svátostí těla Kristova a za ním asi padesát střelců a ostatní sedláci bez zbroje s cepy. A nepřátelé uviděvše svátost a uslyševše zvonění zvonku a silný křik lidu, zachváceni náramným strachem se dali na útěk a velmi rychle prchali.“
Takhle vyobrazil Žižku malíř Mikoláš Aleš. V ruce nechybí ani jeho palcát.
Takhle vyobrazil Žižku malíř Mikoláš Aleš. V ruce nechybí ani jeho palcát.
Autor: Zbyněk Schnapka

Jde samozřejmě o trošičku idealizované vyprávění, nicméně historici se shodují, že na tomto průběhu bitvy může být něco pravdy. Velký faktor v boji sehrál zmatek v řadách křižáků, kteří se netušeně nízkého počtu obránců zalekli v domnění, že jich je přece jen více. Na zbrklém útěku přitom mnozí padali ze svahů a skal Vítkova, takže koordinovaný šik vojska se brzy rozpadl a na bojišti vznikl dokonalý chaos. Jednalo se o nevídaný triumf vojska, které – jak uvádí historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy - „se nemohlo křižákům rovnat ani počtem ani výzbrojí.“

Důsledky

Porážka na Vítkově pro Zikmunda znamenala trpkou pilulku a pokoření. „Deprese v Zikmundově vojsku, které mělo ještě po porážce velkou početní převahu, byla tak těžká, že se Zikmund dlouho nemohl rozhodnout ani k útoku proti oblehatelům Vyšehradu,“ popisuje Janáček. V pevnosti původně sídlila královská vojska a právě husitští ji obléhali tak dlouho, než Vyšehrad dobyli. Král se k jeho zteči odhodlal až 1. listopadu 1420. A podobně jako v případě Vítkova – neuspěl. „Zikmund se dal na ústup a opuštěný Vyšehrad Pražané vzápětí z největší části rozbořili,“ snad proto, aby opět nepadl do rukou nepřátel, a nepředstavoval pro Prahu bezprostřední nebezpečí. Pražský hrad husité uchvátili mocí zpátky 7. června 1421 – to už ovšem Zikmund byl dávno ze země.

Pro ryšavého vladaře se jednalo o tvrdou ťafku, s níž nepočítal. Ačkoliv se v Praze nechal po prohrané bitvě korunovat za českého krále, fakticky jej v Čechách šlechta neuznala. Stalo se tak až v roce 1436 na základě kompromisních jednáních, v rámci kterých Zikmund, tehdy už dokonce císař Svaté říše římské, uznal husitství v Čechách coby náboženství rovné katolicismu. Z vlády v Čechách se ovšem netěšil přespříliš dlouho, pouhý rok. V roce 1437 vyčerpaný, ale do posledních chvil politicky aktivní, umírá Zikmund ve Znojmě při cestě z Prahy do Uher.

Žižkova hora

Bitva o Vítkov měla ale pochopitelně také dohru v dějinách Prahy. Není totiž známo, že by Jan Žižka z Trocnova měl jakýkoliv bližší vztah k místům, které nyní Pražané znají pod názvem Žižkov. To právě vítězná bitva o tomto pojmenování rozhodla. Wilhelm Baum k tomu doslova podotýká, že „vrch Vítkov byl přejmenován na Žižkův vrch (Žižkov).“

Video
délka: 00:25.31

Takto vypadá vrch Vítkov dnes. David Zima

Oficiálně k tomu došlo až v 19. století, nicméně tradice tohoto pojmenování, jak uvádí bratři Jaroslav a Miroslav Čvančarové v knize Městská část Praha 3 v proměnách času je zrovna tak stará, jako Žižkův zápis do kronik. „Nedlouho po bitvě na Vítkově začali lidé říkat Vítkovu vrchu Žižka Berg (Žižkův vrch). Hrdost na husitského vůdce přetrvala staletí, a tak bylo jeho jméno později zvoleno pro název nové městské čtvrti,“ dočteme se. Té čtvrti, na níž z vrchu Vítkov dodnes shlíží jedinečná a charakteristická bronzová jezdecká socha vítězného vojevůdce.

Fotogalerie
43 fotografií