Čtvrť o výměře necelých dvou kilometrů čtvereční, v níž podle Statistického lexikonu České republiky žilo k roku 2013 přes 1 350 obyvatel. Takové jsou pražské Hrdlořezy, rozprostírající se mezi Žižkovem, Malešicemi, Vysočany, Kyji a Hloubětínem, přesněji řečeno mezi vrchy Tábor a Smetanka, při povodí potoka Rokytky. Abychom se ale mohli dozvědět něco o jejich názvu, je třeba přesunout se o staletí do minulosti.

Starobylá cesta

První historické zmínky o této lokalitě spadají do roku 1207, kdy je zmiňovaná zdejší „starobylá cesta haberská,“ která vedla z Prahy na východ až do Vídně. Podle kronikáře Prahy 9 Miroslava Kurandy právě díky této důležité dopravní tepně do vzniklo první doložené osídlení, ačkoliv archeologové se domnívají, že se zde vyskytovali lidé už v době železné.

Jako i mnohé další obce, které nacházíme při historických silnicích, i tato vděčí své existenci a pozdějšímu rozmachu zájezdní krčme,“ píše v knize Městská část Praha 9 – Hrdlořezy. Připomeňme, že důležitá dopravní tepna tudy vede i dnes. Čtvrť totiž protíná Českobrodká ulice, jedna z nejdelších ulic v Praze, která přímo propojuje Žižkov až s Běchovicemi, a v obměněných názvech vede takřka kolmě až do Kolína.
Takto vypadá dnes Českobrodská ulice, která prakticky spojuje okrajové městské části na východě Prahy s jejím širším centrem. (ilustrační foto)
Takto vypadá dnes Českobrodská ulice, která prakticky spojuje okrajové městské části na východě Prahy s jejím širším centrem. (ilustrační foto)
Autor: TSK

Nejstarší doložená zmínka o Hrdlořezích je z roku 1395, kdy byly přifařeny k hloubětínské farnosti. Hrdlořezy byly podle nejstarších záznamů v majetku Starého Města pražského,“ vysvětluje Kuranda. V té době se ovšem jednalo jen o pár domků, které sousedily s Šešovicemi, vesničkou, kterou na dnešních mapách nenalezneme. V 17. století totiž byla vypálena a neobnovena. O jejich historii ale zase někdy příště.

Kdo s čím zachází...

Jak Hrdlořezy přišly ke svému jménu? Historický původ je trošku nejasný, poněvadž se o názvu této vsi dozvídáme právě už k roku 1395. Nejrůznější legendy přitom název dávají do souvislostí s událostmi, které se odehrály až mnohá staletí poté. Nejznámější z nich se týká třicetileté války a jistého zámožného pražského šlechtice Jana Daniela Kapra z Kaprštejna.

Byl císařským radou a místosoudím apelačního soudu. Nadmíru profitoval z rekatolizace v Čechách, která nastala po bitvě na Bílé hoře. „To byl ten, kdo vyslýchal odsouzené české pány a měšťany před jejich popravou na Staroměstském náměstí,“ líčí Kuranda. „Nejen že vyslýchal, on prý je i okrádal. Z účasti na jednání dost zbohatl.“ Do jeho majetku vyjma domu U Tří Kaprů v dnešní Kaprově ulici, která podle Uličníku Prahy 1 nese jméno po jeho předkovi, se po vlně konfiskací dostaly například statky v Dubči, v Běchovicích, Chvaly, v Kyjích a v Dolních Počernicích, zrovna jako vinici v Hrdlořezích. Jeho ryzí prospěchářství bylo mnohým doslova trnem v oku.

… tím také schází

Není se tak čemu divit, že jednoho dne na Kapra z Kaprštejna také došlo. Osudným se mu stala právě hrdlořezská vinice. „Když se s ní chtěl pochlubit své rozmařilé a záletné ženě, stálo ho to u »hrdlořezské studánky« život, jak je zaznamenáno v soudobých soudních dokladech,“ uvádí Kuranda. Zmíněnou vinici bychom hledali mezi ulicemi Mezitrťovou, Jeřábovou a Pod Šancemi podle výmluvného místopisného názvu – Vinice.

Vrahem byl jistý Adam Zapský ze Zap, který pro svůj čin měl jeden důvod za druhým. Předně to byl Kaprštejnův sok v lásce - právě s ním mu totiž manželka zahýbala, a v přípravě násilné smrti svého muže sehrála svůj part. Hlavně ale také Adamu Zapskému ze Zap patřily před bitvou na Bílé hoře četné statky, jichž se Kaprštejn zmocnil - včetně hrdlořezské vinice.

Adam Zapský ze Zap byl i se svou milenkou zanedlouho dopaden a na nádvoří Pražského hradu byli z rozhodnutí císaře oba sťati. Taková je tedy nejznámější zkazka o tom, jak Hrdlořezy přišly ke svému jménu – byť vražedným nástrojem nebyl nůž, ani meč či snad sekyra, ale střelná zbraň.

Ne vrazi, ale lapkové

Jak název nynější čtvrti napovídá, leckoho by napadlo, že ves obdržela pojmenování podle toho, že v ní sídlili vrahové. Není tomu tak úplně doslova. Lokalita byla díky své nepřehlednosti a kopcovitému terénu, skrz který vedla důležitá stezka, ideálním rejdištěm pro lapky a loupežníky. Ti terénu využívali „k přepadávání ani ne tak pocestných, jako kupeckých vozů a panských a měšťanských kočárů,“ uvádí Kuranda.

Zvonička se nachází na bývalé hrdlořezské návsi. Jde o jeden z mála pozůstatků toho, jak náves kdysi vypadala - oproti dnešním dnům se zde například nacházel rozložitý rybník.
Zvonička se nachází na bývalé hrdlořezské návsi. Jde o jeden z mála pozůstatků toho, jak náves kdysi vypadala - oproti dnešním dnům se zde například nacházel rozložitý rybník.
Autor: David Malík

„V Hrdlořezích probíhala cesta mezi dvěma zalesněnými vrchy, a proto mohla být vítaným eldorádem pro nenechavce. A tak zdejší obyvatelé mohli přijít k tomuto hanlivému označení své vesnice snad proto, že tu řádili mordýři,“ píše kronikář. Pochopitelně tak není vyloučeno, že zde během historie tu a tam k nějakému krveprolití došlo.

Třetí domněnka úzce souvisí s tou předchozí. Název vsi vzešel od zdejší zájezdní hospody, které se tak říkalo. Proč? „Prý proto, že oba vrchy (o mnoho let později nazvané Smetanka a Tábor) skýtaly základnu a úkryt lapkům,“ uvádí Kuranda. Zmínění bandité se pak v hospodě, která byla dokonce postavena tak, že přímo skrz její dvůr silnice vedla, mohli zdržovat.

Kronikář pak ještě cituje historickou listinu z Archivu hlavního města z roku 1582, v níž se píše „o místě pustě ležícím pod vrchem Hrdlořezy.” Že by tedy ves získala své jméno podle vrchu, dnes známého jako Smetanka, a který obývali zmínění loupežníci a mordýři? Proč ne. Krásná krajina, byť pochopitelně méně zalesněná, Hrdlořezům zůstala do dnešních dnů. Nalezneme tu Přírodní park Smetanka, turistickou stezku vedoucí malebným údolím podél Rokytky, i cyklostezku vedoucí přes vrch Třešňovku.

Fotogalerie
23 fotografií