Řekne-li se Liboc, leckoho napadnou dvě dominanty této pražské čtvrti. Letohrádek Hvězda s oborou a kostel svatého Fabiána a Šebestiána v historickém jádru lokality. Právě při něm stojí nenápadně situovaný, o to nápadněji koncipovaný pomník obětem 1. světové války.
Truchlící rodina nad padlým
Pomník vzniklý po první světové válce představuje truchlící rodinné sousoší – matku s dvěma dětmi – kteří oplakávají osud tatínka a manžela. Umístěno je přitom nad reliéfem v podobě náhrobního kamene, který znázorňuje výjev z války, ve kterém se jeden muž s puškou v ruce tyčí nad druhým, který je mrtev. Symbolika málo známého pomníku je více než zřejmá.
Mnoho mužů totiž po nuceném naverbování do armády zanechalo ve svých domovech ženy, matky, tatínky i své děti. Celkem se uvádí, že do bojů zasáhl zhruba milion a půl vojáků z Čech. Statisíce se jich domů už nevrátili. Svátky štěstí, klidu a míru po dobu války pro ně neplatili. Vánoce, které lidé tráví se svými bližními, pro ně byly jen dalším dnem boje o život.
Nejsmutnější Vánoce
Už první válečný rok strávil Josef Klejna v srbském zajetí, do kterého padl 28. listopadu 1914. Na Štědrý den v makedonském, tehdy srbském městečku Kumanovo, následovně: „Bolné vzpomínky víří hlavou mou. Dnes rok drahé dítky mé, jak byli jsme šťastni o Štědrý den a Štědrý večer,“ píše Klejna v deníku, který adresuje svým dětem.
„Matinka vám dávala dárky a vy svoje malé ručky po ní jste s radostí vztahovaly. A dnes! Jest to výkřik, výkřik tak bolestný, který musím utajovati v prsou svých. Pouta otrocká vážou mne ruce i nohy. Ubozí – ubozí sirotci moji. Tak bolestný Štědrý večer jsem ještě neprožíval,“ vylíčil Klejna svůj žal před více než 100 lety.
Očekávání smrti místo radosti
Mnohem bolestnější však Klejnu čekal další rok v srbském zajetí. Během něho se setkal se šikanováním, kanibalismem, hladověním i vysílením. „Štědrý večer, na který již jako malý hoši tolik vždy se těšili. A dnes? Ráno omdlel jsem slabostí a vysílením, až pak po požití trochu hořkého čaje jsem trochu přišel k sobě,“ píše z tehdy rovněž srbské Albánie, kam byl s ostatními zajatci umístěn.
„Dosud žiju, však jsem vskutku již jen jako živá mrtvola v táboru smrti, jak jsme náš tábor nazvali,“ popisuje Klejna v pamětích, které vyšly knižně pod názvem Voják, zajatec, legionář: Josef Klejna. „Již přes dva tisíce hochů zde již zemřelo. Přišel jsem zde již na tři mrtvoly, nichž maso bylo ořezáno, ukázka to, že lidožroutství se tu vzmáhá. Vánoční svátky a člověk očekává smrť – místo radosti.“
Večer štědrý nebo nadějný?
Skrz Itálii se s dalšími „šťastlivci“ ocitl Klejna ve Francii, stále jako zajatec. Zdráhal se totiž vstoupit hned do legií z obav, aby za to rakouské úřady neperzekvovali jeho rodinu. „První to Štědrý večer, kdy necítíme již tolik opuštěnosti, neb víme, že máme zde ve Francii v Paříži naše předáky česko-slovanské (…), která vymáhá u francouzské vlády naše ulehčení.“
„První radostnější Štědrý večer v cizině,“ svěřuje se Klejna deníku. „Jak rád bych vám, drahé dítky mé, vše dal, to co já měl dnes, však když to není možno. Však v mysli dlím u Vás a celuji Vás a k srdci tisknu. Spěte dnes sladce a přeji Vám šťastnější Nový rok,“ končí svůj zápis z 24. prosince 1916.
Poslední Vánoce v zajetí
Poslední Vánoce během Velké války zažil Josef Klejna stále ještě v zajetí ve Francii. Tentokrát už přece jen optimističtější, než byly ty předchozí. „Opět Štědrý večer,“ píše ve svém deníku, „již čtvrtý od té doby, co drahé dítky mé jsem vás opustil. Jsou to dlouhé dny, ba již roky, co trpím, co trpíte vy, co trpí miliony lidstva za bestiálnost, za choutky několika vrahů (…). Zde za hranicemi již Blaničtí rytíři vstávají, chtíce obětovati životy za svoji vlast, za své drahé.“ V roce 1918 vstoupil do legií, a stal se tak oficiálně jedním z těch, kteří se podíleli na vzniku samostatného státu.
Oproti spoustě jiných mužů měl Josef Klejna štěstí. Válku přežil navzdor válečným útrapám a zajetí a se svými dětmi mu bylo přáno se znovu setkat. Tento osud na jednu stranu není tolik výjimečný. Z války se vrátilo mnoho lidí. Pamatováni a připomínáni však zůstávají především ti, kteří v ní zemřeli, aniž by měli šanci prožít plnohodnotný život. Jejich skon neovlivnil pouze jejich životy, ale i životy těch nejbližších – manželek, rodičů, dětí. Právě tuto symboliku libocký pomník ztvárňuje.
