Když se svou četou záchranářů Luboš Civín osudného 18. října 1990 začínal svou směnu jako „doprovod“ horníkům, tedy bezpečnostní dozor nad dolem, ještě netušil, jaká tragédie se blíží.

Během dne se objevily první problémy. „Několik mých chlapů z čety muselo dolů zfárat prověřit zápar uhlí. Hrozilo jeho vznícení,“ zavzpomínal bývalý záchranář s 22letou praxí, nyní důchodce.

V čase 16:10 došlo k náhlému výbuchu. Několik lidí zabila rázová vlna okamžitě, desítky zůstaly uvězněny ve zřícených chodbách. Těm, co přežili, rychle docházel kyslík, exploze všechen sebrala, mnozí se otrávili jedovatými zplodinami, například oxidem uhelnatým. 

Nejtěžší telefonát v životě

Desítky záchranných týmů našly dole jen zkázu a spoušť. „Dá se to popsat jako naprosté černo všude. Nejhorší situace byla v nově ražené chodbě, nedalo se k případným přeživším nijak dostat,“ popsal.

Jeho kolegy záchranáře našli mezi prvními. „Tři mé chlapy jsme našli ještě ten večer, měli těžká zranění. Dva přežili, ale jeden z nich, Petr, zemřel příští den. Zpráva jeho otci byl ten nejtěžší telefonát, jaký jsem kdy absolvoval,“ neskrývá dojetí i po tolika letech.

Video
délka: 00:50.84

Luboš Civín (63) vzpomíná na osudný 18. říjen 1990. Před třiceti lety zahynulo pod zemí třicet lidí, z toho tři báňští záchranáři. Michal Charbulák

Těla nacházeli měsíce

Dva další kamarády Luboš s kolegy našli mrtvé následující den ráno. Pak už vynášeli jen mrtvé horníky, tělo posledního bylo nalezeno až 191 dní po explozi…

„Do některých míst se musela razit nová chodba, jinak by těla nemohla být vyzvednuta. Vše za obrovského rizika, že dojde k další explozi,“ podotkl Civín.

Vzpomínku zhatil koronavirus

Tak jako každý rok si mrtvé kolegy chtěl Luboš Civín připomenout s dalšími kamarády a spolupracovníky.

„Jelikož tragédie stále nemá svůj památník, usilovali jsme o to, aby letos na Barboře vznikl. Plánovali jsme pak mši v šikmém kostele Sv. Petra z Alkantary, poté se sejít při pietě a pak jít někam do hospody popovídat si, zavzpomínat,“ říká ex-záchranář.

Nic z toho se však neuskuteční, opatření kvůli covidové pandemii vše zmařila.

Byla to osudná jiskra?

Co výbuch metanu osudného dne způsobilo, není stoprocentně zřejmé. Vyšetřovací komise uvedla v závěru, že šlo buď o mechanickou jiskru, způsobenou malým otřesem nebo vznícení ohniska skrytého záparu uhlí.

Při tragédii zahynulo 30 lidí, z toho 27 horníků a tři záchranáři. Mnoho dalších bylo zraněno, a to i při záchranných pracích.

Barbora jako křest ohněm

Důl Barbora, dříve důl 1. Máje, byl považován muži, kteří v něm pracovali, za velmi nebezpečný, docházelo v něm k nejrůznějším rizikovým důlním jevům a zažil už předtím dvě havárie v letech 1981 a 1985.

„Ten, kdo si prošel Barborou, byl už pak připraven na všechno,“ říkalo se. Důl byl uzavřen v roce 2002. Dnes je v rekonstrukci a přípravách na moderní kulturní prostor a muzeum.

Fotogalerie
10 fotografií