„Dole pod zemí byla naprostá tma. Bez světla jste neviděli ani vlastní ruku. Byla tam sice umělá klimatizace, ale i tak tam byla teplota 35 až 40 °C. Pokud jste se zpotili, zůstali jste v tom celou šichtu, neměli jste šanci uschnout,“ zavzpomínal Novotný, který byl horníkem 30 let.
Špína, odpadky a těžba zlata: Takový je život horníků a žen s dětmi v nejvýše položené osadě na světě
Kila zátěže
Jen těžko se mohl nezpotit například Procházka, který 12 let pracoval na šachtě jako razič. Každý den musel s sebou tahat více než 50 kilo vážící vrtačku a desítky vrtákových korunek...
Ve Zbýšově se pro návštěvníky otevřela těžební věž Simson. Hynek Zdeněk
„To nebylo nejhorší. Složitější bylo, když jsem musel nést přes 40 kilo střeliva. Nesměl jsem jet s horníky výtahem, ani jet vláčkem. Šachtami jsem to proto nesl někdy i dva kilometry,“ zavzpomínal Procházka.
Fárali i vězni
Na každé směně pracovalo přibližně 350 horníků. Dolů i nahoru je dostávaly výtahy, které jezdily doslova ďábelskou rychlostí. „Když vezly horníky, měly rychlost 17 m/s, pokud tahaly nahoru uhlí, tak 22 m/s,“ zavzpomínal Novotný.
V dolech ve Zbýšově přitom pracovali nejen běžní horníci, ale i vězni. „Vozili je sem z věznic v Brně a Kuřimi. Pracovalo jich tady až 80 současně. Jednou byl mezi nimi i odsouzený vrah, dělal brigadýra a ostatní kluci z něj měli opravdu respekt,“ připomněl i nedobrovolné zaměstnance dolů Vaněk.
Parta hic
I když, nedobrovolné jen částečně. „Někteří z vězňů měli o práci v dole až obdivuhodný zájem. Hlavně ti, kteří dostali víceleté tresty. Dobrovolně se hlásili na sobotní i nedělní směny. Přitom jim sebrali 60 % toho, co vydělali, zůstalo jim jen 40 %,“ poukázal na ochotu muklů Vaněk.
Při dotazu, jak horníci vnímají film Parta hic, který byl přímo o jejich profesi, se bývalí horníci shodují. „Film byl přesný v tom, že v jednotlivých partách bylo opravdu silné kamarádské pouto. Jeden musel věřit druhému. Mléko, to jsme nepili ani my, jen vodu, sifon, nebo čaj,“ dodali se smíchem.