„Bylo mi pět let, když jsem byla na zahradě. Najednou tam dopadl granát. Do vzduchu vyletěla obrovská hromada hlíny a na zemi zůstal kráter. Mně se ale jako zázrakem nic nestalo,“ zavzpomínala na rok 1940.
O rok později jí šlo o život opět. „Bydleli jsme v Nechvalíně. Starší bratr házel s kamarády kamením po gestapácích a jednoho trefil do brýlí. Kluci se hned rozutekli. Rozzuřený gestapák se chtěl hned na někom pomstít,“ vysvětlila.
Dlouhá hodina
„Donutil mne klečet hodinu na ostrém polínku. Po celou dobu mi držel pistoli u hlavy a hrozil, že pokud se jen trochu pohnu, tak mne hned zabije. Strašně jsem se bála,“ zavzpomínala Dufková.
V roce 1942 k nim do domu přišli členové gestapa zatknout jejího otce za spolupráci s partyzány. „Brečela jsem, držela jsem ho a volala: Tati! tati! Dostala jsem takový kopanec do zad, že jsem po něm týden nevěděla o světě. Do dneška mám od té doby problém s ledvinami,“ přidala třetí vzpomínku.
Červená cesta
V hlavě si navíc stále přehrává scénu, k níž došlo už ke konci války. „Šla jsem s maminkou k babičce do Svatobořic. Viděly jsme tam asi 40 Cikánů. Na druhý den už nikde nebyli a my jsme šly po červené zemi. Maminka mi řekla, že mi to vysvětlí až později, ale ani nemusela, pochopila jsem sama. Teď si jen přeji, aby lidé nezapomínali. Tyhle hrůzy se již nikdy nesmí vrátit!“ dodala.
