Architektonické nadání se line celou jeho rodinou. Nejrůznější stavby v Praze či v Ústí nad Labem navrhoval už Ondřejův dědeček, pozoruhodné budovy po republice navrhuje i jeho tatínek. Když se měl Ondřej rozhodnout, co chce v životě dělat, neváhal ani chvíli. „Rodinná tradice je určitý závazek,“ je si vědom. „Rodinné prostředí mě hodně ovlivnilo. Znal jsem tu práci odmala, podrobně a zevnitř,“ říká. Přesto si na sebe upletl pomyslný bič. Jak navrhovat budovy tak kvalitní, aby hrdě navazovaly na odkaz jeho předků? „Každý dům by měl mít nějaký přesah. Nějakou hodnotu nejen pro investory a uživatele, ale i pro jeho okolí. To jsme se, myslím, snažili ctít v rodině všichni,“ uvádí s tím, že dobrá architektura je podle něj ta, která slouží uživatelům a dotváří veřejné prostředí. „Musí být poctivá,“ dodává architekt, který je v Praze spolupodepsaný například pod loňským památníkem Milady Horákové v parku Ztracenka. Dále navrhoval školy pro Hovorčovice či prováděl rekonstrukci pavilonu A na lounském výstavišti. Spolu se čtyřmi dalšími architekty také vymýšlel nezaměnitelnou podobu Obchodního centra Šestka na kraji Ruzyně.
Sídliště Ďáblice: Architektura pro lidi
Ondřej je mimo jiné jedním z členů tvůrčího týmu, který vytvářel knihu Sídliště Ďáblice – architektura pro lidi. Coby odborník a pamětník přispěl jednak svými postřehy, také i vzpomínkami na dobu, kdy sídliště vznikalo. Od 70. let minulého století podle Ondřeje urazilo značný kus cesty, přesto si zachovalo osobitost. Důležitá byla i vybavenost sídliště. Spolu s obytnými paneláky vznikalo dvoupatrové obchodní centrum, kulturní dům, rozsáhlé parkové plochy, stromové aleje, vodní prvky, obchody, školy i kino Moskva, které bylo ve své době nejmodernější v republice. Sjížděli se do něj lidé z celé Prahy. „Už tehdy se k tomu přistupovalo tak, aby lidi nedostali jen střechu nad hlavou, ale aby vzniklo kvalitní bydlení se vším všudy, žádná ,králíkárna‘.“
Navázání na rukopis dědečka
Přes všechny klady však umí být Ondřej k současnému sídlišti i kritický. „Spousta věcí schází dodnes. Například větší možnost pracovních příležitostí. Nejsou tu kanceláře nebo střední školy,“ vypočítává. Nechtěl by zrovna on navázat tam, kde jeho dědeček skončil? „Lákalo by mě to,“ připouští. Zároveň ale hned uvádí na pravou míru, proč je taková úvaha nemožná. „Na radnici Prahy 8 se politicky angažuji. V předešlé koalici jsem dělal poradce starostovi, dnes radím místostarostovi a jsem členem komise územního rozvoje,“ nezastírá s tím, že by se nerad dostal do střetu zájmů. „Mrzí mě ale, když vidím, jak některé domy na sídlišti zastarají a nikdo se jim nevěnuje. To je případ i multikina Ládví, bývalého kina Moskva, které dnes chátrá, a kolují úvahy o zbourání této budovy. Já se přitom domnívám, že by si zasloužila rekonstruovat a modernizovat. Je to kvalitní stavba. Určitě by se pro ni našlo využití, i kdyby změnila účel.“ Kniha poskytne čtenářům neobvyklý vhled na jedno z pražských sídlišť, včetně historie, technických zajímavostí i zpovědí pamětníků.
