Nikdo z nás moc nemá představu, co nás čeká v novém roce. Ať už v soukromém životě, či z hlediska epidemiologické situace. Jak se připravit a pokusit se bojovat s úzkostí i nejistotami?

V nejistých časech, kdy se člověku mizí opěrné body, na které se dosud spoléhal, je úzkost jednou z přirozených reakcí psychiky. Bývá užitečné si úzkost přiznat, zorientovat se v tom, z čeho pramení, a pak pracovat na tom, aby se úzkostí člověk nenechal ovládat a postavil se jí. V komplikovaných situacích obvykle pomůžou dvě věci, tou první je „zachovat klid“ a tou druhou je „rozvíjet akceschopnost“.

Alexandra Schneider Hrouzková je pražská psycholožka, spisovatelka a publicistka
Autor: archiv Blesku

Snadno se to říká, hůře se to mnohdy dělá. Ale když tyto dva cíle bude mít člověk na paměti a bude si je připomínat, je větší pravděpodobnost, že jich do určité míry dosáhne. Také je dobré si uvědomit, že úzkostný pohled do budoucnosti je slepá ulička. Aby jednotlivé kroky člověka dávaly smysl a byly v blízké i ve vzdálenější budoucnosti k užitku, je potřeba, aby byly vedeny nadějnější vizí či optimističtější představou toho, co bude.

Jak mohu konkrétně postupovat?

Když člověk sám sebe přesvědčí, že všechno zvládne - že se dokáže přizpůsobit, překonat překážky, čelit výzvám – a že zase jednou bude dobře, docela automaticky začne konat velmi užitečné a praktické kroky k tomu, aby to opravdu dobře dopadlo. Pokud se však člověk ne a ne přesvědčit, aby budoucnost viděl nadějněji, může dobře pomoci odklonit zrak od budoucnosti a začít se soustředit na to, co je potřeba udělat dnes - tedy v přítomnosti - a co mě dnes dokáže třeba i potěšit.

Člověk se tak zaměří na zdánlivě banální avšak zároveň zcela zásadní úkoly běžného dne - jako je nakoupit, připravit jídlo, postarat se o sebe a své blízké, uklidit, věnovat se stávající práci, případně začít hledat práci novou, ale i si v klidu užít šálek kávy, něco si přečíst… A tyto zodpovědně prováděné denní aktivity pak člověka přenesou z jednoho dne do druhého, pak do třetího a postupně až do doby, kdy najednou už bude zase lépe a budoucnost se bude jevit optimističtěji.

S novým rokem si často dáváme předsevzetí. A ta pak nefungují, nedokážeme je dodržet…

Do smělých předsevzetí vkládáme své naděje, představujeme si, jak budeme v nové etapě silní, disciplinovaní, jak nám změna přinese radost, úspěch či štěstí. A potud to je vlastně úplně v pořádku, kdyby však člověk plnění předsevzetí uchopil realisticky a tak, aby změna chování byla dosažitelná. Kdyby si člověk své předsevzetí nastavil jako splnitelný, realistický cíl s jasnou vizí, jak plnění svého předsevzetí reálně vkládá do svého života, splnění předsevzetí by bylo na dosah.

Jenže často je všechno jinak…

Bohužel většina předsevzetí je vystavěná ve smyslu „od prvního ledna budu čtyřikrát týdně chodit do fitka, budu jíst jen zeleninu a maso a v únoru budu vážit o deset kilo méně“, což je nesplnitelné, protože pro člověka, který za sportem zatím nikam nechodil, je obrovskou změnou, i kdyby měl někam začít docházet za sportem i jen na hodinu týdně. Pak nevyhnutelně musí přijít zklamání.

Pro mnohé to však pak bývá ona pomyslná poslední kapka, která člověka přiměje začít na sobě pracovat systematicky, po krůčcích, od základů. Své přemrštěné novoroční předsevzetí nahradí realistickým cílem, za kterým vykročí obvykle se začátkem jara. Dle velikosti svých dílčích cílů pak mohu sklízet první plody svého odhodlání třeba již v létě.    

Dočtěte zadarmo celý článek
Pokračovat ve čtení snadno můžete po registraci.
  • Registrace je pro vás zcela zdarma.
  • Získáte přístup k veškerému bleskovému obsahu.
  • Užijete si bonusové akce a výherní soutěže.
Pokračovat ve čtení