Obvodní lékařka zjistila, že má Jitka velmi vysoký krevní tlak a nasadila léky na hypertenzi. Postupně však začala pociťovat stále větší únavu, otoky nohou a celkovou slabost. „Když jsme někam šli, zajímalo mě už jen, kde je lavička. Potřebovala jsem si pořád sednout,“ popisuje.
Následný rozbor krve ukázal velmi vysoké hodnoty kreatininu – odpadní látky metabolismu, kterou za normálních okolností vylučují ledviny z těla močí. „Doktorka mi volala, že musím okamžitě do nemocnice, protože při takových hodnotách je zázrak, že ještě vůbec žiju. Vzala jsem si batůžek a pěšky došla do nemocnice. Když jsem tam dorazila, byla jsem úplně vyřízená,“ říká.
Další vyšetření v nemocnici potvrdila, že Jitce selhávají ledviny. Diagnóza byla sama o sobě jako blesk z čistého nebe a následovala další tvrdá zpráva: musela okamžitě na pravidelnou dialýzu.
Třikrát týdně na dialýze
„Chodila jsem na ,umělou ledvinu’ do nemocnice u nás v Mostě půl roku – tři dny v týdnu, vždy po pěti hodinách,“ vzpomíná drobná žena, pro kterou šlo o velmi náročnou zkušenost. „V té době jsem ještě necvičila a měla jsem křehké žíly. Než se podařilo mě napíchnout, trvalo to někdy až tři hodiny – když se nedařilo s žílou na ruce ani na krku, museli přistoupit k napíchnutí v tříslech. To byl pro mě vždycky postrach a celé to bylo strašně vyčerpávající.“
Nabídka, která všechno změnila
V té době začal Jitčin bratr jednat. Neříkal nic nahlas, jen si v tichosti zjišťoval, co obnáší být dárcem – a jestli by se jím mohl stát právě on. Jednoho dne přišla Jitce na dialýze zdravotní sestra oznámit, že právě bratr přijde do nemocnice také – protože chce podstoupit vyšetření, aby jí mohl darovat ledvinu.
„Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Pět hodin jsem tam ležela úplně hotová. Na jednu stranu šťastná, že mám takového brášku. Na druhou stranu jsem si říkala, že do toho nejdu. Nechtěla jsem být nikomu zavázaná,“ přiznává prvotní pocity.
Pochybnosti se mísily se strachem – co když ledvina nebude fungovat? A co když jednou budou jeho vlastní děti potřebovat tátu zdravého a silného? Bratr ji ale ujišťoval: „Ty jsi moje ségra. Máme se rádi. Moje holky mají taky mámu a já chci, aby ses měla dobře.“
Rozhodování s podporou nejbližších
Rozhodování nebylo snadné. Velkou oporou byl pro Jitku i její partner. „Byl úžasný – staral se o mě s láskou a byl vtipný. Taky neuvěřitelně pozitivní a naučil to i mě. Řekl mi: Ať se rozhodneš jakkoliv, budu tě mít rád. Budu s tebou tak i tak,“ vzpomíná. Nakonec ji přesvědčily i rozhovory s přáteli. „Jednou jsme seděli v restauraci a oni mi s jistotou říkali: běž do toho. A já si řekla, že to zkusíme.“
Operace v IKEM
Operace proběhla v roce 2008 v pražském IKEM. Bratr zvládl zákrok s nadhledem. „Třetí den po operaci přišel za mnou s plechovkou piva v ruce. Říkám mu – to si děláš srandu? On byl prostě úplně v pohodě,“ směje se dnes Jitka.
Její obavy, že by si darovanou ledvinu vyčítala, se postupně rozpustily. Naopak – vztah s bratrem se ještě více prohloubil. „Mám k bráškovi neskutečný respekt a lásku. Je to správný blázen, pohodář, na kterého se můžu spolehnout. Měli jsme k sobě vždy blízko, ale od té doby jsme ještě víc propojení,“ vysvětluje.
Nový život s novou energií
Ledvina začala fungovat zhruba po týdnu. Od té doby uplynulo už sedmnáct let a Jitka se těší plnohodnotnému životu: „Žiju kvalitně a krásně. Cestuju. Udělala jsem si kurzy kosmetiky a pedikúry a dnes pracuji jako OSVČ. A rozhodně se chystám na další kurzy a cesty, chci poznávat pořád něco nového“ popisuje pozitivně naladěná žena.
Velkou změnou prošel i její životní styl. „Dřív jsme ráno snědli párek nebo vlašák, zapili to džusem a o zdravé stravě se moc nemluvilo. Teď piju dva až tři litry vody denně, sladké nápoje vůbec. Každý den cvičím, chodím na spinning, účastním se charitativních běhů.“
Jitka si celkově začala víc vážit svého zdraví i drobných radostí. „Nedělám si černé scénáře, radši si dělám srandičky. Mám ráda dobré víno, prosecco, Itálii. Prostě si užívám, co můžu,“ dodává. Zpětně vidí, že nemoc ji paradoxně posunula k lepšímu životnímu stylu a k novým příležitostem.
Přijmout dar...
Když se dnes Jitka ohlíží zpět, ví, že to nejtěžší nebyla samotná transplantace, ale rozhodnutí tento dar přijmout. „Nechtěla jsem, aby mi někdy někdo vyčítal, že jsem si vzala jeho ledvinu. Ale nakonec jsem pochopila, že bráškovi nejde o můj vděk. Že je to dar z lásky,“ říká.
Proto se snaží povzbudit i ostatní pacienty, kteří váhají. „Řekla bych jim, ať se nebojí. V porovnání s dialýzou je to úplně jiný život – díky bráškovi je plnohodnotný už sedmnáct let. Stojí to za to překonat zábrany a strach a nechat si pomoci. Já se teď snažím stihnout co nejvíc, každý den prožít naplno.“
Jak to vidí lékařka?
MUDr. Silvie Rajnochová Bloudíčková, Ph.D., vedoucí Nefrologické a Transplantační ambulance IKEM
Pokud pacientovi nabídne svoji ledvinu blízký člověk, je prvotní obava o zdraví milované osoby zcela přirozená. Proto je důležité, aby pacient a potenciální dárce věděli především toto: K transplantaci přistupujeme jedině, když celá plejáda vyšetření prokáže, že odnětí ledviny představuje pro dárce minimální riziko komplikací. Pokud se v budoucnu nějaké vyskytnou, dokážeme je včas zachytit a efektivně řešit díky pravidelným pečlivým kontrolám.
Jako zdroj ucelených informací garantovaných odborníky doporučuji stránku www.transplantacenenitabu.cz Obsahuje autentické příběhy a věřím, že mohou pacientům dodat kuráž o své nemoci otevřeně hovořit s blízkými. Zdaleka nemusí jít o to, přímo o dárcovství požádat. Často však potenciální dárce netuší, že by mohl pomoci – a sám o tom začne uvažovat, když zjistí, že může darovat šanci na delší a lepší život.
Loni 524 transplantací ledvin
Podle statistiky Koordinačního střediska transplantací v roce 2024 proběhlo v České republice celkem 524 transplantací ledvin, z toho pouze 40 od žijících dárců. Reprezentativní průzkum veřejného mínění (TAČR/ZSF JU, 2023) přitom ukázal, že více než 80 % Čechů je ochotno darovat nějakou část těla. Studie zveřejněná v odborném časopise Frontiers in Communication zároveň upozornila, že mezi nejčastější důvody, proč pacienti neosloví své blízké, patří pocit trapnosti, strach z odmítnutí a nejistota, jak o darování mluvit.
„Musí dál žít!“ Maminka Olga popsala pro Blesk záchranu dcery Jany (43). Darovala jí ledvinu Bára Holá, Lukáš Červený
