„Mám nesmírnou radost a zároveň je pro mě čest, že se konal křest knížky Děkujeme, že my, která čtenářům předkládá příběh o léčení naší dcery Jůlinky,“ popsala pro Blesk.cz Kristýna Kudelová.
Té lékaři v šesti měsících diagnostikovali zhoubný nádor. Trápení přitom začalo úplně nenápadně. „Jednoho dne přestala dcerka z ničeho nic hýbat nohama. Ležela jako obvykle pod dětskou hrazdičkou, ale vůbec nepoužívala dolní polovinu těla. Pár dnů poté se ukázalo, že má zhoubný agresivní nádor, který prorůstal z hrudníčku do páteřního kanálu, kde utlačoval míchu,“ vzpomíná maminka.
Liberecká Blesk Ordinace přilákala 5 tisíc návštěvníků! Eva Decastelo (43) má podezření na cukrovku!
Léčba nezabrala
Bezprostředně po zjištění diagnózy Julinka absolvovala operaci páteře a následně lékaři zahájili podávání silné chemoterapie. Bohužel ani tato léčba nezabrala. Preventivní oční vyšetření ukázalo, k překvapení všech, novotvary na mozku. „Ty měly za následek prohlášení jediné možné léčby za neúčinnou a celkové zastavení podávání chemoterapie. Byli jsme zdrceni,“ vypráví Kristýna, která o své zkušenosti napsala knihu »Děkujeme, že my«.
Díky tomuto příběhu měli rodiče možnost poznat hodně lidí s podobným osudem, kdy se každý se ztrátou blízkého vyrovnával jinak. „Myslím, že nesmírně důležité je začít hledat cestu, jak dokážeme odpustit a s celou věcí se smířit. Ať už je to popovídáním si s kamarádem, vyslechnutím příběhů jiných nebo například prostřednictvím čtení knih. Věřím, že nejdůležitější je si vůbec přiznat, že potřebujeme pomoc,“ popisuje své zkušenosti Kristýna.
Rána na duši
Je ale také mnoho lidí, kteří se snaží věc zvládnout bez pomoci okolí, osamoceně, postupem času. „Říká se, že čas rány hojí a sama s tím do jisté míry souhlasím, ale zároveň si myslím, že když se s těžkou událostí opravdu nesmíříme, snadno se pak může stát, že čas naši ránu “na duši” jenom hluboko skryje a my místo vnitřního klidu raději zapomeneme, a děláme, jako by se nic nestalo,“ soudí Jůlinčina maminka.
Sami rodiče se s nemocí dcerky podle svých slov dlouho prali, zjišťovali různé cesty léčení, zkrátka dělali všechno, co bylo v jejich silách, ale zároveň v určité chvíli pochopili, že nastanou v životě situace, kdy musí člověk běh událostí »pustit« a s pokorou věřit, že se věci dějí, jak nejlíp jen můžou.
„Nebyli jsme na nemoc připraveni a i nám trvalo dlouhou dobu, než jsme si uvědomili a přiznali, že boj s nemocí není jedinou cestou. Díky tomu ale cítíme velkou lehkost, pokoru a vnitřní klid,“ přiznává maminka.
Je řada rodin, v nichž se rodiče přirozeně ptají: Proč my? Co jsme udělali tak zlého, že musí naše dítě trpět? „I nás tyhle otázky z kraje napadaly, ale v průběhu léčení jsme pochopili, že nám byl dán sice krátký, ale za to naplněný společný život po boku naší holčičky. Dostali jsme možnost si uvědomit, co je pro nás opravdu důležité, poznat spoustu inspirativních lidí, přístupů k léčení i pohledů na svět. Proto děkujeme, že my,“ dodává Kristýna.
Mám depku! Co je opravdová deprese a jak narůstá počet nemocných v populaci
