Hádáme, že ženy, navíc modelky, na autech láká hlavně design. Je to tak?
Když jsem byla mladší, tak stoprocentně. Věci jako odpich, maximálka, co hned hledají v tabulkách chlapi, mi byly úplně ukradené. Teď se to přece jen mění.

Jak?
Mám dvě malé děti, takže mě logicky zajímá bezpečnost. Nemusí to být sice pravda, ale většina matek má podle mě lepší pocit, když jejich auto vypadá jako obrněný transportér. Je totiž jasné, že na silnici zdaleka nezáleží jen na vlastních dovednostech, ale spíš na tom, jací jsou řidiči kolem. Představa, že auto s dětmi uvnitř skončí zmáčknuté jako krabička cigaret, je totiž strašná.

Takže design už jde stranou?
Úplně ne. Auto musí každopádně dobře vypadat. Estetikou se živím vlastně od šestnácti, takže ji těžko mohu ze svého života jen tak vygumovat. Ale časem jsem pochopila, že nejhezčí věci jsou ty naoko krásné, ale zároveň praktické. Takže auto mi musí sloužit a zároveň přinášet radost – ať ho řídím, nebo jen sleduji na silnici.

A jsou dnes auta taková?
Určitě jsou. Jenže něco jiného vám o tom poví muži a něco jiného ženy. Svět aut se podle mého v tomto směru mění – a odděluje. Vozy pro chlapy jsou dneska o dost jiné než ty pro ženy. A v dalších letech to bude vidět asi ještě víc. Základ se ale nemění: pro naše partnery budou dál ikonou mužství. Pro ženy spíš něco jako kabelka, módní doplněk.

Co bylo vaším prvním vozem?
Yaris, malý Japonec. Tehdy šlo vyloženě o pragmatické rozhodnutí. Už jsem nehodlala být obtěžována Araby v pařížském metru, zároveň jsem chtěla coby holka s tříměsíčním čerstvým řidičákem autíčko, s nímž lehko zaparkuji. Takovým tím stylem „hubička dozadu, hubička dopředu“, rozumíte? Potřebovala jsem zkrátka vozítko, u něhož mi nebude líto odřenin, přitom bude dobrým parťákem.

Povedlo se to?
No jasně. A poté, co jsme si s francouzským přítelem pořídili jaguara, ještě dobře sloužil sestře.

Jaguar? To je od yarisu slušný skok.
Získali jsme ho výhodně v dražbě, ale nakonec se ukázalo, že to nebyl zase tak dobrý obchod. Šlo o děsně nepraktické auto, co jsme jen svátečně vystrkovali z garáže na víkendové projížďky.

První značka z Japonska, druhá z Británie. Co přišlo pak?
Německo. Nejprve audina, poté mercedes. Ty mě provázely životem dost dlouho. A už to vypadalo, že jinam nepřestoupím. Pak ale po tolika letech pod Eiffelovkou přišla konečně na řadu Francie – jmenovitě značka DS – a v myšlení mě zase posunula.

Kam?
Mám DS5. Jde o velký vůz, přitom mi sedne do ruky. A pořád mě překvapuje.

Čím třeba?
Jednou jsem omylem zmáčkla knoflík na stropě a najednou mi volala centrála značky, co potřebuji. Šlo totiž o tlačítko pomoci S.O.S. – pro ženské podle mě v autě nejlepší věc na světě.

Co se vám kromě toho na dnešních vozech líbí?
Třeba automat. Manuál je sice klasika, ale když teď s dětmi řeším i během jízdy tolik věcí, náramně se mi hodí, že už na řazení myslet nemusím. A pak detaily. Jsem totiž detailistka. Samozřejmě mě jako jiné zaujmou na autě nejprve hezká velká kola. Ale nakonec skončím u toho, že koukám okýnkem dovnitř právě na detaily.

Hýčkáte si je i ve svém autě?
Ráda bych, ale teď to vůbec nejde.

Proč?
Moje auto, to je aktuálně firma na převoz hlíny. Je rozsypaná všude! Děti jsou zapálení zahrádkáři, takže hezký kyprý kompost můžu vydávat z auta na počkání. A taky bonbony a podobně. Má láska k designu sice dost trpí, ale zase se můžu chlubit, že v mém voze to vážně žije!

Jaká jste řidička?
Podle mého je každý člověk takovým řidičem, jakou má povahu. A já jsem drzá holka, takže i za volantem určitě působím krapet bezohledně. Občas udělám nějakou botičku, předjedu, kde to ostatní nečekají. Ale nejezdím po lidech, ani na červenou! Řídím jen dynamicky. Když o tom s vámi tak přemýšlím, jsem za volantem spíš chlap než žena.

Takže žádné potíže s parkováním?
Ne! Dneska zaparkuji i tam, kam si spousta mužů netroufne. Stačí mi deset centimetrů rezervy a do malé škvíry uklidím jakékoliv auto. Vážně! Kolikrát už mi chlapi ukazovali: „Tam to nedáš!“ Řekla bych, že za parkování získávám jedno nepodstatné, přesto pěkné plus.

Kdo vás to naučil?
Řídit mě učil samozřejmě táta a pak jeden kamarád – bral mě na okruh, kde jsme nikoho neohrožovali. Ale za parkováním vězí dlouhá praxe v New Yorku, Paříži a italských uličkách.

Zmínila jste města daleko od nás. Máte ráda dlouhé trasy?
Nevadí mi. Yarisem jsme zvládala Prahu–Paříž každý víkend, taky do Florencie jsem jezdila na otočku často. Občas jsem vyjela klidně ještě dál, z Čech až na jih Španělska. Auto si totiž umím vážně užít, navíc letadlem se dost bojím.

Na silnici se nebojíte, nic vás nenervuje?
To zase jo. Hlavně česká naštvanost, jak vám jiní řidiči nechají na silnici sežrat vlastní psychiku. Když někdo spěchá, jednoduše mu uhnu, dělám to automaticky. Takové to blokování „když ne já, ani ty“ mě fakt žere. Jde vlastně o lidi, kteří nemají koule to udělat sami, tak v tom zabrání i vám. Proč proboha? Třeba o Italech se tvrdí, že řídí šíleně, ale tahle česká zášť na jejich silnicích vůbec vidět není.

Kde se tedy ve světě řídí nejhůř?
Nemyslím tím sice nejhůř, ale vyberu Vítězný oblouk v Paříži. Tam platí jediné pravidlo: Kdo dřív. Tenhle kruháč je opravdu vysoká škola řízení.

Co vám v autě nesmí nikdy chybět?
Dobrá muzika, ta mi zní hodně často. Na druhou stranu v autě ráda medituji: vyhodím děti ve školce, jedu dál sama a jen tak si dumám. To mám vážně ráda.

Hrála jste ve filmu Byl jednou jeden polda. Pomohlo vám to někdy i na silnici?
Role agentky mi zůstala dodnes a někteří policisté mě stále vážně berou jako „kolegyni“. Nedělám si legraci! Divili byste se, kolik z nich mě stále vidí spíš jako Simonu Ptáčkovou z FBI!

Řídila jste spoustu aut, zcestovala v nich mnoho zemí. Máte ještě nějaký sen?
Chtěla bych jednou, až se vyhrabu z toho období hlíny, sama navrhnout krásné auto!