Čekal jste takový úspěch filmu Bohemian Rhapsody o Freddiem a kapele Queen?

„Když jsem působil v Londýně jako poradce filmu a každý den, po dobu pěti měsíců konzultoval s režisérem Bryanem Singerem jednotlivé záběry, už tehdy jsem si říkal, že to bude dobrý film. Byl jsem sice u 85 procent natáčení, ale z monitorů jsem si mohl těžko utvořit celkový obraz a posuzovat konečný výsledek. Když jsem pak ale viděl trailery, byl jsem nadšený. Takže mě ten velký úspěch zas tak nepřekvapil. Je to skvělý film, a když se na něj dívám, skutečně tam vidím Freddieho.“

Film ale není věrným dokumentem.

„To není, samozřejmě a je to tak dobře. Není to film pro historiky, ale pro miliony diváků, kteří ocení dobrý příběh a užijí si kvalitní film. Muziku legendární kapely, skvělé herecké výkony.  Představitel hlavní role Rami Malek je excelentní, v zásadě vypadá jako Freddie, chová se tak, má stejná gesta, je velice věrohodný. Fanoušci kapely Queen jistě poznají, co je ve filmu skutečnost a co umělecká invence, je tam každopádně hodně pravdivých věcí, to mohu potvrdit. A přiznám se, že při některých scénách jsem brečel.“

Překvapil vás obrovský úspěch filmu u nás, kde se stal už nyní nejnavštěvovanějším snímkem od vzniku samostatného Česka?

„Vůbec ne, podle mých informací je ve světovém měřítku Česká republika na druhém místě v návštěvnosti ve vztahu k počtu obyvatel té které země, za Jižní Koreou. Podle mě je to dáno tím, že v Česku měla a dodnes má kapela Queen vždy obrovské množství příznivců. Takže dobrý film o Queen nutně musí zabodovat. A podstatné je také to, že Češi jsou velmi muzikální národ, který hudbu miluje a umí ji ocenit.“

Proto jste se tady také usadil? (usmívá se)

„Přesně tak, žiju tady už 18 let a jsem tu velice spokojený. Fascinuje mě muzikálnost Čechů, ale i celkově jsou tady milí a inteligentní lidé. Mám tady mnoho kamarádů, cítím se tady dobře. A ještě jedna důležitá věc, Češi vaří vynikající pivo!“

S tím souhlasím, vraťme se ale ještě k filmu. Jak jste se dostal k funkci poradce?

„Sledoval jsem celou tu historii vzniku filmu od samého začátku před 15 lety. A byl to velmi dlouhý strastiplný proces, měnil se producent, režisér, herci, byly všemožné potíže. Pro mě to vše propuklo v lednu 2017, kdy mi zavolali z produkce, zda bych si neudělal čas na večeři s režisérem a promluvil si s ním o Freddiem, jaký byl a tak. Souhlasil jsem, ale pak se dlouho nic nedělo. Ozvali se až v červenci a večeři jsme domluvili na 10. srpna.“

Byl režisér s vašimi informacemi spokojený?

„Vyptával se na všechno možné, povídali jsme si na večeři a pak ještě na hotelu až do dvou do rána. Nakonec mě požádal, jestli bych s ním nemohl zaletět na pár dní do Londýna a radil mu na místě při natáčení filmu.“

A začal jste radit.

„Ano, vzali mě do londýnského sídla produkce, mluvil jsem s různými lidmi snad ze všech oddělení. Uběhl týden a nikdo nemluvil o tom, že bych se měl vrátit do Česka. Nakonec jsem v Anglii strávil pět měsíců, od 11. srpna do poloviny prosince.“

Co přesně od vás chtěli vědět?

„Seděl jsem po boku režiséra a sledovali jsme na monitorech, co právě natáčí kamera. A režisér se mě vždycky ptal: Takhle by se Freddie opravdu zachoval? Takhle by se tvářil, takhle by se pohyboval? A já mu řekl, zda ano, nebo ne. A on na mě vždycky dal a záběry se točily znova, chtěl, aby to vypadalo reálně.“

Tvůrci filmu si vás nepochybně vybrali proto, že jste dělal Freddiemu osobního tajemníka, dlouhých 12 let až do jeho smrti v roce 1991. Jak jste se vlastně seznámili?

„Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1979 na after party po jeho společném vystoupení s Královským baletem v Londýně.  Na této charitativní akci, kde byl Freddie jako host, tehdy naživo zpíval Crazy little thing called love a Bohemian Rhapsody. A také tančil. Mně se strašně líbila ta kombinace  hudby, jeho hlasu a baletu a na party jsem mu řekl, že to bylo úžasné vystoupení.“

Jak reagoval?

„Ze zdvořilosti mi poděkoval, nicméně mi také řekl, že mě viděl na zkouškách. A co prý u Královského baletu dělám. A já mu po pravdě odpověděl, že garderobiéra, že mám na starosti šatník, že pečuji o kostýmy, aby byly v pořádku, a pomáhám tanečníkům s oblékáním.“

Zřejmě jste ho zaujal, když vás záhy kapela oslovila?

„Asi ano, za dva týdny mi zavolal člověk z managementu, jestli bych s kapelou nejel na šestitýdenní turné, na kterém bych se staral o kostýmy. Přijal jsem nabídku, ale přiznám se, že jsem to hodně zvažoval. Znamenalo to vzdát se jistého zaměstnání, které jsem dělal rád, kvůli šestitýdennímu turné s kapelou, o které jsem v podstatě nic nevěděl. Znal jsem Freddieho, ale toho znal každý. Ani jsem nevěděl, kolik je členů kapely…“

Šest týdnů se poněkud protáhlo…

„Ano, a v roce 1980, když se Freddie rozhodl, že na nějaký čas odjede z Anglie, protože tam byly devadesátiprocentní daně, se mě zeptal, zda bych mu nedělal osobního tajemníka. Tak jsem u něho zůstal. Až do jeho smrti, dlouhých dvanáct let.“

Co všechno jste pro něj dělal?

„Komplexně jsem se o něho staral, aby se mohl stoprocentně věnovat hudbě. Vyřizoval jsem telefony, platil složenky, uklízel jsem, vařil, nakupoval. Pracoval jsem pro něho 24 hodin denně, sedm dní v týdnu...“

Taková komplexní starost se asi dala těžko smluvně vyjádřit…

„Je to tak, žádnou smlouvu jsme neměli, jak sepsat její náplň? To bylo nemožné, tak jsme pracovali na základě vzájemné důvěry, bez smlouvy. Byli jsme přátelé.“

Jaký byl Freddie člověk?  

„Na jevišti ho všichni znali jako superstar, geniálního zpěváka, ohromného showmana, co ovládá davy. V soukromí byl úplně jiný. Doma vyžadoval klid, byl plachý, stydlivý, bál se sám vyrazit i na nějakou akci.“

Freddieho večírky prý ale bývaly divoké…

„To je pravda, někdy bývaly divoké, nějaké drogy na nich byly, to je pravda. Ne všechno, co jsem o nich četl, ale byla pravda. Freddie si užíval života  a opravdu si ho užil! Vždycky říkal, že život je příliš krátký na to, aby z něho člověk ztratil třeba jen jedinou minutu.“

Jak přijal zprávu o své nemoci?

„Když se dozvěděl, že má AIDS a že zemře, bylo mu 41 let. Do té doby vždycky říkal, že nechce zestárnout, že nechce, aby se z něho stal stařec, nabručený Freddie Mercury. A to se mu vlastně tou chorobou splnilo… Když umíral, seděl jsem u něho na posteli celou noc. Pak jsem ho ještě jednou viděl živého, ale už byl v kómatu. Zemřel 24. listopadu 1991. Moje práce končila tři měsíce po jeho smrti.“

Měl jste vůbec při vaší nonstop péči o Freddieho čas na nějaký váš soukromý život?

„Neměl. Na dvanáct let jsem se ho dobrovolně vzdal, a rozhodně toho nelituju. Po Freddieho smrti jsem byl jako ochrnutý, přemýšlel jsem o smyslu života, měl jsem pocit, že nemám důvod ráno vstávat z postele. Nakonec jsem to překonal a dnes si vychutnávám život. Bydlím na vesnici u Hradce Králové a jsem naprosto spokojený. V pohodě vycházím se sousedy, líbí se mi, že chovají různá zvířata. Žiju sám, tedy až na mého mazlíčka, bílou kočičku, ale osamělý se rozhodně necítím.“

Žijete v Česku už řadu let, přesto by si vaše čeština určitě zasloužila nějaký upgrade, co říkáte? (usmívá se)

„To máte úplnou pravdu, česky sice rozumím, ale nevyjadřuju se zrovna moc dobře. A k lekcím češtiny s lektorem jsem se zatím nedokázal dokopat. Přiznávám, jsem líný jako veš, jak říkají Češi!“

Občanství máte britské?

„Ano, i proto jsem trošku nervózní, jak to všechno bude po brexitu, každopádně bych určitě chtěl získat české občanství. Tady je totiž můj domov, tady mám všechno, co potřebuji k životu a mám rád.“

Komorník Freddie Mercuryho Freestone: Jede do škol varovat před AIDS!

Video
Video se připravuje ...

Komorník Freddie Mercuryho Freestone: Jede do škol varovat před AIDS! Luboš Procházka, Aleš Brunclík

Fotogalerie
31 fotografií