Po jak dlouhé době se vlastně vidíte?
VLASTIMIL: My s Honzou se vídáme furt, protože hraju u něj v Divadle Na Jezerce.
JAN: Přesně tak, hned ve dvou představeních: Práskni do bot a Ze života Čapka.
A kdy jsme se viděli naposledy spolu, Petro?
PETRA: To už je dlouho, nejspíš jsme někde vzpomínali na Dívku na koštěti. (smích)
Díváte se na ni v televizi?
PETRA: Já to nikdy nepropásnu, protože všechny kamarádky, které ráno potkám při venčení psa, mi hlásí: „Dneska to bude, dneska bude Saxana.“ (smích)
Takže si ji pustíte?
Jenom tak informačně, určitě nekoukám na celý film. Já jsem totiž hroznej divák, jakmile tam začnou jezdit kluci autama a mění se v různý ty Mikuláše, tak mě to nebaví. Já jsem holka, já chci příběh, a ten se najednou těmahle akcema tak jako roztříští. Ale moc ráda se kouknu na závěr. Jak tam jdeme s Honzou. Ti dva hezcí mladí lidé…
JAN: (smích)
PETRA: A já mám na sobě žlutý šaty, vzpomínáš?
JAN: Takový mini.
Jan Hrušínský: Dojemný rituál pro tátu! Matyáš Janíček
PETRA: Ano, ty jsem si ušila sama, to byly moje vlastní. Já nikdy neměla dostatečný sebevědomí přes nohy, vždycky jsem si říkala, že bych je mohla mít přece jen o kousek delší, ale tam s tou sádrou to nějak hezky splynulo, že mám ze sebe estetický, dobrý dojem. O Honzovi nemluvě, ten byl ještě o něco mladší a rozkošnější než já.
Jak jste na tom s pouštěním Saxany vy ostatní?
JAN: Já bych to celý asi nedal. Tohle je film, který jsme viděli nejvíckrát v životě – když to mělo premiéru, tak jsme s ním strávili po festivalech celé léto.
VLASTIMIL: To byl Filmový festival pracujících.
JAN: Jo, to bylo docela divoké léto.
VLASTIMIL: Já už to právě na těch festivalech viděl tolikrát, že když to dávají v televizi, tak už na to nemám nervy.
JAN: Mně se dokonce jednou stalo, že jsem měl v Rakousku v hotelu zapnutou televizi a najednou se tam objevila Dívka na koštěti v němčině. Tak to ne, řekl jsem si a přepnul na jiný kanál. A tam šlo Jak se budí princezny. (smích)
PETRA: Já jsem jednou se Saxanou byla až v Mexiku, tam vás, kluci, nevzali?
JAN: Nevzali, tam vozili spíš ty hezký holky. (smích)
Petro, vy jste ale předtím nehrála, čím jste režiséra Vorlíčka tak uhranula?
PETRA: Říkal, že jsem se mu líbila v Semaforu, viděl mě v čarodějnickém, a tehdy ho to prý inspirovalo. Při rozhodování nebyly všechny hlasy pro mě, ale Vorlíček to zvrátil. Čím? Řekl jim: „Počkejte, to bude dobrá holka do party.“
A byla, pánové?
PETRA: Abych řekla pravdu, pánové prominou, já jsem na ně koukala trošku svrchu. Oni byli ještě taková ucha, Kraus byl úplně malej.
VLASTIMIL: Ten z nás byl přitom nejstarší.
JAN: To je pravda. Mně bylo patnáct, během natáčení jsem měl šestnácté narozeniny.
VLASTIMIL: A já byl o rok starší než ty. Ale chodili jsme spolu do ročníku na konzervatoři.
PETRA: No, a mně bylo jednadvacet.
VLASTIMIL: Ta naše parta zlých s tebou moc netočila. Ale bydleli jsme asi čtrnáct dní v nejlepším hotelu v Pardubicích.
PETRA: To bylo výborný, to byl komfort.
HONZA: Bylo to fajn. A ty jsi z nás tehdy byla díky zpívání nejslavnější.
PETRA: Jojo, vidíš, já už měla za sebou pár písniček a koncertovala jsem s kapelou.
Dívala jste se na kluky svrchu i kvůli tomu?
PETRA: To ne, prostě jsem byla starší. Vždyť to je takový rozdíl, když je klukovi patnáct šestnáct a holce dvacet. To je úplně jiný svět.
JAN: My jsme to potom dorovnali, no. (smích)
PETRA: Ale oni ti kluci byli všichni velmi sympatičtí. Dodatečně se omlouvám, měla jsem vám věnovat větší pozornost. (všichni se smějí)
Pane Hrušínský, opravdu se vám Petra líbila?
JAN: Myslím, že jsme do ní tehdy byli možná všichni platonicky zamilovaní.
PETRA: My dva jsme o sobě tak trochu věděli, myslím.
Petra Černocká: Vadí jí nálepka Saxany? Matyáš Janíček
JAN: Podle mě by se všichni divili, kdyby tomu tak nebylo.
PETRA: Já už tě potom brala vážněji. Všichni ti kluci byli velmi chytří, dalo se s nima mluvit, to byla klika.
JAN: My přece tehdy s klukama měli bigbítovou kapelu, viď, Vlastíku.
VLASTIMIL: Ale nikdy jsme nevystoupili.
JAN: A ty jsi, Petro, jeden čas uvažovala, že vystoupíme společně. Ale já věděl, jak hrajeme, takže k tomu nikdy nedošlo. (smích) A ani ve filmu už jsme spolu nikdy nehráli, to je divný. Přitom ty jsi hrála na Slovensku.
PETRA: Jo, Slováci mě pochopili, ti mi dali i hlavní roli v jednom filmu a taky v jednom seriálu. Ale u nás mi dávali vždycky jenom role manželek, co toho moc nenamluví. Aspoň, že mi vybírali pěkný fešáky, hrála jsem třeba s Jiřím Kodetem. Ale, Honzo, naděje umírá poslední. Já bych s tebou hrála, až bych plakala.
JAN: Opravdu?
PETRA: Protože víš, co je zajímavý? Jak se za ta léta dobře známe. Jeden druhého sledujeme, nikoho neznám tak podrobně jako tebe. Vím, co jsi řekl, napsal, co si myslíš. Tak třeba něco společného vymyslíte.
PETRA: To on by i vymyslel, dal by mi nějaký štěk, ale já mám strašně mizernou paměť, já bych se ten text učila dva roky a vy byste to pak třeba i sundali z repertoáru. (smích)
Petru viděl pan Vorlíček v divadle, jak si ale vybral vás, pánové?
JAN: Chodili jsme do prvního ročníku a myslím, že na tom castingu byla celá konzervatoř.
VLASTIMIL: Já jsem slyšel, že si režisér vybíral ze tří různých part, kterou z nich nakonec použije. A my jsme mu šli k sobě nejlíp. Vaše spolužáky hrál ještě Jan Kraus, který se bohužel našeho setkání nemohl zúčastnit, a také Michal Hejný.
Sledovali jste jeho další osud?
VLASTIMIL: I on s námi chodil na konzervatoř a pak se dostal na DAMU, do ročníku se Simonou Stašovou a Janou Paulovou. Ale tam udělal nějaký p***er někde ve výtahu a pak emigroval přes Rakousko do Hollywoodu. Toužil hrát v tamních filmech.
PETRA: On měl takovou krásnou posedlost Barbrou Streisandovou. A dokonce se s ní setkal!
JAN: To já ani nevím. Mně úplně zmizel z očí. Vím jen, že emigroval do Ameriky a tam umřel. Právě kvůli emigraci ho musel pan Vorlíček vystřihnout z titulků, to jste věděli?
VLASTIMIL: Vážně?
PETRA: To ani nevím. No jo, doba byla zlá.
JAN: Já jsem asi tři roky potom nesměl vůbec točit, protože byl táta na černý listině. Stačilo se jmenovat Hrušínský. Takže mě škrtali ze všech filmů, nemohl jsem nic. Zlomil to po letech až Jirka Menzel, který trval na tom, že u něj budu hrát ve filmu Kdo hledá zlaté dno. A možná to je důvod toho obrovského úspěchu fi lmu Dívka na koštěti.
Jak to myslíte?
JAN: Točilo se a měl premiéru v roce 1971, to už byla fakt úplně tuhá normalizace, země byla okupovaná Rusákama a lidi moc důvodů ke srandě neměli. I proto možná byly ty kina úplně narvaný a na lístky se stály fronty. Protože se z toho chtěli aspoň na ty necelé dvě hodiny dostat ven. V době natáčení už na Barrandově začali řádit cenzoři, tohle byl jeden z posledních normálních filmů, který zřejmě prošel díky tomu, že byl apolitický.
PETRA: Mně vždycky přišlo zajímavý, že ti komunisti nechali projít mimosvětský bytosti a ten druhý prostor, protože něčemu takovému doba nepřála. Asi to neodhadli.
JAN: Nevím, jestli se už ve chvíli, kdy se to schvalovalo, náhodou nevědělo, že o to mají zájem Němci. Komunisti totiž filmy, co se zakazovaly tady, rádi prodali ven, protože z nich měli prachy.
PETRA: To je možný. Věděli, že venku to bude úspěšný.
JAN: A bylo, vždyť tenhle film objel celý svět.
PETRA: Myslím, že to bylo i tím rozpětím, protože tahle komedie je jak pro děti, tak pro dospělé. Hráli jste tam s opravdovými ikonami…
JAN: …František Filipovský, Jan Libíček, Jana Drbohlavová…
VLASTIMIL: …Jaromír Spal…
JAN: …Míla Myslíková, Lubomír Kostelka, Vladimír Menšík. A super bylo, že jsme se mohli potkat třeba s Medou Valentovou, která mi hrála babičku. Vždyť ona hrála už ve filmu To neznáte Hadimršku s Vlastou Burianem. No a brali jste to jako privilegium i v těch šestnácti?
JAN: To asi až později.
PETRA: Já taky. Navíc ono se nedalo takhle dopředu odhadnout, jak to bude populární film. Pro tyhle kluky to byla taková legrace, mám pocit, že čekali na nějakej zásadnější film, stejně jako já celý život čekala na nějakou zásadnější píseň. Ale když pak přidávám, tak musím zpívat Hádej, mámo, kdo to byl, kdo mě dneska políbil.
Pochybovala jste, když jste četla scénář?
PETRA: Jo, taky jsem měla pochybnosti, neuměla jsem si představit, co znamenají ty závorky, ve kterých se psalo „Ona vzlétne“ a tak podobě. Říkala jsem si, že je to nějaký šílený, že je to blázinec.
JAN: Pamatuju si, jak nás strašně nabudilo a navnadilo, když měl během natáčení v Pardubicích premiéru film Pane, vy jste vdova! Dodnes mám tenhle film strašně rád a považuju ho za jeden z nejlepších Vorlíčkových filmů. No a pak mě hrozně bavilo, jak se lidi na premiéře Dívky a potom i na těch festivalech smáli, že to přijali a že se to chytlo. Vždyť ten film vidělo během prvního roku dva a půl milionu diváků. Dneska je úspěch, když má film sto tisíc diváků.
PETRA: Jo, to byl malý zázrak. Upřímně řečeno, tehdy byly ty filmařské podmínky luxusní. Točili jsme to tři nebo čtyři měsíce. Od června do září, celý léto.
JAN: Úspěch podle mě spočívá i v tom, že se Vorlíček a řada režisérů té doby nebáli i do malých rolí obsadit fantastické herce. Vezměte si, že Václav Trégl, František Filipovský i Jan Libíček hráli velmi často malé role, a stejně si je pamatujete. To se dneska strašně podceňuje, z finančních důvodů to hraje kdekdo, a pak ty filmy nestojí za nic.
PETRA: To mě nenapadlo, to je dobrá úvaha. On o tom přemýšlí! (smích)
Pojďme ještě zavzpomínat na slavné bardy, kteří už tu s námi nejsou. Jak se k vám chovali?
PETRA: Já měla hroznej respekt a raději jsem se nepřibližovala. (smích)
JAN: Já myslím, že se k nám chovali moc hezky, bylo to strašně přátelský prostředí.
PETRA: To je pravda.
JAN: Všeobecně asi platí, že když lidi něco umějí, tak nemají potřebu se nad nikoho vyvyšovat, chovají se pěkně a slušně, a stejně tak tomu bylo u herců, které vídáme v Dívce na koštěti.
PETRA: Já jsem tyhle starý bardy vozila po revoluci, když nebylo co dělat, po celý republice, dělali jsme spolu takovou talkshow, mezi nimi byl Vlastimil Brodský, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký… To byli samí skromní, zábavní a chytří lidé. Jen Horníček mě štval, protože trošku znevažoval vtipné ženy, měl pocit, že ženská být úplně vtipná nemůže. Ale mohu se pochlubit, nakonec svědci už nejsou, že to pak vzal zpátky a říkal, že jsem slušnej přihrávač. (smích)
Jaký byl Vladimír Menšík, který hrál upířího školníka? Často slýchám, že byl bavičem i mimo kamery.
JAN: Asi dvanáct let jsem s ním trávil spoustu času, fakt jsme toho spolu dělali hodně, a musím říct, že musel být skvělý a dobrý člověk. Měl totiž ctižádost bavit lidi i ve chvílích, kdy jemu samotnému nebylo dobře. Vždycky se postaral, aby všichni okolo měli dobrou náladu. A dařilo se mu to. Do ničeho se nemusel nutit, bylo pro něj přirozený bavit společnost, a to tak chytře a vtipně, že se všichni trhali smíchy. Myslím, že proto ho měli rádi i režiséři, dělal dobrou náladu na place, bylo fajn s ním točit.
PETRA: Osobně se domnívám, že to pomáhalo i jemu. Protože když se necítíš dobře, a stejně se donutíš rozesmát lidi kolem sebe, hned se to zdraví zlepší. I když kolikrát dojedu někam daleko, jsem po cestě naštvaná a třeba mě trápí i nějaká chorobička, na jevišti na to zapomenu. Čili ten Vladimír si tím kompenzoval i to, že nebyl furt úplně zdravej. Byl úžasnej. V době natáčení Saxany už měl problém s astmatem. Dokonce se jeden den netočilo, protože ho vezli do nemocnice.
JAN: To máš pravdu, dávali mu nějaký kyslík. Já vím, že v tý době abstinoval, vůbec nepil a dával si teplé mléko s medem. Ale kouřil furt, vykouřil karton za dva dny, asi sto cigaret denně. Měl to čím dál horší, pamatuju se, že nosil tašku plnou léků, já sám mu dokonce několikrát píchal injekci, takovou tu pod kůži, ne do žíly. Asi to neměl úplně jednoduchý.
VLASTIMIL: Já osobně s panem Menšíkem zážitek nemám, ale tehdy jsem z těch Pardubic jel na jeho chalupu, kde si něco zapomněl. Prošel jsem si to tam, měl to tam krásný, na zahrádce tekl potok. Tenkrát bylo jeho dceři Martině asi šest, ukazovala nám pomalovaný kamínky.
Vlastimil Zavřel: O dabování Homera Simpsona i Saxaně Matyáš Janíček
A jak vzpomínáte na Václava Vorlíčka? Opravdu vám, Petro, předehrával, co máte dělat?
PETRA: Jojo, on mi to musel předehrát, abych přidala. Já totiž nejsem herečka, a kdyžmá přijít nějaká emocionální scéna, tak se stydím (smích) Ale jakmile mi to ukázal, tak jsem fakt přidala.
JAN: Byl hrozně vtipný, mimořádně inteligentní a byl to kliďas. Znal svoji cenu, měl dobrý sebevědomí, takže se nepotřeboval nad nikoho vyvyšovat.
VLASTIMIL: Já byl hrozně pyšný na to, když mně nabídnul tykání, říkal jsem si: To je frajer. Fakt jsem si toho vážil.
Teď jsem si vzpomněla, že jste měli s Janem Krausem a Michalem Hejným plyšové uši. Čím vám to lepili?
VLASTIMIL: Mastixem.
PETRA: To bylo docela brutální lepidlo na řasy a vousy, který se pak muselo odtrhávat.
VLASTIMIL: Já to pak nemohl dostat z těch ušních záhybů pryč. Vemte si, že vám to natírají každý den, to prostě nešlo.
JAN: Ale tohle jsme určitě už všude říkali. (smích) Tak doufám, že aspoň něco bylo na tomhle našem vánočním setkání originální.
JAN: Určitě ta hostina. (smích) Takovou nám ke vzpomínání na Dívku na koštěti ještě nikdo nepřipravil. (všeobecný smích)
Očima autorky
Při vzpomínání na natáčení i bardy, které všichni tři naši milí hosté potkali, se salonkem restaurace Beranka, kde oběd probíhal, každou chvíli ozýval uvolněný smích. Zatímco Petra vzpomínky vysloveně chrlila a Jan jí zdatně sekundoval, Vlastimil spíše poslouchal a sem tam své staré kamarády doplnil. I on ale z našeho vzpomínkového vánočního oběda odcházel s úsměvem na rtech. Velmi děkuji, že se ho všichni tři zúčastnili, bylo mi ctí být součástí.
