9°C
S etnologem z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy docentem Petrem Janečkem (43) jsme pátrali po tom, proč se brutalita z pohádek vytratila a jak se původní verze těch nejslavnějších vypravování lišily od dnešních.
Patřily pohádky k Vánocům odjakživa, nebo jsme je s nimi začali spojovat až v moderní době?
„Vlastně ano, patřily. Během adventu se totiž už nepracovalo na polích, lidé se scházeli v domácnostech a dělali spíš domácí práce – drali peří, něco sestrojovali a drželi takzvané černé hodinky. A při tom se právě vyprávěly pohádky. Takže to, že se na Štědrý den díváme na Tři oříšky pro Popelku, je vlastně tradice stará stovky nebo tisíce let.“
A stejně staré jsou i pohádky? Stovky nebo tisíce let?
„Lze předpokládat, že pohádky jakožto žánr ústní slovesnosti jsou staré jako lidstvo samo. Ale ty nejstarší dochované spojujeme až s obdobím, kdy vzniklo písmo, což bylo někdy v době před pěti tisíci lety ve starověkých civilizacích – Mezopotámii, starověkém Egyptě, později Řecku nebo Římě.“
Ví se, který příběh je vůbec nejstarší? „Jsou teorie, které na základě lingvistické analýzy toho, v kolika jazycích je příběh rozšířen, určují úplně nejstarší pohádku. Podle všeho to bylo vyprávění o souboji člověka s nějakou zlou, silnou, ale hloupou nestvůrou. Typicky je to kovář a čert. U nás se ale tahle verze moc neobjevuje, snad možná jen v podobě pohádky Dařbuján a Pandrhola. Nejstarší českou pohádkou, která se pak rozšířila po celé Evropě, je O dvanácti měsíčkách. Její nejstarší verzi známe ze 14. století, z doby Karla IV.“
Dnes mají pohádky především výchovnou funkci. Jak tomu bylo v době jejich vzniku?
„Pohádky v podstatě po celou dobu své existence nahrazovaly něco, čemu dnes říkáme populární kultura. Takže stejně jako se dnes díváme na televizní seriály nebo na Netflix, lidé tehdy trávili volný čas vypravováním. Hlavním smyslem byla zábava. Proto se v nich objevovaly i násilné prvky nebo erotika.“
Erotika? Už v těch, které vznikaly v dobách starověkých civilizací?
„No jasně. Třeba v pohádkách Tisíce a jedné noci máme příběh o chlapíkovi, který si v harému užívá s obrovskou spoustou žen. A najednou se probudí a uvědomí si, že to byl jen sen. Ve skutečnosti leží na náměstí, masturbuje a kolem něj stojí hlouček lidí. Konec pohádky.“ (smích)
Takže předpokládám, že pro děti primárně nebyly.
„Vůbec ne, ačkoli i dětem se samozřejmě vyprávěly. Pohádky vlastně nahrazovaly fiktivní žánry, které máme dnes. Byly třeba strašidelné pohádky – z těch postupně vznikly horory, erotické pohádky – z těch zase vznikla pornografie, pohádky o lásce – odtud zase červená knihovna... Až zhruba v 19. století, kdy pro dospělé přestaly být z nějakého důvodu zajímavé, je spojujeme s dětmi. Což už je vlastně úpadková fáze pohádek, protože zatímco dříve byly určeny všem generacím, postupně se vyprávěly a předčítaly jen dětem.“
A v té době už z nich násilí vymizelo?
„Ne tak docela. V roce 1812 vyšla třeba první sbírka bratří Grimmů Kinder- und Hausmärchen, tedy Dětské a domácké pohádky. A ta ještě úplně jemná není.“
Je pravda, že zrovna Grimmové jsou s tou brutalitou poměrně často spojováni. Stejně jako třeba Hans Christian Andersen.
„To ano, ale je důležité zdůraznit, že oni ty pohádky nevymýšleli, oni je pouze sbírali. Vycházeli z germánské mytologie a z těch původních příběhů, které si lidi vyprávěli v domácnostech. Jen je neupravovali tolik jako třeba naše Božena Němcová nebo Karel Jaromír Erben. Takže drsnější prvky, které pánům Grimmům často přisuzujeme, jsou pouze nezcenzurované verze původních pohádek, které se šířily ústně. Oni je jen dali dohromady.“
Pořád se v nich objevuje erotika?
„Ta už ne. Přece jen v té době už pohádky začaly být víc určené dětem. Ale násilí tam je dost. Třeba taková pohádka Jalovec vypráví o zlé maceše, která strašlivě trýzní své děti. A jim se podaří ji zbavit nadvlády tak, že jí s pomocí kouzelného ptáka na hlavu hodí mlýnský kámen, který ji zabije. Docela krvák, dneska byste to asi dětem nevyprávěla.“
Jak je tedy možné, že tehdejší děti to skously?
„Nejenom tehdejší děti. Třeba v Anglii v 19. století bratry Grimmy chválili, jak je to skvělý výchovný prostředek, všechno to jejich sekání ručiček a nožiček a rozbité hlavy... Takže asi záleží na historickém období a kultuře. Navíc tedy pozor: Ono to sice je kruté, je to brutální. Ale ta macecha si to přece zaslouží! Tyhle staré pohádky měly obecně takové velmi ryzí city. Je tam nejen to násilí, ale i velká láska, velké přátelství, velká úleva. Takže se to vlastně vzájemně vyváží.“
A nakonec taky všechno dobře skončí...
„Pohádky vždycky končily dobře pro hlavního hrdinu. Špatně končily pro jeho protivníky – to ostatně zůstává společným rysem dodnes.“
Jsou nějaké pohádky, které kvůli brutalitě moderní společnost nepřijala, takže úplně vymizely?
„U nás už se vlastně žádné původní verze pohádek nevypráví. Ani ti bratři Grimmové se moc nečtou, protože je to na nás až moc kruté. Zřejmě úplně zanikly také romské pohádky, přestože byly po roce 1989 krátce i v osnovách základních škol. Učitelky zkrátka usoudily, že to nedává žádný dobrý příklad dětem. Nicméně zrovna tyhle příběhy bych za sebe určitě doporučil, je to velká zábava.“
O čem jsou takové romské pohádky?
„Příběhy jsou takové víceméně podobné těm českým, ale postavy a některé věci jsou trochu poupravené. Například král nebydlí na zámku, ale v paneláku. Hlavní hrdina krade, a přesto zvítězí. A od krále pak třeba na konci dostane ruku jeho dcery, půlku paneláku a telefon. Proniká tam ten náš moderní svět, což je jedinečná ukázka toho, jak se pohádky tou ústní slovesností autenticky šířily.“
Tak třeba si jednou budeme vyprávět i pohádky o covidu.
„Možné to je. I když si nemyslím, že by byl koronavirus natolik důležitý, aby se dostal do pohádek. Přece jen se do nich nedostal ani mor a další historické epidemie, a ty byly mnohem závažnější.“
Co by tedy podle vás taková správná pohádka měla mít?
„Už J. R. R. Tolkien (autor Hobita a Pána prstenů – pozn. red.) říkal, že když je pohádka pouhou kopií našeho světa, není to úplně ono. Takže určitě musí mít něco, co vybočuje, dotek absolutna. A myslím si, že by měla mít i tu krutost. Když hlavní hrdina musí projít nějakou těžkou zkouškou a bolestí, je pak radost z jeho úspěchu o to větší.“
Jenže krutost z moderních pohádek takřka vymizela. Jsou teď spíš takové laskavé.
„Máte pravdu, že to jsou možná právě pozitivní lidské city a emoce, které v dnešních pohádkách nahrazují tu výchovnou funkci krutosti. Na druhou stranu mám dojem, že temnota už se do moderních pohádek zase vrací, i když v trochu jiné formě. Nastupuje éra upírů a zombies. A to je podle mě dobře. Děti vědí, že pohádkový svět není skutečný, takže si nemyslím, že by trocha toho násilí nějak výrazně ovlivnila jejich vývoj. Já jsem také vyrostl na drsných příbězích, táta mi před spaním četl třeba i Edgara Allana Poea. A následky to na mně snad nezanechalo.“ (smích)
A jaká pohádka je vaše nejoblíbenější?
„Měl jsem rád Bajaju, protože jako dítě jsem miloval draky a ti se skoro v žádné jiné pohádce neobjevovali. Z filmových se rád podívám na Tři oříšky pro Popelku. A úplně nejradši mám S čerty nejsou žerty.“
Nechte mě hádat: Protože tam je děsivé peklo?
„No, vlastně to s ním souvisí. Když jsem byl malý, jezdil jsem s tátou na dovolenou do severních Čech, kde se tahle pohádka točila. Jednou jsem nějak hodně zlobil, tak mě táta vzal do jeskyně, kam jsme předtím často chodili na průzkum. A tam všude stály obrovské kotle, po zemi se povalovaly řetězy... Zkrátka štáb tam měl filmové peklo, ale nějak to nestihl uklidit – a to se doneslo k tátovi. Tehdy jsem byl úplně vyděšený, protože jsem tu jeskyni znal už z dřívějška, a nechápal jsem, kde se tam všechny ty věci vzaly. A od té doby vím, že když se člověk nechová správně, peklo se vždycky v nečekanou chvíli může objevit.“
V období vrcholného středověku, tedy ve 13. a 14. století, u nás panoval trend zatraktivnit pro lidi náboženská kázání. Faráři a mniši do nich proto přidávali i kousky různých pohádek a bajek. „Říkalo se tomu exempla, čili kazatelské příklady,“ upřesňuje etnolog. „Tímto způsobem se šířila právě třeba i pohádka O dvanácti měsíčkách.“ Zda i »pánbíčkáři« vyprávěli pohádky v necenzurované verzi s množstvím brutálních a erotických prvků, nevíme.
„Vzhledem k tomu, že středověk nebyl tak puritánský, bych si ale klidně tipnul, že tam ani sex a násilí nechyběly. Dochovalo se totiž třeba exemplum o tom, jak muž spal s manželkou svého kamaráda.“
Hloupý Honza není Čech
Tuzemské pohádky jsou velmi podobné těm německým, rakouským nebo třeba polským; naše země vlastně leží v jakémsi pohádkovém epicentru. I proto máme s okolními národy řadu podobných pohádkových postav. Ani takový hloupý Honza není ve skutečnosti náš.
„V Anglii se mu říká Jack, v Německu Dumme Hannes, na Slovensku Jožko… Ten mýtus, že je to ryze naše postava, trochu vytvořili naši obrozenci a pak hodně komunisté, ale nezakládá se na pravdě,“ vysvětluje docent Janeček. „Za takovou typicky českou postavu můžeme považovat vodníka. Ale ten se objevuje spíš v pověstech než pohádkách.“
VIDEO: Ať žijí duchové – z pionýrské agitky nesmrtelnou komedií
Červená Karkulka kanibalkou
Jedna ze starších verzí vypravování o Červené Karkulce, která se vyprávěla na přelomu 19. a 20. století na francouzském venkově, je jen pro otrlé. Vlk v ní nejprve zabije babičku. Když se na scéně objeví Karkulka, vlk ji pohostí (pečínkou z babičky a krví místo vína) a vyzve ji, aby nahá ulehla k němu do postele. Tam se mu před Karkulčiným triumfálním vítězstvím ještě téměř podaří dívenku znásilnit.
„Zdá se, že tahle Karkulka původně nebyla pro děti, ale spíš pro puberťačky,“ vysvětluje Petr Janeček. „Kromě pobavení měla sloužit i jako varování, aby se nedávaly do řeči s cizími lidmi. Když si to vezmete, jde vlastně o takovou dnešní Hru o trůny – tam je taky spousta krve a sexu a puberťáky baví se na to dívat.“
Pomstychtivá Popelka
Nejstarší Popelka pochází z pera antického autora Hérodota, otce dějepisectví, a její příběh rozvinul řecký filozof Strabón. Původně se pohádka jmenovala Rhodopis a Popelkou v ní byla řecká kurtizána, která se ocitne v harému v Egyptě. Protože je jiná, ostatní kolegyně ji nemají rády. Jednoho dne, když se koupe, její střevíček odnese orel a upustí ho o několik kilometrů dál do klína jistému faraonovi. Ten se rozhodne majitelku střevíčku stůj co stůj najít. A když se mu to podaří, vezme si ji za manželku.
„Pozdější verze trochu přitvrzují. Popelka v nich hned na začátku zabije svou macechu tak, že jí usekne hlavu truhlou. Na konci zase nařídí rozžhavit střevíčky vyrobené ze železa, do kterých nechá svým nevlastním sestrám vrazit nohy a ony pak na následky zranění umírají,“ doplňuje výčet docent Janeček. „Sestry na ni přece taky byly kruté, tak jim to oplatila stejným způsobem.“
Princ nekrofil
Sněhurku v příběhu bratří Grimmů nejprve vychovává zlá macecha, královna Grinhilda. Protože jí zrcadlo předpoví, že její svěřenkyně bude jednou krásnější než ona, rozhodne se dívky zbavit. Lovci přikáže, aby ji v lese zabil a jako důkaz přinesl její plíce a játra. Muž nakonec Sněhurku nechá utéct a místo ní zabije kance. Královna si pak vnitřnosti uvaří a v domnění, že jde o dívčiny orgány, si na nich nadšeně pochutnává.
Sněhurka nakonec nachází azyl u trpaslíků. Do ruky se jí ale dostane Grinhildou otrávené jablko, a tak nakonec stejně umírá. Trpaslíci pak dívku uloží do skleněné rakve, kterou jednoho dne objeví princ. Do Sněhurky se zamiluje a chce si ji odvézt na zámek, aby se každý den mohl těšit její krásou – co na tom, že je mrtvá? Při přemisťování rakve ale Sněhurčino tělo spadne na zem a náraz krásce z hrdla vyrazí otrávené jablko.
Zneuctěná Šípková Růženka
V prapůvodních příbězích o Šípkové Růžence hrál zase velkou roli sex. Když ji princ najde zakletou ve věži, ve spánku ji znásilní a oplodní. Princeznu pak za dalších 9 měsíců neprobudí polibek, nýbrž porodní bolesti.
„Existuje i verze, kde princ Růženku nejdřív znásilní, odejde a až za nějakou dobu si to celé rozmyslí, vrátí se a nějak se mu podaří ji z kletby vysvobodit,“ říká Petr Janeček. „Až později se tyto varianty pro děti hodně změkčily a sex nahradil nám už dobře známý polibek.“
VIDEO: Tajemství českých vánočních pohádek: Co jste o nich nevěděli?
Tajemství českých vánočních pohádek: Co jste o nich nevěděli? Videohub
