Cesta k dokončení koprodukčního snímku Moje slunce Mad byla pro Michaelu Pavlátovou náročná. Trvalo to dlouhých osm let, než bylo „její dítě“, jak o filmu mluví, na světě. Rozhovor pro Blesk Podcast vznikl v červnu, tedy dva měsíce před tím, než Tálibán převzal vládu nad Afghánistánem.

Námět na celovečerní animovaný film získala režisérka po přečtení Frišty od novinářky Petry Procházkové: „Knížka mi prostě v té době padla do ruky. Hledala jsem předlohu se zajímavou a silnou ženskou hrdinkou. Od první chvíle si mě kniha získala tím, jak byla hlavní postava přirozená, živoucí a já jsem se s ní okamžitě ztotožnila,“ vysvětlila vedoucí katedry animované tvorby na FAMU.

Afghánská rodina

Hlavní hrdinka Helena se ve snímku zamiluje do svého spolužáka Nazira a odjede s ním do Kábulu. Jenže žena je neplodná, což je v muslimské kultuře stigmatizující. Manželé se nakonec starají o zvláštního chlapce Mada, který pochází z hor. „Děj se odehrává v afghánské rodině, ale pro mě je to stejně univerzální příběh lásky dvou lidí, kdy někoho následujete a pak zjistíte, že on se trochu proměnil. Když se totiž vrací do svého domova, tak se chová tak, jak je tam zvykem. A přesto, že se milujete, tak se vaše cesty rozcházejí. Je to univerzální příběh, ale tím, že se odehrává zrovna v Afghánistánu, jde trošku víc o život, než by šlo jinde,“ uvedla tvůrkyně.

Podle Pavlátové má afghánská rodina mnoho společného s jinými rodinami kdekoliv na světě. „Všichni toužíme po dobrým, šťastným životě,“ dodala režisérka. Její snímek byl poprvé uveden na Mezinárodním festivalu animovaného filmu v Annecy, kde si získal srdce diváků, ale zejména porotců, kteří mu udělili svoji cenu. Česká kina budou Moje slunce Mad promítat od 21. října, na festivalu v Karlových Varech jsou připravené 4 projekce.

Pavlátová na Oscarech

Česká animátorka se v roce 1993 vydala do Los Angeles, když byla nominovaná na ocenění Oscar za krátkometrážní film Řeči, řeči, řeči. Zlatou sošku sice nevyhrála, ale odnesla si zážitek na celý život: „Zrovna jsem si moje předávání Oscarů připomněla loni, když byla nominovaná ve stejné kategorii naše studentka Daria Kashcheeva. Sledovala jsem celé předávání a vzpomínala jsem si na ty pocity a velkou trému a velký svět. Ty herce znáte jen z filmů a nikdy by vás nenapadlo, že s nimi budete čekat v chodbě, než se otevřou dveře a někam vás pustí. A že jsou úplně stejní, a že jsou netrpěliví a chce se jim na záchod, jako třeba Marcellu Mastroiannimu, kterého jsem potkala,“ řekla s velkým úsměvem sympatická režisérka.

Proč musela ve způsobu animace nového filmu udělat Pavlátová udělat kompromis, jaké její dílo je o ženských sexuálních touhách a co učí své studenty, se dozvíte v Blesk Podcast:

Video
délka: 33:10.84

Blesk Podcast: Rodiny z Afghánistánu se od našich příliš neliší, myslí si režisérka Pavlátová Jiří Marek, Jan Jedlička

Fotogalerie
16 fotografií