23°C
Všichni vám teď přáli k šedesátinám. Co si přejete vy sám pro sebe?
„Přeju si, aby se dařilo všem mým dětem a mně a všem lidem okolo. Samozřejmě si přeju, abych byl zdravý a nemusel se potýkat s chorobami nebo s něčím takovým, a to je vlastně asi všechno. Všechno ostatní mám, řekl bych, stabilizovanou rodinu, stabilizovanou kapelu, všechno mě baví a zdá se, že přichází čas takové příjemné sklizně, kdy se člověk nemusí honit. Dělám si dál, co mě baví, a najednou začínám mít i volný čas pro sebe.“
Blesk podcast - Petr Fiala (Mnága a Žďorp) pdc, bp, Jedlička, Železný
Jste tatínkem a dědečkem, užíváte si tuto novou roli?
„Užívám si to úplně extrémně. Z prvního manželství mám tři děti a potom i dvojčata, ale ty už jsem měl ve střídavé péči, takže jsem měl na ně strašně málo času. Byl jsem v takovém tom mužském produktivním věku, a místo abych jel s dětmi na dovolenou k moři, tak jsem vždycky tvrdnul ve studiu. Každý rok jsme točili desku a vůbec mě ani nenapadlo, že by to mělo být jinak. To mě napadá až teď, když jsem zestárl. Čím jsou děti starší, tím mají lepšího tatínka, protože člověk sbírá zkušenosti, už nedělá takové hlouposti.“
Litujete teď toho, že jste čas věnoval více kapele, studiovým nahrávkám a ubíral ho dětem?
„Lítost je, upřímně řečeno, úplně k ničemu. Maximálně je dobré se z nějakých situací nebo chyb poučit. Nelituji toho, protože zase vzniklo něco jiného. Udělal jsem práci, kterou jsem potřeboval udělat. Sáhl jsem si na to, na co jsem chtěl a teď už to bude klidnější. A vnoučata, to je největší luxus, protože malé děti do čtyř pěti let jsou ty nejlepší bytosti na světě.“
Od fanoušků jste k šedesátinám dostal opravdu hezký dort, kde byla teniska, které chyběla pata. Na co tím fanoušci naráželi?
„To pochází z doby, kdy jsem byl s gymplem na chmelu. Chyběly mi peníze na pivo, tak jsem se vsadil v hospodě se všemi, co tam byli, že sním tenisku. Samozřejmě jsem nebyl úplně přesvědčený, že ji sním, ale věděl jsem, že lidi dokážu přesvědčit, že ji sním. Vzal jsem tenisku a uřízl jí kus paty, ten jsem rozřezal na malé kousky, šoupnul jsem je do piva nebo nějaké jiné tekutiny a vypil jsem to. Vsadil jsem se asi o dva nebo tři tisíce, což bylo víc, než měsíční plat. Ostatní se zalekli, když viděli, jaký jsem šílenec. (smích) Ale abych dal najevo, že nejsem až takový blázen, dohodli jsme se v té hospodě, že nemusím jíst kovové části. A pak se to rozkřiklo, Petr Zelenka to dal do filmu, takže o tom pak vědělo ještě více lidí. Tak to chodí, když je člověk mladý a nerozvážný a myslím, že je to fajn příhoda.“
Výslech na policii
Později jste byl nedobrovolným účastníkem výslechu. Měl jste někdy moment, kdy jste se policistů skutečně bál?
„Měl jsem takový moment. Byl jsem vysokoškolák na pedagogické fakultě a zároveň hudebník. Na kolejích jsem uspořádal, jak tomu policajti říkali, závadový koncert. Pak jsem musel na výslech, byly celkem tři. První bylo takové kecání v hospodě. Druhý trval pět šest hodin a byl v nějaké vile, kde jsem byl úplně sám a to bylo strašidelné docela. A pak se mi stala taková bizarní situace. Po půl roce jsem se na vysokou rozhodl vrátit. Jenže když jsem pak přišel do školy, nedokázal jsem tam vůbec nic pochopit a ten den si mě vyhmátli policajti. Přišli pro mě, odvedli mě na stanici v Ostravě na křižovatce, opravdu jsem je nenáviděl. A tak jsem se rozhodl, že s tím celým systémem tady končím. Použil jsem větu, kterou jsem si pamatoval od spisovatele Raymonda Chandlera, respektive jeho postavy Philla Marlowea – odteď vám neřeknu, ani kolik ukazují tyhle hodiny, budu mlčet a nic vám nepodepíšu. A to byl ten okamžik, kdy jsem dostal strach, protože jeden z policajtů řekl, že zavolají Oldu a já jsem si v té chvíli říkal, že dostanu pěknou nakládačku. Přišel ale nějaký nadřízený, který mi začal vyhrožovat, že mě vyhodí z výšky. Nakonec jsem z toho ale vyvázl ven a šel jsem rovnou domů. Do školy už jsem se nevrátil, vyřídil jsem si přerušení, abych měl chvilku klid, než se zorientuju v nové situaci.“
Pátral jste někdy po tom, jestli vás některý z vašich kamarádů práskal?
„To jsem nemusel ani pátrat. Policajti mi ukázali, kolik mých kamarádů to bylo. Aby člověka rozložili, zkoušeli všechno možné.“
A jak jste s tou informací naložil? Přestal jste se s nimi bavit?
„Nijak jsem s ní nenaložil, protože to přímo nebyli kamarádi, se kterými bych se stýkal nebo chodil na pivo. Byli to spolužáci ze školy. Nejbizarnější na tom bylo, že to paradoxně byla taky dobrá zkušenost. Oni vypovídali úplné nesmysly, opravdu si vymýšleli nesmysly. Vůbec jsem se tím netrápil, protože jsem cítil, že to je problém těch lidí a ne můj.“
Byli jsme chudá rodina
Mnoho muzikantů z Valmezu začínalo v zahradním altánku vašich rodičů. Mluvili jste někdy o tom? Byli rodiče nakonec rádi, že vám ho poskytli?
„Občas si o tom s mamkou povídáme. Pro hudebníky to bylo opravdu tristní, protože těch míst, kde se dalo legálně zkoušet a hrát, bylo málo. Vždycky se ozval nějaký soused a zuřil, že je hluk. Snažili jsme se proto altán utěsnit co nejvíce, ale ve skutečnosti jsme dosáhli toho, že vždycky byl slyšet velký buben zvaný kopák. Takže rodiče seděli na zahradě po práci, pili kávu a poslouchali rány do bubnu. Musím rodičům poděkovat ještě zpětně za to. Sice jsme měli dům, ale byli jsem chudá rodina a nic jiného kromě domu, který jsme spláceli, jsme neměli. V patnácti letech jsem pocítil šílenou potřebu mít kotoučový magneťák a nahrávat si pásky s hudbou. Tak si rodiče vzali půjčku a koupili mi kotoučák a tím to začalo všechno.“
Myslím si, že vám hodně, stejně jako i jiným kapelám, pomohla revoluce. Konečně jste se mohli rozjet, hrát, neměli jste nic zakázáno. Řekl byste, že kromě té revoluce nastal ještě nějaký jiný zvrat, který opravdu Mňágu a Žďorp posunul k tomu, že se stala velkou kapelou v Česku?
„Bylo to prostorem, který jsme získali. Ale tím, že jsme byli z takové polovesnice někde u Slovenska, tak nám strašně dlouho trvalo, než jsme se dostali do povědomí všech. Což ale bylo taky dobře, protože s každým odehraným koncertem jsme se zlepšovali a už to nebyla taková pohroma jako na začátku a nakonec jsme se svým pomalým tempem dostali do příjemné situace, kdy jsem se pak dalších čtyřicet let živili hudbou.“
Mňága a Žďorp je na scéně 37 let. Kytarista Martin Knor, kterého jsem alepoň já doposud považoval za zakládajícího člena, z kapely odešel. Proč jste se rozešli?
„Řekl bych, že ho to přestalo bavit. Nemůžu mluvit za něho, ale takto to na mě působilo. Zdálo se, že pro něho bylo čím dál těžší v kapele být. Snažili jsme se o tom problému mluvit, aby se do toho ještě nějak dostal, ale nefungovalo to. A když se mi blížila šedesátka, říkal jsem si, že chci hrát ještě dalších dvacet let a nechci během toho tady s tím bojovat. Mnohokrát jsme o tom mluvili, ale dopadlo to takto. Martin je teď spokojený, si myslím, odpadl veškerý tlak. Vtipné na tom je, že Martin je vystudovaný letecký konstruktér a vždy se k tomu velice hlásil. Teď pracuje v továrně na vrtule a ta firma se jmenuje Fiala, s. r. o. Nejdřív jsem chtěl být vtipný a napsat mu, že se teda moc neposunul. Ale tak vtipný asi zase být nemusím.“
Made in Valmez za korunu
Co na hraní po tolika letech baví vás?
„Pořád mě na tom baví skládat texty, hrát si se slovy. Přiznávám, že je to čím dál těžší. Minulý týden jsem napsal něco, co se mi opravdu líbilo, ale pak jsem zjistil, že už jsem to jednou napsal a že má ta písnička i název.“ (smích)
Když už jsme u toho vzpomínání, říkal jste mi skvělý příběh o desce Made in Valmez. Jak to bylo s jejími právy?
„Desku jsme vydali tehdy u firmy, která se hudbou už tolik nezabývala. Pak jsme přešli pod Warner Music, kterou stále řídí můj kamarád Vladimír Kočandrle. Oni od té firmy tu desku Made in Valmez koupili. Po spoustě letech jsem si najednou řekl, jestli by deska neměla spíše patřit kapele. Takže jsem zavolal majiteli desky. Ten ji ale naštěstí nikdy neprodal, jen ta práva pronajímal vždycky na rok a po roce smlouvu prodlužoval a řekl mi, že jestli ji chci, tak mi jí za kačku prodá. Takže ta deska patří deska kapele.“
Kdy jste ji získal zpátky?
„Bylo to tak deset patnáct let zpátky. Ale už si to nepamatuji přesně.“
Co budeme teď poslouchat na nové desce, co plánujete?
„Sám jsem zvědavý, teprve to dopisuju. Řekl bych, že by to mohly být písničky o nějaké pozitivní sklizni.“
Jak to mají s důchodem muzikanti?
„Myslím, že sen většiny dobrých hudebníků je zemřít na pódiu co nejpozději. A když jsem četl, že Milan Lasica zemřel ve svém divadle po druhé děrovačce přímo na podiu, co může být lepšího? Pak jsou lidé, kteří se tady toho vůbec nedožijí, a těch je mi strašně líto. Hrozně mě to mrzí, protože my jsme takoví blázni, kteří to táhnou stále naplno.“
