18°C
Celá země bude několik týdnů hádat, kdo asi vyhraje, vy už to ale dávno víte. Je těžké mlčet?
Zatím to ze mě nikdo nepáčil, teda kromě jediného případu. Novinářka Marie Formáčková, která moderuje naše besedy, je zvídavá dáma, a ta to ze mě tahá horem dolem, dokonce mě zkouší uplácet, tuhle mi přivezla třeba pečenýho králíka. (smích) Ale samozřejmě ani nenaznačuju. (smích)
Natáčelo se v květnu, výsledek ale odstartuje až zítra. Proč ta prodleva?
To má prostý důvod. Ten pořad je totiž velice technicky náročný. Každý den více než měsíc běží asi dvanáct kamer najednou, k tomu si připočtěte různý jeřáby a drony. Na pořadu kontinuálně pracují dva štáby, vznikly opravdu stovky hodin záznamů. Každý den do toho přenosového vozu přiteče obrovský množství záběrů, takže postprodukce ve střižně je potom velice náročná. V předchozích řadách to trvalo skoro rok, ale tentokrát to Česká televize trochu urychlila a zvládla to za sedm měsíců.
Jaké pro vás to natáčení bylo?
Velice milý a vsadím se, že vám to potvrdí i Míša Landová, Tereza Bebarová, Pepa Maršálek a další z týmu. Já toho dělám během roku opravdu hodně, procházím různými kolektivy a vždycky nakonec někde dojde na nějaký nervák nebo kolize, a zejména na divadle třeba i zbytečně moc velký emoce, protože herci i herečky jsou lidé, kteří někdy mají sklon k přehnaným emočním výlevům. Ale tady to prostě nebylo. Zažili jsme nádherný květen v úžasném prostředí zámku Bon Repos, obklopeni stromy, které sázel ještě původní majitel panství, hrabě Špork. To byl velký milovník ptactva a i dnes, po třech stech letech, je ta lokalita hojně navštěvovaná nejrůznějšími druhy ptáků, kteří zpívají, do toho si tam vykračují pávi. Je to, jako když na chvilku usnete a zdá se vám něco krásnýho. Takový mám vzpomínky na tuhle práci.
Opravdu je to takhle zalité sluncem?
Opravdu . Samozřejmě je to náročný natáčení, každý den začínáme okolo devátý, takže nájezdy začínají od brzkých ranních hodin, musíme se nalíčit, připravit, jsme tam od pondělí do čtvrtka každý den od pěti od rána do šesti do večera, máme toho plný zuby, ale i přesto to beru jako práci za odměnu.
Ostatní projekty na těch šest týdnů stopnete?
To zase ne, čeká na mě spousta různých divadelních kolektivů, svýho času jsem hrál v jedenácti představeních na různých scénách. Ty resty se nashromáždí, takže od pátku do neděle jsem hrál nebo jezdil po besedách.
To muselo být náročné.
To sice jo, ale já prostě ten stroj nemůžu úplně zastavit. Moje profese má tu nevýhodu, že musím být přítomen u každý koruny, kterou vydělám. (smích) Nemůžu za sebe někoho poslat nebo nechat tu fabriku běžet a čekat na dividendy, takhle to v naší branži nefunguje. Hypotéka se mě neptá, jestli se mi chce, nebo nechce odpočívat. Pracovat prostě musím, ale vůbec si nestěžuju. Svoji práci mám rád a vážím si toho, že ji mám, nijak mě to, že je jí hodně, netraumatizuje.
I když má herec hodně práce, měl by si najít čas i na odpočinek. Necítil jste někdy, že byste měl trošku přibrzdit?
Přesně tenhle pocit jsem měl před pár lety, než udeřil covid. Tenkrát o mě měla trošku strach i manželka. Někdy se to prostě sejde tak, že třeba máte před premiérou v divadle, do toho se dotáčí nějaký seriál, zájezdy, nočky a ty kontrolky už maličko blikaj.
Jak se to projevuje?
Jsem přetaženej, unavenej a protivnej. No a vidíte, jistý covid to za mě zařídil tak, že jsem velmi záhy začal přemýšlet o tom, že je načase, abych už měl zase práci. (smích) Dva roky jsem si odpočinul, i když způsobem, který bych si klidně bejval byl odpustil. Ostatně, jako asi my všichni. Takže teď jsem zase v plný provozní teplotě.
A poučil jste se? Abyste za chvíli zase neskončil ve stejném kolečku?
Už jsem zkušenější. Dlouhý roky mám agentku Báru, to už je v podstatě člen rodiny. Stará se nejen o moje termíny, ale vlastně i o moje zdraví, protože právě ona rozhodne, když už by toho bylo moc. Se mnou je totiž potíž v tom, že jsem vychovaný v rodině, kde je neslušný odmítat práci. (smích) Navíc mám až příliš otevřenou povahu a snažím se každému vyhovět. Neumím říct ne. To se teprve učím.
Na začátku osmdesátých let, po filmu Sněženky a machři, jste zmizel z obrazovek. Co způsobilo váš návrat?
Film Sněženky a machři po pětadvaceti letech. Tenhle film, který měl velmi rozporuplný kritiky, mně pomohl daleko víc než ten první. Ta dvojka mě vlastně vrátila do povědomí. Do té doby jsem pracoval v divadle Semafor a psal reklamní slogany, písňový texty a muzikály, ale nikdo o mně pořádně nevěděl, nikdo se se mnou nechtěl fotit. Pak někdo pootočil záhadným Arabeliným prstenem a já už zase skoro dvacet let sedím na tobogánu a vybírám zatáčky. To jsou takový paradoxy života.
Bylo vám líto, že jste se po Sněženkách nestal hvězdou?
Ne! Mnoho let jsem trávil v populárním pražském divadle, po boku skvělých osobností. I jako textař jsem se hodně naučil od Jirky Suchého. No a později jsem prožíval to nejšťastnější období v mém životě. Tehdy se totiž narodila první dcera Františka, po ní přišla mladší Jana a já jsem měl díky tomu spoustu času s těma holkama být.
A co finanční stránka věci?
Žádnou nouzí jsme netrpěli, manželka Simona vždycky hodně pracovala v dabingu, točila, hrála v divadle, já psal písničky, občas jsme s Petrem Maláskem napsali muzikál. Jsem rád, že jsem měl v tom nejdůležitějším období, kdy se mezi dětmi a rodiči formuje vztah, spoustu volného času. Byli jsme spolu hodně a já si nemám na co stěžovat. A pak osud nebo Pánbůh v jednom momentě zařídil, že ve chvíli, kdy už se holky stavěly na vlastní nohy, se ten kočár se mnou zase pomalu rozjel. Čili nechávám věci plynout a ono to vždycky dobře dopadne.
Jste rád, jak to dopadlo? Že jste zase lidem na očích?
Ježíš, to víte že jo, byl bych blázen, kdybych říkal, že ne. Najděte mi herce, který by byl rád, kdyby ho nikdo neznal. Už Miloš Kopecký říkal, že je na pováženou, když přijde herec do společnosti a musí se představit. To, že vás lidi mají aspoň trošku rádi, je jedním ze zásadních atributů úspěchu. (smích)
Jaký byl váš sen, když jste končil herecká studia?
Měl jsem trochu strach, že po konzervatoři budu muset jít někam na oblast, a tam oblíkat každý večer obnošený kostým, večery trávit v divadelním klubu a spát na herecké ubytovně. Sice bych mohl hrát Čechova, Shakespeara a Ibsena, ale určitě bych nebyl šťastnej. Já chtěl zůstat v Praze, navíc mě srdce táhlo k muzice. Takže jsem s velikou pokorou přijal nabídku do Semaforu. A bylo mi úplně jedno, jestli dělám Suchýmu křoví, nebo jestli si zazpívám dvě písničky za večer. Byl jsem mladej a obklopenej báječnýma lidma, akorát jsem se neuměl prosadit. To je ale můj problém, nikoliv toho okolí. Nechodil jsem na konkurzy, což byla taková kombinace pýchy a zbabělosti. (smích)
S kolegyní Simonou Vrbickou jste chodil už od školy. Nežárlil jste, že ona hraje a vy zas tolik ne?
Ne, vůbec, to přece nemá logiku. To jsem měl žárlit, že nehraju v Semaforu Hamleta, když ona hrála v libeňském divadle (dnešní Divadlo Pod Palmovkou pozn. red.) Ofelii? Rozumějte, já jsem tohle divadlo dělat nechtěl. Stejně jako ona netoužila hrát holku z Tingl- tanglu a tančit v síťovaném „stehnokroji“, jak říkával tomuto kostýmu Miroslav Horníček. Každý jsme měli svůj svět, bůhví, jestli bysme to ustáli, kdybychom byli ve stejném angažmá. My spolu hrajeme až teď, na starý kolena, to dokonce vyhledáváme, snažíme se tomu jít naproti a vynahrazujeme si ty roky, kdy jsme byli rozdělený.
Není to už na ponorku, být spolu nejen doma, ale i při zkoušení a hraní?
Vůbec. Jsme spolu už čtyřicet let, takže takový prkotiny, jako je společný hraní divadla, už nás fakt nerozhodí. Člověk s věkem ztrácí potřebu nějakých přehnaných ambicí, chceme svůj klid.
A umíte si život užívat?
Myslím, že někdy až moc, oba máme velice kladný vztah ke gastronomii, což je na mně vidět. (smích) Za ty roky jsem samozřejmě přibral, protože jídlo je taková konstanta mého života, kterou si neumím moc odepřít.
Zkoušel jste nějaké diety?
Párkrát jsem to zkusil, ale samozřejmě to bylo hned zpátky. Zejména co se týče kupovaných diet. S nimi mám tu nejhorší zkušenost, to je podvod, kdy tělo oklamete, jemu to pak dojde a dá vám to zpátky i s úroky. Ale já rád sportuju, jezdíme na kole, hraju tenis, pinčes, snažím se to nějak vyrovnávat. Ale moc to neřeším. Víte, já kdybych hodně zhubl, tak přijdu o práci.
Myslíte?
Režiséři obsazují podle škatulek a já jsem určitej typ. Lidi v naší branži i diváci po celém světě mají tendenci věci zjednodušovat. Nejhorší kategorie, která se tady v Čechách zažila, je terminus technicus „bavič“. To je peklo, v podstatě nadávka. Režiséři váhají „baviče“ obsadit do nějaké dramatické linky. To se stalo mnoha mým kolegům. Vezměte si, jak dlouho čekal na nějakou příležitost zahrát si něco vážnějšího třeba Martin Dejdar. Nebo Jirka Lábus, Aleš Háma, Bolek Polívka, to jsou skvělí, charakterní herci. Přitom když tihle herci dostanou dobře napsanou roli, tak všichni spadnou ze židle. Tohle povrchní nazírání lidí ze showbyznysu vytváří pro nás nešťastný šuplíky, ze kterých nemůžeme kolikrát celej život vylézt.
Produkce Peče celá země naštěstí neváhala a obsadila vás i potřetí. Potěšilo vás to?
Měl jsem radost, protože ve světě běžně dochází k obměnám jak v moderátorský, tak i třeba v porotcovský sestavě. A realizační štáb už je pro mě jako rodina, s nima se v průběhu roku potkávám na nejrůznějších jiných akcích, třeba na Českých lvech, které jsem několikrát moderoval. Oni jsou ti nejlepší profíci, špička v branži. Tam se nekřičí, to je opravdu milá práce.
Zažíval jste i projekty, kde se křičelo nebo kde vám dobře nebylo?
Jo, jo, zažíval. A taky jsem z nich odešel a už jsem se tam nikdy nevrátil. Zejména u komerčních seriálů je cítit obrovský tlak producentů, aby se to kvůli napjatým rozpočtům stihlo. V tom dni pak přibývá obrazů a nervy někdy prasknou. To už moc nedělám. Každý herec se samozřejmě bojí, že když něco odmítne, že to už podruhý nepřijde, ale na to já už jsem moc starej. Když se mi nechce, tak to raději pustím.
Máte i takové zkušenosti, kterých jste zpětně litoval?
Pár takových zářezů, kde bych se byl radši neobjevil, mám, ale jmenovat je nechci. Ale můžu si stěžovat jenom sám na sebe. Každý herec určuje směr, kterým ta jeho lodička popluje. Je to jako v životě – pokud vlezete do blbýho vlaku, tak se nedivte, že vás přivezl do pr**le. (smích)
Na divadelních děkovačkách po představení mám vždycky pocit, jak se mají všichni rádi. Nebo je to iluze?
Tak je to divadlo, že jo. (smích) A svět chce být klamán, to je celý princip našeho byznysu. Vytváříme iluze a lidi se na ně chodí dívat. A k tomu velká gesta, pompa a někdy i hysterie patří. Já si na to dlouho zvykal a moc to nemusím dodnes.
Co vám vadí nejvíc?
Taková ta předstíraná intonace, kterou uslyšíte jenom v hereckých šatnách. Už pozdravení od některých herců zní, jako že se litují. (smích) Já už se to trochu naučil, ale zdůrazňuju, že jenom trochu, v rámci přežití. Proto můžu na lidi někdy působit odtažitě nebo třeba až arogantně. Do háje, proč se mám s každým třikrát olíbat a ptát se, jak se má, když vím, že nás to ani jednoho nezajímá? Je to jenom takový „How are you?“. Lidem, se kterými mě pojí upřímný přátelství, vždycky pusu dám a obejmu je, protože je opravdu vidím rád, ale takový to obecný sdílení s někým, s kým se vidíme potřetí v životě, mě nebere. Je to velice často povrchní svět, ale budiž nám to odpuštěno, od toho jsme herci, že občas něco předstíráme. (smích)
Mě by asi mrzelo, že si někdo myslí, že jsem arogantní.
Ti, kdo mě znají, vědí, že takový nejsem. Akorát nepotřebuju tak ostentativně dávat najevo to překvapení, že se vidíme. Představte si, že byste přišla do redakce a olíbala všechny kolegy. Ne, to je specialita hereckýho světa. Nevím, kde to vzniklo, ale myslím, že dřív to tak určitě nebylo. Nedovedu si představit třeba pana Marvana, jak se v šatně Národního divadla každý den líbá s Františkem Filipovským.
A co jiná věc, a to takové ty falešné sliby, že dostanete nějakou roli?
Slibem neurazíš, to víte, že to platí i v naší branži. Já roli nevěřím do okamžiku, dokud nestojím na place a nepráskne mi první klapka před nosem. Mockrát jsem byl v očích ostatních ten škarohlíd, ale já jsem jen realista.
Toužíte i po nějaké vážnější postavě?
Před kamerou bych si ji zahrál rád, už mám na léto něco domluvený, tak doufám, že to klapne. Ale přát si je jedna věc, ta realita ale není v naší moci. To je na herectví nejvíc nespravedlivý. Proto se pořád držím psaní, teď bude mít premiéru muzikál s mými písňovými texty, Troja, vydal jsem dvě knížky. Tyhle vedlejší aktivity mi dávají pocit zázemí. Protože vrtkavá herecká štěstěna se může klidně zase otočit. No a já se z toho už nezblázním. Nebo si klidně dovedu představit, že už bych zůstal jen u rozhlasovýho mikrofonu. To mě baví, protože jsem „žvanil obecný“.
Je nálada být vždycky vtipný žvanil? I když se člověku dějí nějaká příkoří, onemocní nebo mu umírají blízcí?
Samozřejmě jsou v lidském životě okamžiky, kdy to nejde, kdy se skutečně zhroutí svět. Oba mí rodiče odešli velice mladí, vlastně mi odešli mnozí blízcí příbuzní, takže jsem se s tím musel popasovat poměrně záhy. Ale já to beru jako svou profesi a povinnost. Představte si chirurga, že by na základě svých osobních trablů nebyl schopen podávat stoprocentní výkon. Taky musí na chvilku nechat trápení před operačním sálem, umýt si ruce, navléknout rukavice a jít na to. Teprve pak se může zhroutit. Tohle všechno je součástí života a my jsme povinni se s tím vyrovnat, i když je to hrozný a bolí to. A myslím si, že ani jako herec na to nemám právo. Prostě večer se otevře opona a nikdo z platících diváků není zvědavej na to, že mám nějaký svoje smutky.
Někteří kolegové mi říkají, že právě na jevišti z nich trápení spadne, bolesti ustoupí. Zažil jste to?
Opravdu se mi uleví, to není jenom fráze. Věřte mi, že není nic příjemnějšího než odcházet po hodině a půl z narvanýho sálu, od lidí s očima ubrečenýma od smíchu, protože jsem jim odvyprávěl něco, co je na chvilku povzneslo z jejich starostí. Dokud tady jsem, tak je pořád mojí povinností lidem na chvilku pestřit svět, aby ztratili pocit, že je všechno špatně, že se nemáme rádi a podobně. Ne, ne, ne. Pořád všecko běží ve smyčce, a jestliže dneska je trochu hůř, zítra bude nádherně a slunce vyjde tak jako tak každý ráno. Zbytečně si to kazíme svejma náladama a pocitem, že je vše ztraceno. Vůbec není.
Očima autorky
S Václavem jsem se viděla už poněkolikáté, tentokrát jsem svůj úsměv při jeho povídání ale kvůli kontaktu s nemocnými pro jistotu schovala za respirátor. Rozhovor byl milý, příjemně plynul a nestalo se, že bych na nějakou svou otázku nedostala odpověď.
Herec Václav Kopta: Nesmí cukr, přesto o Vánocích jedné věci neodolá! Reinischova,Kristl
