Vánoční svátky mají v rodině navodit pohodu, klid a lásku. Bohužel ne všude je to zalité sluncem.
„Nikdy jsem je neměl rád. Nešlo to. Vánoce byly pokaždé u nás v rodině složité období. Hodně složité. To nepříjemné napětí, které se táhlo jako smrad od dveří, do kterých se vracel otec, který byl naštvaný na celý svět, smrděl pivem a cigárama a nemohl se dočkat, aby si našel záminku k tomu, za co mě seřvat a dát mi pár na záda. Tedy, nejen na záda. Prý abych si to zapamatoval. Také tvrdil, že opakování je matka moudrosti a měl v obou případech pravdu,“ rozepsal se na svém facebooku Havlík.
„Na Štědrý den jsem měl dost často modřiny a strach z toho, co bude dál, protože rodiče se hádali už od rána, nebo, a to byl ještě horší případ, mlčeli. To tísnivé ticho nevyřčené zloby je stokrát horší, než rána do hlavy, věřte mi, vím o čem mluvím. Ten všeobjímající strach a nekonečné čekání na explozi vzteku. Žádný dárek ani bezbřehá fantazie mě z toho nemohly dostat. Přitom Vánoce jsou tak super. Vždycky byly boží. Mám je rád. Člověk něco dostane, něco rozdá a lidi se hezky obléknou, večeří společně, povídají si a nečumí u toho na televizi nebo mobilních telefonů, pak si dají pusy a jdou se jednou za rok podívat do kostela a zpátky. Vánoce jsou fajn. Dělají z lidí zase lidi,“ míní režisér, který se jednou svému otci postavil čelem a navždy to vyřešil.
„Už jsem na zem nespadl a všechno se změnilo. Otec později odešel s tím, že jsem debil a vždycky budu, abych si to pamatoval, a už jsem ho nikdy neviděl.“
Havlík dělal vše pro to, aby nejenom své matce, ale i sobě dokázal, že se umí postavit na vlastní nohy a být úspěšný. Mluví za to jeho filmy - Pohádky pro Emu, Bábovky, Po čem muži touží, Prezidentka nebo Ostrov.
