18°C
Dagmar, jaké máte z letošního ročníku dojmy?
„Vždy je to strašně náročné. Čtrnáctidenní festival děláme ve čtyřech lidech, stavím repertoár, dramaturgický plán i sháním peníze. Není to jednoduché, vzhledem k tomu, že se nejedná o komerční festival. Chci zachovat to, že dávám lidem krásno a ne jen líbivé věci.“
Je těžké sehnat peníze na vážnou hudbu?
„Jednoduché to není. Samozřejmě, že u nás jsou vidět méně než na nějaké popkultuře. Žijeme v době komerce, hvězdiček, které mají pocit, že dělají umění, a je obtížné přesvědčit posluchače, aby přišli na opravdu kvalitní představení. Ale pak jsou tak strašně nadšení, že málem nechtějí odejít! Hudba, která mapuje lidský vývoj za posledních nejméně pět set let, za to opravdu stojí.“
Pop si nepustíte, ani když si chcete doma vyčistit hlavu?
„Ne! Pro mě to není relax. Já jsem z toho nervózní. Lidé mi pak vyčítají, když popinu celkově hodnotím jako kýč – to už jsem řekla v minulosti a otočilo se to proti mně. Ale přece si nikdo nemyslí, že je to opravdu umění?! Já když si chci odpočinout, pustím si Mozarta nebo Brahmse, to je balzám na tu uspěchanou dobu, kdy do vás pop cpou v obchodních domech, restauracích, všude... Pak přijdu domů a tam je buď ticho, nebo zní krásná hudba.“
Ani jako malá jste popík neposlouchala?
„Pamatuji si, že jako dítě jsem si hrála se švihadlem, které jsem si omotala kolem ruky jako mikrofon, stoupla si doma na studnu a dělala jsem Helenku Vondráčkovou a zpívala Chytila jsem na pasece motýlka! Ale vážná hudba, umění jako takové, převážilo. Viděla jsem totiž Rusalku v pardubickém divadle a doslova mě to pohltilo.“
Dlouhá léta jste byla sólistkou prestižních operních domů v Dráždanech a v Berlíně. Kudy tam vedla cesta?
„Po konzervatoři jsem měla angažmá v Plzni, kde jsem byla v jednom americkém muzikálu, pak jsem dělala operetu v Karlíně, ale furt jsem chtěla do Národního. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. Dělala jsem tam konkurz a od pana dirigenta Košlera jsem jako vyšší mezzosoprán dostala kontraaltovou roli, což je pro mě strašně hluboko. Řekl mi na to, že vůbec nemám talent, ať na tohle zapomenu, že bych mohla být nešťastná a ať se věnuju těm svým šibřinkám! Bylo to kruté. Dneska by mu to asi neprošlo.“
Jak to tedy vzalo tak zásadní obrat?
„Měla jsem koncert s barytonistou Vojtěchem Nalezencem, opili jsme se pak spolu becherovkou a já mu plakala na rameni, jak mě v tomto národě nikdo nechce. On byl tehdy v Opeře v Drážďanech a navrhl, ať to zkusím tam. Předzpívala jsem jim a okamžitě mě vzali, ani jsem tehdy neuměla moc německy! Tamní ředitel mě objal a řekl mi, že takový hlas dlouho neslyšel. To byl pro mě důležitý mezník.“
A zpíváte po celém světě. Co vás čeká o Vánocích?
„Hodně práce! Čekají mě dva vánoční koncerty s Musikou Bohemikou a panem Jaroslavem Krčkem. To je úžasný člověk, se kterým jsme natočili dvě cédéčka. První se jmenovalo Zrození a druhé Exaltatio. Je to soubor nejkrásnějších českých a moravských koled, písní staré Evropy a barokních kancionálů. Jeden bude 5. prosince v kostele svatých Šimona a Judy a druhý 17. prosince v Olomouci. Jinak Vánoce patří mým dvěma dětem a manželovi. Je Němec, pochází z Bavorska, takže máme jiné zvyky, než bývá u nás. Vynecháváme třeba kapra, naše tradice je pečená kachna.“
Operní pěvkyně Dagmar Pecková: Jakou hudbu nikdy neposlouchá? Petr Macek
