18°C
Zápasník Zdeněk Polívka pochází z velmi početné, jedenáctičlenné rodiny. Je z devíti dětí, které bylo těžké uživit. Neměli peníze na kroužky pro děti nebo výlety, vše co rodiče vydělali, padlo na živobytí. „Pamatuji si, že jedny Vánoce jsme měli třeba chleba s hořčicí,“ přiznala v pořadu 13. komnata Polívkova maminka.
Rodině moc nepřidal ani fakt, že jejich tatínek onemocněl Alzheimerovou chorobou. „Brzy se stal ležákem, kdy byl krmen, byl na plínách, ale nedokázala jsem ho dát do ústavu. Ty děti měly nárok na svého tátu, i když ho viděly v tak špatném stavu,“ svěřila se paní Polívková. Na vše tak zůstala sama. Navíc, když byl Zdeněk ve 4. třídě, jejich dům se vrátil restituentovi a rodina se musela přestěhovat do Jičína.
A tam začalo teprve to pravé peklo. Rodina do města nezapadla, stejně jako děti do místní školy. „Byli jsme jiní než ti ostatní děti a to si myslím, že byl důvod té šikany. Začalo to pozvolna, nejdřív to byly jen nějaké výsměchy. Posmívali se našemu příjmení nebo tomu, že jsme z velké rodiny, nešlo nám studium, takže nám říkali, že jsme hloupí,“ svěřil se v pořadu Zdeněk Polívka. „Pak to přerostlo ve fyzickou šikanu, v aquaparku udělali hon na Zdeňka a začali mě pro zábavu topit. Nebo mi strkali hlavu do místa, odkud jde pára v parní místnosti, to bylo hodně nepříjemné,“ prozradil zápasník.
Na šikaně se podílelo více dětí a učitelé nad tím zavírali oči. V pozdějším věku si Zdeněk našel zálibu v bojových sportech a díky své špatné zkušenosti s šikanou se rozhodl být ve svém oboru nejlepší. A to se mu zatím úspěšně daří.
Lucie Vondráčková: Premiéra ruku v ruce s jejím bojovníkem Šárka Stejskal, Elmer Carvalho
