18°C
Když se řekne muzikant Barták, platí to i na vašeho otce Zdeňka Bartáka staršího i syna Daniela Bartáka. Předává se u vás láska k hudbě z generace na generaci?
„Táta nic nenapsal, ale měl velmi slavný Orchestr Zdeňka Bartáka, který v popularitě soutěžil s Orchestrem Karla Vlacha. Mě k hudbě vedl odmalička a já zase svého syna. Jen jsem mu nedal jméno Zdeněk. A moje maminka byla zpěvačka, takže jsme taková rodina hudebníků od začátku do konce.“
Píšete filmovou hudbu, muzikály i popové hity. Jaké to je přeskakovat takto mezi žánry?
„To mě naučil film. S režisérem Jaroslavem Soukupem jsem dostal možnost pracovat na čtyřiadvaceti celovečerních filmech různých žánrů. Byly to historické filmy, klasická hudba i Vítr v kapse nebo Discopříběh. Nikdy to nebylo monotónní. Jednou jsem natáčel se symfonickým orchestrem, jindy s big beatem a to mě vychovalo k umění přizpůsobit se. Druhým mým filmovým otcem je režisér Hynek Bočan, se kterým jsem dělal Zdivočelou zemi a Nemocnici na kraji města po dvaceti letech, velké opusy. Bylo období, kdy jsem pracoval na čtyřech věcech najednou a odpočíval jsem tím, že když mi něco nešlo u jednoho žánru, přeskočil jsem k druhému.“
Kde berete inspiraci?
„V ženách. Ale na práci potřebuji být sám. To znamená, že většinou se doma pěkně pohádám, všechny vyženu, sednu si do křesílka, dám si deci vína, doutníček a přemýšlím si. Někdy nápad přijde za chvilku, jindy třeba za deset hodin.“
Jak vzniká hudba k filmu? Jste s ním už od scénáře, jezdíte na natáčení?
„Scénář čtu, a pokud je to historická látka, nastuduju si k ní i potřebnou literaturu. Ale scénář je k hudbě jen vodítko. Atmosféru látka dostane s herci, s dialogy a samozřejmě se záběry. Nejvíc inspirativní je obraz. Na natáčení jezdím pravidelně, třeba když jsou nějaké vypjaté scény. Už v této fázi si hledám a připravuji hudební motivy pro různé situace. A ty musejí být dělitelné, protože někdy ho potřebujete jen pár sekund a jindy dvě minuty.“
Napsal jste také velký hit Nonstop.
„Tu píseň jsem psal s textařem Eduardem Pergnerem pro film Vítr v kapse s tím, že ji bude zpívat Michal David. Jarda Soukup ji do filmu chtěl, strašně se mu líbila, ale František Janeček, v jehož Krocích Michal byl, ji rád neměl a nechtěl ji ani natočit. Ale byli jsme tak urputní, že jsme ji natočili za jeho zády. Když pak měl film premiéru v lochotínském amfiteátru, přišlo tam čtyřiadvacet tisíc lidí a z té písničky se stal přes noc hit! Já mezitím začal s Kroky také hrát a zažil jsem, jak lidé skandovali, že chtějí Nonstop. A museli jsme ji opakovat asi šestkrát. Nikdo není neomylný, ani František Janeček! Sám to tehdy férově uznal.“
Zaujalo mě, že jste v dobách svých začátků měl kapelu, která doprovázela Jiřího Hrzána.
„To bylo krásné období. Tedy pro mě. Jirka se dostal do situace, kdy ho vyhodili z Činoheráku a byl ze dne na den bez prostředků. Proto mě požádal, abych mu sestavil kapelu, a udělali jsme ještě s režisérem Jaromírem Vaštou představení Role, které jsem nehrál. Spočívalo to v tom, že představení bylo rozdělené na čtyři úseky, ve kterých Jirka hrál slavné role tak, jak je viděl on. Třeba Cyrana nebo Romea. Byla to velká legrace propojená písničkami. Když byl Jirka ve formě, trvalo představení třeba tři a půl hodiny! Mělo to velký úspěch, Jirkovi na jeviště dámy házely tolik kalhotek, že bychom mohli prodávat místo plakátů dámské prádlo!“
Jaký byl v soukromí?
„Měl své charisma a uměl jednat s lidmi. Byl úžasný, skromný, milý, byla s ním sranda a byl na něj spoleh. Mrzelo ho, že ho v herectví odstavili na druhou kolej a de facto se k němu vrátil jen filmem Buldoci a třešně, který ani nedokončil. Jak se nikdy nenechal zastupovat kaskadéry, byla tam scéna na kolečkových lyžích, při které se rozsekal a skončil fakt bídně.“
Jeho kaskadérství ho nakonec stálo i život!
„On miloval výšky. Asi třikrát jsem s ním zažil nějaké ošklivé pády, když někam lezl. Až jeden se mu stal osudným. Bylo to těsně po prázdninách, měli jsme ještě volno a připravenou sezonu s dalším programem – Drahé ženy a já. Jirka miloval ženy a ženy jeho. Vydal se za nějakou dámou, ta mu neotevřela, tak se rozhodl, že když to nejde dveřmi, půjde to oknem! Lezl k ní po fasádě domu, bez jištění, bez ničeho, nevím už do kolikátého patra... Spadl a nikdo neví, jak dlouho ležel na zemi, než ho našli.“
Jak jste se o jeho smrti dozvěděl?
„V půl páté mi telefonovali z nemocnice na Karlově náměstí, protože Jirka měl v kapse mou vizitku. Krve by se ve mně nedořezal. Měl tuhý kořínek, hned jsem za ním jel a viděl ho, ale už mu nebylo pomoci. Žil už jen asi dva dny. Hodně mě to vzalo. Jirka neměl tehdy v podstatě nikde domov a všechny své věci měl u nás, sprchoval se tam a podobně. Když zemřel, nechtěl jsem se už do branže ani vracet, až mě překecal Pepa Kolín (hudební skladatel, multiinstrumentalista a člen skupiny Bacily, pozn. red.). Už jsem ale nechtěl dělat kapelníka, chtěl jsem jen hrát.“
Je známo, že hudba léčí, a byla by škoda končit, když na vás ty největší úspěchy teprve čekaly. Vaši píseň nazpíval třeba nevidomý italský zpěvák Andrea Bocelli!
„To byla taková pohádka. Byla vypsaná soutěž na písně pro něj, kam jsem se anonymně přihlásil se dvěma věcmi, a asi tři čtvrtě roku se nic nedělo. A pak mi přišla italsky zpráva, že obě písně se dostaly do finále mezi šest nejlepších z osmi set šedesáti! A že musím vybrat jednu. S tou jsem vyhrál. Andrea ji nechal otextovat, nazpíval a poslal mi to, jestli se mi to líbí. Ti největší mistři jsou vždy skromní a slušní. Pak v Benátkách před asi patnácti stovkami novinářů to cédéčko představil a musím říct, že ten pocit, když moji píseň přede všemi zpíval a následoval velký potlesk, byl úžasný.“
Jste také držitelem dvou asijských Oscarů za své muzikály.
„Díky jednomu kamarádovi jsem se kdysi seznámil s korejskou studentkou, která studovala u nás. Poslouchali jsme u mě v ateliéru asi do čtyř do rána různou hudbu, pak se vrátila do Soulu, ale řekli jsme si, že se ještě někdy uvidíme. Ona se pak stala ředitelkou Opery v Soulu a před rokem 2000 mi zavolala, že chystají k miléniu bombastický muzikál na Shakespearovu Bouři a že chce, abych udělal hudbu. Bylo to v květnu a v listopadu byla premiéra! Korejci totiž vždycky začínají tím, že si stanoví nejdřív premiéru. Měla představu, že mi pošle letenky a já tam hned na půl roku přiletím, ale já zrovna s Hynkem Bočanem pracoval na seriálu Hotel Herbich. A pak, já neumím pracovat v cizím prostředí!“
Ale přesto se to realizovalo.
„Ano, ale bylo to náročné. Nicméně premiéra se stihla a náš muzikál byl nominovaný ve dvanácti z patnácti kategorií prestižních asijských muzikálových Oscarů, včetně nejlepší hudby. Asi jedenáct jsme jich i proměnili. A z toho vyplynula další zakázka, v roce 2002 na muzikál Romeo a Julie, na který už jsem měl naštěstí víc času. A získal jsem za něj druhého Oscara.“
Zdeněk Barták na pohřbu Vaša Patejdla: Vzbudil jsem se s jeho písní v hlavě... Hana Höschlová
