22°C
Paní Devátá, vy se opravdu jmenujete Ivanka, nebo je to zdrobnělina, která se ujala?
„To mám opravdu v rodném listě, není to zdrobnělina. Jde o srbochorvatské jméno. Jak mi řekl pan katecheta ve druhé třídě obecné školy, do padesátých let neexistoval k Ivanovi ženský protějšek, možná Iva, ale Ivana ne. Půjčila jsem si o tom celou knížku. Pravda je, že ve třiceti mi ta Ivanka začala trochu vadit, ale pak jsem si řekla, že tak zůstanu, rodičům by to bylo líto.“
Váš tatínek byl hudební skladatel Antonín Devátý. K umění vás vedl on?
„Představte si, já chtěla být už od školy učitelkou češtiny, já to milovala. Ale když jsem byla na gymnáziu, poprosila mě spolužačka, která šla dělat zkoušky na konzervatoř, jestli bych jí tam šla nahazovat text. A já si řekla, když už jsem tam s ní jela, že ty zkoušky zkusím taky. S tím, že mě určitě odmítnou, řeknou mi, ať jdu domů vařit knedlíky. No, a oni mě vzali.“
Byli rodiče rádi?
„Byla jsem premiantka, měla samé jedničky, mohla jsem být, na co jsem si vzpomněla, a vybrala si tohle. Tatínek šílel, volal kamarádovi, který na té škole učil, jestli by mi nemohli jako říct, že jsem to neudělala. Ten mu poradil, ať mi to nekazí. Ale ještě ve třetím ročníku mi říkal, že kdybych si to rozmyslela a chtěla jít študovat něco jiného, zaplatil by to.“
Kdo byli vaši spolužáci?
„Z těch slavných třeba Láďa Trojan nebo Ondřej Kepka. Ten byl milionovej, protože se o mě jediný neucházel. Měla jsem ho strašně ráda.“
Měla jste hodně ctitelů?
„Oběma rukama jsem je musela odhánět!“
To muselo být fajn, ne?
„Bylo to celkem náročné. Měla jsem třeba ráda Láďu Trojana, ale nemohla jsem k němu vzplanout, přišel mi jako bratr.“
Vaším prvním manželem byl herec a malíř Miloš Hlavica.
„Nejdřív jsme spolu čtyři roky chodili do školy, ale tam nebylo vůbec nic. Až pak jsem přišla do divadla, kde jsem měla menší malér s jedním kolegou, a Jirka Novotný, se kterým jsem byla zasnoubená, mi udělal scénu. No, a pak po mně vystartoval Miloš. Byl to velice hezký člověk, tak jsme se vzali a měli spolu Marka. A o deset let později se narodil Adam, ale to už bylo s Pepíkem.“
To už mluvíme o vašem druhém manželovi, rovněž herci Josefu Vinklářovi.
„Ano. Pepík dítě hrozně nechtěl, ale já jsem si to zařídila. Nebudu vám říkat detaily, to je hodně intimní, ale když jsem lezla k němu do postele, tak jsem se pokřižovala. Adámek je celý táta, akorát mu chybí ta ctižádost, on po něm akorát pije. A Marek je zase po svém otci, nekouří, nepije.“
Proč jste se s panem Hlavicou rozešli, když byl v tomhle ideální?
„On byl na mě až moc ideální. Potřebovala jsem někoho alespoň trošku zlobivého, ale pánbůh mě potrestal a dal mi hodně zlobivého. Já si pak vždycky říkala – Panebože, já vím, že musím být potrestaná, ale proč tak moc? On nejen pil, ale měl i ženské, které mi to později s velkou rozkoší řekly.“
Proč jste si Josefa Vinkláře po rozvodu vzala po čase znovu?
„Zneužil k tomu našeho syna. To dítě za mnou pořád chodilo, že tatínek už bude hodný, Pepa do mě hučel, že koupí vilu. Stával u mě před domem, jestli můj milenec půjde nahoru...“
Není tajemstvím, že to byl pan Mrkvička a že mu pan Vinklář důrazně vysvětlil, že se o vás ucházet nemá!
„Velmi důrazně. Ale ono už to tak skomíralo. Chodili jsme spolu rok, ale musím říct, že to byl nejlepší mužský mýho života. Ve finále by to asi nedopadlo dobře, ale s ním to bylo krásné. Je mi líto každý ženský, která to nezažila.“
Když se ohlédnete za svým životem, je něco, čeho litujete?
„Ne. Možná to herectví jsem si mohla odpustit, ale zase si říkám, že kdybych psala od začátku, Pepek by si za to kupoval nová a nová auta a já bych neměla nic. Takhle jsem ho vykopla, začala jsem psát a všechny peníze mi zůstaly.“
S divadlem jste skončila v roce 1991 a od té doby se naplno věnujete psaní. Kdy vás to napadlo poprvé?
„To jsem ještě ani neuměla psát! Představte si, že jsem si šla večer lehnout a volala na maminku, že potřebuju něco zapsat. Ta utíkala podél záchoda, vytáhla odtud toaletní papíry, které byly ještě skládané, a na to to zapisovala. Naši z toho byli nervózní, protože jedna moje vzdálená sestřenice napsala smutnou báseň a do rána umřela, takže měli hrozný strach.“
A první profesionální pokus?
„Můj syn, který vystudoval novinařinu na Karlově univerzitě, jednou moje fejetony vzal a odnesl je spolužačce, která měla maminku ve Vlastě. Vzali mi to a napsali, až budu zase něco mít, ať jim to pošlu. A pak přišel dopis, který podepsalo asi padesát žen, abych vydala knihu. Tehdy vyšla moje první: Nám, nám narodil se.“
Knížek už máte bezmála dvacet.
„K dnešnímu dni devatenáct, ale tu poslední nemám moc ráda. Nevěděla jsem už vůbec, o čem psát. Nejlepší byla Lázeňská kúra a strašně mě překvapilo, jak se líbí knížka Jak jsem se zbláznila.“
Zakulatíte ještě počet svých knížek?
„Ne, už ne. Jak už jsem říkala, chtějí udělat To nejlepší z Deváté, jen nevím, kdy. Teď jsem podepisovala asi čtyři smlouvy. Čekají, že umřu a půjde to na dračku...“
Jste jako pan Brodský, který rád mluvil o smrti?
„Já se loučím se světem od svých deseti let. Moc stará bych být nechtěla. Ale dokud jezdím na besedy a do rádia, kde vydržím půldruhé hodiny kecat, tak to jde.“
Cigarety omezila
Překonala rakovinu i mozkovou mrtvici, ale na jejím životním elánu se to nepodepsalo. Ivanka Devátá okolo sebe chrlí energii a ví, že je stále se z čeho radovat. Třeba z cigaretky, jejichž počet sice výrazně omezila, ale už při rozhovoru se na jednu s chutí těšila.
Spisovatelka Ivanka Devátá (82): Nejen žena Vinkláře! Dcera známého skladatele! Zuzana Bubílková, Aleš Brunclík
