22°C
Je to chalupa čistě relaxační, nebo tu i pracujete? Ať už něco řežete nebo píšete...
Sousedé by se smáli, kdybych vyprávěl, jak tu řežu. Ale já nejsem takový ten čistý intelektuál, že bych se nedotkl kladiva, mě to i baví, mám svoje tempo, jsem schopen i leccos udělat. Ale pracuju tu spíš hlavou, je tu klid, hlavně vypadnu z toho chaosu, mám pocit, že tady se dokážu víc soustředit, rád tu píšu, ale jinak je to relaxační chalupa.
Svádí to tu k tomu... Pojďme si chaloupku projít, hned u vstupu je krásný samorost...
Ten tam je odjakživa, už od předchozích majitelů a v podstatě na stejném místě.
Světnici v přízemí vévodí srdce domu...
To je stůl, u kterého se úplně všechno odehrává. Takový ten pracovně-relaxačně-jídelní komplexní stůl. I na něm už hořel vánoční věnec, to bylo docela napínavé. Kolem stolu jsou fotografie, které ještě instalovala maminka, natáčelo se tam, tu a tam, leccos.
Na trámech visí spousta krajáčů, váziček, hrnečků…
Ano, úklidová kalamita. Vždycky, když byl víkend, kdy jsme si řekli, že to musíme vyčistit, tak to mě omývalo. A to ještě nebyla myčka a dělat to ručně, to byla katastrofa. No, ale je to krásné. Nepraktické, ale krásné. Začali s tím už původní majitelé někdy v 70. letech a maminka na to navázala. Ona tyhle věci milovala, takové ty bezcenné drobnosti, které vytvářely atmosféru.
Rád byste si sem pověsil fotky, které fotíte. Ale vejdou se?
Občas tu už něco je, ale moc není kam. Já jsem byl celý život zvyklý žít v prostorech, které překypovaly obrázky nebo fotkami zachycujícími vzpomínky. Já mám pocit, že fotka by měla žít, dneska máme všechno v mobilech, tabletech, nikdo nic nenajde. Vznikne tisíce fotek z posléze nezajímavých událostí, nebo by zasluhovaly jednu fotku, ne 300, ale je pravda, že těch fotek je tolik… Jednu dobu jsem všechno rámoval, moje žánry jsou příroda a divadelní fotka, ale je toho moc. Něco už tady je, teď dělám nějaké změny a přesuny, tak to tu asi ještě posílím.
Když vyběhneme příkré schody do patra, je tam u knihovny sbírka lžiček.
To byla maminčina sbírka. Ona, ač žena, tak sbírala. Karel Čapek říkal, že ženy nejsou sběratelé, a ono je to pravda, málokterá žena něco sbírá. A maminka sbírala lžičky, nikoli cenné – zlaté nebo stříbrné, vůbec ne... Ale ty za pár korun nebo eur, takové ty turistické lžičky. Takže my jsme věděli, že když jsme byli někde, ať už v Římě nebo v Prachaticích, tak největší radost jsme udělali, když jsme přivezli lžičku. A tahle sbírka – ony jsou jich stovky, tady je jen taková ukázka – byla shodou náhod součástí krásné výstavy Národního muzea Co dělají herci, když nehrají.
Kdo sbírá ty technické věci – přehrávače, rádia, projektor?
Ona je to taková sbírka nesbírka. Je tam i filmový a osmičkový poválečný projektor, staré fotoaparáty na film, jsou tam nějaká audiozařízení. To vzniklo tak, že to byly předměty užívané, my jsme nikdy nesbírali pro sbírku. Mám tu pár věcí, asi tři, které jsem získal a nepoužíval, ale jinak jsou všechny kusy používané. Jsme rodina velmi audio, foto, z máminy i tátovy strany, a i ode mě. Ale už je těch věcí tolik, že to vypadá jako sbírka.
Do rohu se vešel pracovní stůl.
To je pro rodinu velmi vzácný stůl, byl to pracovní stůl mého strýce Jaroslava Kepky, na kterém vytvářel své neuvěřitelně graficky bohaté scénáře pro své role ve vinohradském divadle, ale ten stůl původně patřil dědečkovi, zkušebnímu policejnímu komisaři inženýru Jaroslavu Kepkovi. On uděloval řidičské průkazy pro kraj Plzeň a jeho kolega pro město Plzeň. Ve 30. letech byli jen dva a stačilo to.
Hned ve vedlejší místnosti je další velikánský stůl, vy jste na ty stoly nějak zatíženi?
Ano, jsou to věci nikoli cenné obecně, ale mají pro naši rodinu velký význam. Je to velký společenský stůl z krásného vinohradského bytu, o který strýc na konci svého života bohužel přišel, protože původní majitel vyšponoval nájem. Ten stůl má přes sto let. Je to veliký stůl, chce to veliký pokoj. Nikam jinam se nám nevejde. Vždycky, když není počasí, tak si řekneme, že po obědě jdeme do salonu, a tam si dáme kávu. Tak jdeme o to patro výš. Upřímně, stalo se to asi 3x všeho všudy:-)))
Vešli jsme k vám přes samorost, vycházíme kolem sbírky klíčů. Od čeho jsou?
To nikdo neví, nefunguje žádný nikam. Mám pocit, že to předchozí majitelé dávali dohromady, možná i z kousků, které s chalupou nijak nesouvisely. Nám se to líbilo, tak jsme to tam nechali.
