Všichni vás znají nebo si pamatují z televize, ale pokud vím, tak jste začínal v rozhlase. Jak jste se tam jako absolvent ekonomické školy ocitl?

„Jednoduše. Vystudoval jsem obor cestovní ruch. Po Vysoké škole ekonomické jsem nastoupil do Klubu českých turistů. No a v rozhlase v té době potřebovali někoho, kdo bude říkat posluchačům, že se bude konat pochod Praha-Prčice, kam jet na vodu či na běžky nebo na výlet, tak se na mě obrátili. Každý pátek jsem pak pět let dělal do rozhlasu živě takzvané pozvánky na víkend.“

A jak jste se dostal na obrazovky?

„V tom rádiu si někdo všiml, že mám zajímavý hlas i projev, a tak mi řekl mi: Hele, je nějaký konkurz na nějakou novou televizi… To byl rok třiadevadesát. Byl jsem v Klubu českých turistů sice spokojený, práce mě bavila, v létě jsem byl na vodě, v zimě na běžkách, ale nakonec jsem na ten konkurz šel.“

Kolik vás tam bylo? Vzpomenete si na detaily?

„Na tom konkurzu nás byly asi čtyři stovky. Bylo to docela maso! Televize Nova začala vysílat čtvrtého února 1994 a my jsme už od září nebo října dělali různé testy, psychotesty, znalostně češtinu, zeměpis, dějepis, kamerové zkoušky, hlasové zkoušky… Byl to takový trychtýř, až jsme zbyli dva - já a Pavel Poulíček. Konkurz byl všeobecný a my se profilovali na sport. Taky tam byl s námi Rey Koranteng, ten šel na počasí.“

Takže televize nebyla vaše ambice?

„Nebyla. Život to prostě tak nějak přinesl. Nabídka přišla, tak jsem to zkusil.“

Pracoval jste v několika médiích. Kde vám bylo nejlépe?

„Určitě na Nově, protože to byl v té době fenomén. Rozjížděli jsme něco nového, navíc jsem tam byl téměř dvacet let. To ostatní už byly takové paběrky.“

Z televize Nova jste odešel k prvnímu lednu 2013. Co jste dělal potom?

„Dva roky jsem se podílel na marketingové přípravě mistrovství světa v ledním hokeji v Praze, které proběhlo v roce 2015. Poté jsem moderoval různé sportovní akce i konference, účinkoval jsem i v televizi Barrandov. Také jsem působil na Primě jako dramaturg a moderátor sportovního pořadu SPORT STAR. Momentálně pracuji v jedné nejmenované firmě v oblasti obchodu a marketingu a moderuji různé akce.“

Je o vás známé, že tradičně sjíždíte řeky. Chystáte se na vodu i letos?

„Na vodu jezdíme se stejnou partou od vejšky každý rok, takže už přes čtyřicet let. A ani jednou jsme nevynechali! Zrovna za týden vyrážíme na Vltavu. Sjeli jsme nejen všechny české řeky, ale byli jsme i v Rakousku, Itálii… a já dokonce na Kavkaze. Teď už s námi jezdí nejen naše děti, ale i vnoučata. Letos si sjedeme alespoň kousíček z Vyššího Brodu do Českého Krumlova a pak se přesouváme na kouzelné tábořiště u Soumarského mostu u Volar. Kouzelné to ale není pro každého, jsou tam jen suché záchody, není tam sprcha ani proud, ale díky tomu tam nejsou ani Holanďani a mastňáci, takže zůstává krásná příroda. Jen kytara, oheň a řeka, to nám vyhovuje. Říkáme tomu výplach mozku.“

Jaké typy řek rád sjíždíte? Předpokládám, že s dětmi už ty klidné, ale jezdili jste i divoké?

„Teď už klidnější, ale předtím jsme několikrát sjížděli právě ty divoké. Byla to divočina - neopreny a jelo se! Jedné kolegyni jsem na divoké řece v Itálii dokonce zlomil ruku.“

Jak se vám to podařilo?

„Prostě jsme ve velkém proudu vypadli, těžká obtížnost řeky a peřej nás obrátila. Navíc nám zloději během plavby kompletně vykradli nehlídaný autobus, kterým jsme na vodu jeli, a bez dokladů ji Italové odmítli v nemocnici ošetřit. Takže jsme museli až do rakouského Innsbrucku, kde jí tu ruku dali konečně do sádry.“

Vašemu nejmladšímu synovi Tobiášovi je čtrnáct let. Vidíte se v něm? A kam směřuje?

„Vidím. Všichni říkají, že je mi hodně podobný. Je to sportovní dítě, hraje florbal a závodně tenis. Takže se na kurtech střídáme, když mě bolí ruka… Teď půjde do devítky, tak uvidíme, co dál. Asi nějaký gympl.“

Jako malý byl velmi aktivní. Vydrželo mu to i v pubertě? A jak se projevuje?

Myslím, že normálně, jako u všech, a ještě bych řekl, že je to v mezích. Hlavně díky tomu, že sportuje a má nějaké vyžití třeba i třikrát, čtyřikrát do týdne. Myslím, že Tobík zvládá pubertu dobře, stejně jako předtím moje starší děti. Syn Lukáš je neurochirurg v Nemocnici Na Homolce a dcera Kamila, která vystudovala sociologii na Univerzitě Karlově, dělá sociální programy pro opuštěné nebo týrané matky. Každý měl v pubertě svoje, ale moji rodiče by taky možná říkali, že to se mnou nebylo k vydržení…“

Jak často se stýkáte s vnoučaty?

„Hodně často. Právě teď jedeme na tu vodu, měl by tam být jak starší syn, tak dcera s vnoučaty. Sáře je šest, Oskarovi pět, takže mi je i vozí na hlídání. Oba jsou taky poměrně hyperaktivní. To je jedna z věcí, která mě teď udržuje v životním rytmu. Rodina, tenis, sport a ještě nějaké to moderování. Občas něco přijde, tak si to dám. Ne že bych se někam cpal, to ani náhodou, ale už to nejsou jen sportovní akce, ale třeba i společenské. Tuhle jsem moderoval konferenci o designu světla, sám jsem z toho byl trochu vykulený. Každopádně mi všechny tyhle aktivity pomáhají udržovat se relativně mlád, protože když s Tobiášem máte jet na kole na kurty, tam odehrát čtyřhru, pak znovu sednout na kola a ještě si dát na zahradě volejbal nebo badminton, nemáte čas přemýšlet, kolik vám je let. Člověk je sice po tom všem úplně vyřízený, ale je to fajn.“

Jaký typ výchovy preferujete? Přísnější, nebo spíše volnější?

„To je těžké, asi jak na koho a v jaké situaci. Občas cukr, občas bič… A stejně to platí i u sportu. Jak říká můj kamarád: Někdy prohrát, někdy vyhrát, ale vždycky po zápase podat ruku soupeřovi a být fér! To se pak ukazuje i na vodě. Když se překlopíte, tak nevíte, jestli máte držet dítě, pádlo nebo loď mizející v peřejích… V takových případech je opravdu důležité spolehnout se jeden na druhého. Stejně jako v životě.“

Video
délka: 03:12.52
Video se připravuje ...

Prezidentka je venku a tohle si o ženě v čele našeho státu myslí její představitelé. videohub

Fotogalerie
10 fotografií