Představte si, že se můžete vrátit o deset let zpátky. Co byste ve svém životě udělala jinak?

V těch sedmatřiceti bych chtěla mít zkušenosti a poznání, které mám teď, abych nedělala chyby. Teď už vím, že jsem byla někdy zbytečně důvěřivá, naivní, neustále jsem se za něco omlouvala, byla přehnaně snaživá, podceňovala jsem se. Na druhou stranu jsem byla docela nespolečenská, neměla žádný osobní život a soustředila se jen na práci. A ještě něco moc důležitého bych dělala jinak. Není bezpečné dávat do vztahu partnerského, kamarádského i pracovního víc, než je třeba. Když se dáte všanc celý, jste pak hodně zranitelný. No, tak teď jsem si to všechno hezky pojmenovala a mám dalších 10 let na to, abych vám v 57 letech nemusela zase říkat: „Jo, kdybych tak ve 47 letech věděla...“ (směje se)

To mě překvapujete. Čekala jsem, že budete rovnou mluvit o rodině.

No jo, vidíte, to mě nenapadlo. Asi beru automaticky, že ta úplná rodina – manžel, dítě, tedy nejlépe dvě, to se mě v tomhle životě už netýká. Ale věřím, že manželkou ještě budu, to stihnout můžu.

Takže kandidáta na manžela už máte?

Nikoho nemám.

Proč? Jste tak vybíravá?

Myslím, že jsem náročná. Ale proč nebýt? Znám hodně zajímavých mužů, ale bohužel už mi je tolik, kolik mi je, a chlapi, kteří by se ke mně věkově hodili, chtějí mladší. A ti, kterým je kolem padesáti a výš, tak ti už chtějí.… ještě mladší. Takže ať chci, jak chci, tak v tomto věku se do těch jejich mantinelů nevejdu. Přesto si myslím, že ten pravý je na cestě. Sice asi cestuje z Austrálie, jde pěšky a má blbý boty, ale doufejme, že se ke mně dopraví. Třeba i bos.

Jste vtipná. Jiné by se z toho hroutily.

To já vůbec, proč? Nejsem sama, protože mě někdo do toho nutil. Ani to není nějaký zásadní rozhodnutí, že už nechci chlapa nikdy vidět! Mám krásný a šťastný život.

A teď už do toho nebudete jen za tu protivnou, bláznivou Heluš z Ordinace, ale i za krásku z pořadu O 10 let mladší.

Heluš jsem nikdy neměla dost, mám ji ráda, tu roli mi seslal pánbůh a já jsem za to opravdu a upřímně vděčná. Ale je to role, je to postava, kterou jsem vytvořila, postava, za kterou se mohu schovat. V pořadu O 10 let mladší jsem tam já. Jsem sama za sebe. Ne Heluš, ale Martina. Hned na začátku mi producentka a hlavní režisérka pořadu, skvělá Jana Rezková, řekla: „Hlavně nic nepředstírej, to by bylo poznat.“ Ale především ten pořad není o mně, ale o našich hrdinech, kteří v pořadu nastartují novou životní cestu, a náš tým jim jen pomáhá do cíle.

Jak moc jste jim jako moderátorka byla nablízku?

Velmi blízko. Byla jsem s nimi skoro pořád. Byla jsem pro ně Martina, a nic víc, jinak bych si je nezískala, nesvěřovali by se mi. Chtěla jsem, aby věděli, že jim prostě rozumím a jejich potíže mi nejsou cizí.

Takže to bude pokaždé velmi otevřené?

Měla jsem obrovské štěstí na lidi. Se všemi účinkujícími se mi podařilo navázat bližší kontakt. Věděli, že to s nimi myslím dobře a nejsem jen paní moderátorka, která z nich má něco vytáhnout. Jsem moc zvědavá, jak lidi přijmou, že jsem někdy až moc upřímná. Slyšela jsem také názor, že se na konci ve studiu směju až moc a hodně se u toho »křením«. Ano, je to tak. Taková prostě jsem! Na nic si nehraju. A nevidím jediný důvod se při tak radostné chvíli, jako je odhalování našich proměn, usmívat jen zlehýnka a hlavně dávat pozor na to, jak u toho vypadám.

To jste řekla s velkým důrazem!

Ano. Svoje si totiž hodlám obhajovat. Třeba jedna účinkující byla moc nešťastná, že má silnější břicho. Tak jsem se na ni otočila s tím, že jsem si vyhrnula košili a ukázala jí ten svůj špek. A hned měla pocit, že v tom není sama. Musím říct, že s mnoha z nich jsem dodneška v kontaktu.

Není přehnaná empatie spíš na škodu? Že vás takzvaně semele?

Z jejich příběhů mi bylo často opravdu smutno, ostatně na natáčení mi říkali plačka. Plakala jsem hodně často, a když to dospělo k nějakému dojemnému konci, začala jsem brečet a měla velký problém začít opět mluvit. Ale to všechno uvidíte, kamera se nezastavila, nechali mě, ať se s tím jako moderátorka poperu. Během pár vteřin jsem se musela sebrat a makat. Až v půlce natáčení jsem se naučila to trochu ovládat.

Nedokážete emoce ovládat? Vždyť jste herečka!

To nešlo. V tu chvíli jsem nemyslela na to, že jsem herečka, byla jsem jejich pomocnice, která je provází a od níž potřebují pomoc a podporu. Na začátku mi všichni nabídli tykání a já to přijala, protože když si s někým vykáte, působí to neosobně.

Říkala jste, že jste s nimi byla pořád...

Absolvovali jsme společně všechny chirurgické i zubařské zákroky, dělali jsme rozhovory, takzvané výpovědi, chodili na procházky, řešili chlapy i ženský…

Jaké to bylo na operačním sále? Ale vy vlastně máte školu z té Ordinace…

Vůbec! Byla jsem tam zhruba první dvě minuty, než doktor vytáhl skalpel, pak jsem šla za dveře. (směje se) Na to, co se tam děje, jsem koukala jen škvírkou oka. Musím říct, že ti doktoři jsou absolutní jedničky.

Ty dojemné příběhy na vás musely doléhat. Měla jste šanci si o tom s někým promluvit?

Naštěstí mám doma maminku. A myslím, že kdybych měla partnera, tak by mě taky podržel – žádného necitlivého blbečka bych si totiž nevzala. Měla bych u sebe chlapa, který by na mě byl hodný… Přiznám se, že jsem se z toho potřebovala vymluvit, jenže smlouva mi zakazovala o pořadu mluvit, tak si to vždy všechno vyslechla chudák maminka. A taky moje fenka Mínuška, ta toho slyšela… (směje se)

A co inspirace? Neřekla jste si, že až natáčení skončí, skočíte také za nějakým chirurgem, aby něco upravil, odstranil nebo vysál?

Nečekala jsem ani, až natáčení skončí, objednala jsem se hned! (směje se). Nechala jsem si upravit víčka.

Dřív vás to nenapadlo?

Napadlo, ale nevěděla jsem, ke komu jít. Bála jsem se, abych nešla k někomu, kdo by mi to zkazil, ale když jsem to viděla na vlastní oči, bát jsem se přestala a šla do toho.

VIDEO: Martina Randová alias Heluš z Ordinace uvažuje o adopci: Jsem bez chlapa a bojím se, že děti už nestihnu!

Video
délka: 01:59.64

Martina Randová alias Heluš z Ordinace uvažuje o adopci: Jsem bez chlapa a bojím se, že děti už nestihnu! Tereza Kühnelová, Petr Soukup

Fotogalerie
39 fotografií