Proč jste se rozhodl po letech promluvit?

„Protože vás znám. Když jsem pracoval pro Karla, jela jste ještě s fotografem Michalem Protivanským s námi do Německa, kde měl Karel výstavu obrazů. Mám k vám důvěru. A protože mně teď po Karlově pohřbu vadí všechny ty články plné lží a polopravd z dob, kdy jsem s Karlem trávil skoro čtyřiadvacet hodin denně. Tak proto.“

Dobře. Jak jste se dostal ke Slavíkovi?

„Pracoval jsem v Útvaru zvláštního určení (UZU) čtrnácté správy ministerstva vnitra, což je dnešní URNA, který byl a je určen především pro boj proti terorismu. A v dubnu roku 1982 si nás během výcviku svolal velitel na mimořádnou schůzi, na které vyhlásil ostrou Akci Slavík. Šlo o to, že Karlu Gottovi tehdy přišel vyděračský dopis. Jeho autoři, kteří se podepsali jako Charta 82, po něm chtěli tři miliony korun, jinak ho zlikvidují. Sice mu v tom dopise vyhrožovali, že se nesmí obrátit na policii, on ale státní orgány o pomoc požádal.“

A dál?

„Vedení UZU na tuto akci vybralo tři lidi, mě jako osobního strážce pana Gotta a další dva na ochranu jeho vily na Bertramce. V dopise bylo jasně napsáno, kde a v kolik hodin mají být peníze předány, a naším úkolem bylo zasáhnout ještě dřív, než budou předány. Bylo totiž velmi pravděpodobné, že až Karel peníze předá, budou se ho snažit jako svědka odstranit, a on by přišel o život. Bylo rozhodnuto, že moji kolegové budou hlídat vilu na Bertramce, kde Karel žil s tatínkem, a já s ním pojedu předat výkupné na odpočívadlo před Kolínem, jak bylo určeno v dopise. A čtyři dny před touto akcí jsem se s Karlem poprvé seznámil. Už za tmy nás přivezli na Bertramku.“

Nebyl z toho Karlův tatínek vyděšený?

„Ani ne. Ten starý pán měl pro strach uděláno. Když jsme přišli a já si svlíknul bundu, zasmál se a říkal – Karlíčku, podívej, vypadá jak ten Belmondo! Tenkrát zrovna běžel film Policajt nebo rošťak a já měl pistoli v podpažním pouzdru stejně jako on.“

A co jste tehdy dohodli?

„Že moji dva kolegové na Bertramce už zůstanou a já druhý den ráno pojedu společně s operativou a dalšími složkami, které se na celé akci podílely, do Kolína obhlédnout to odpočívadlo, tedy místo předání. A potom že proběhne finální porada za účasti náčelníka krajské správy a velitelů všech složek. A že tam ve stanovený den pojedu s Karlem, ale schovaný v kufru jeho vozu VW Golf. Největší problém byl, že místo předání peněz bylo vybráno opravdu dobře, takže bylo jasné, že tam budeme s Karlem sami dva. Když vše proběhlo a bylo připraveno, den před akcí jsem dostal volno. Moje první žena tehdy byla v pátém měsíci těhotenství a ono tehdy vůbec nebylo jisté, jak to všechno dopadne.“

A v den akce jste na Bertramku dorazil kdy?

„Asi hodinu před odjezdem. Do vozu, tedy Karel za volant a já do kufru, jsme nastoupili v garáži. Technici mi udělali speciální otvírání zavazadlového prostoru zevnitř, abych mohl kdykoli vyskočit. Karel měl peníze za sedadlem v igelitce, já měl u sebe jenom pistoli CZ 75 se šestnácti náboji a samopal vzor 61 – Škorpion. V uších jsme měli odposlech. Já byl propojen s Karlem a operačním střediskem. Karel pouze se mnou.“

Byl Karel nervózní, když jste vyjeli? Mluvil na vás?

„Byl nervózní a moc nemluvil. Snažil jsem se ho uklidňovat, i když, co si budeme povídat, měl jsem taky divný pocit. Úkol zněl – zasáhnout, než se výkupné předá. No a na tom odpočívadle to vážně nebylo ideální. Byla to rovina, aspoň tři kilometry z každé strany. V blízkosti se nikdo, kdo by nám mohl pomoci, ukrýt nemohl. Takže žádné vrtulníky a desítky příslušníků SNB, jak jsem se minulý týden kdesi dočetl! Jenom já, Karel a pak dvě posádky osobních aut, které by u nás mohly být v případě potřeby tak do tří minut, protože měli Fiaty Mirafiori 131, což byla na tehdejší dobu velmi rychlá auta. Ale to samozřejmě mohlo být už pozdě.“

A když jste dorazili na odpočívadlo?

„Byla úplná tma. Karel měl za úkol monitorovat bezprostřední okolí a hlásit mi to. Světlo, pohyb, ruch. Nic neviděl, nic neslyšel. Čekali jsme tam patnáct minut a já mu po poradě s operačním důstojníkem řekl, že se vracíme.“

Domů do Slavíkovy vily na Bertramku?

„Ano. Tam jsme zase vystoupili v garáži, tatínek a moji kolegové na nás čekali. Karel se uklidnil, vzal si kufr, nasedli jsme tentokrát do jeho bavoráku a vydali se směr Rozvadov. To už jsem nejel v kufru, ale vedle Karla.“

Proč jste s ním jel, když Akce Slavík skončila?

„Neskončila. Karel jel na turné do Německa a hrozilo, že o život může přijít kdekoliv. Na hranicích jsem ho pak předal německé policii, která byla o všem informována.“

A vaši kolegové byli stále se starým panem Gottem ve vile?

„Jistě. Akce končila až prvního května, to už já byl na jiné ostré akci v Bratislavě, a to bylo velké štěstí. Protože v noci ze třicátého dubna na prvního května došlo v Karlově vile k zásahu. Moji kolegové byli v obývacím pokoji, když viděli, že se dva chlapi šplhají z terasy po mřížích nahoru, kde spal starý pan Gott. Rychle vyběhli a po pár vteřinách oba muži leželi na zemi v poutech. Kdyby tam nebyli, skončilo by to pravděpodobně velmi špatně.“

Kdo byli ti lupiči?

„Dva recidivisté. Grázlové. Jeden seděl asi pětadvacetkrát, druhý patnáctkrát. Kdyby se do pokoje starého pána dostali, vůbec nepochybuji, jak by to skončilo. Karlovi to ráno vyprávěl tatínek a Karel byl opravdu vděčný, že vše dobře dopadlo. Později mi volal, že to prý máme u něj a je naším dlužníkem. Ať se ozvu, kdykoliv budu cokoliv potřebovat.“

Tak začalo vaše přátelství?

„Ano. Tenkrát začínaly kazety VHS neboli véháesky a Karel měl vždycky stovky filmů. Byl většinou pryč, ale já si je k němu čas od času chodil půjčovat, i když v domě byla jen jeho hospodyně paní Jandová. Udělala mi vždycky kafe, popovídali jsme si. A jednou, v roce 1987, to byl Karel doma, mi říká – pan Gott by s vámi velmi rád mluvil, je nahoře, vydržte, hned je tady...“

A tehdy vás požádal, abyste se stal jeho osobním strážcem.

„Když byl v Německu, dostal výhrůžný dopis, že během jednoho koncertu ho zastřelí. Dali si práci, dali mu do šatny jeho fotku a na čelo mu namalovali kříž. Karel se tenkrát polekal, ale neobrátil se už na policii, ale na mě. Právě začínal koncertní turné ve sportovních halách po celém Československu a požádal mě, jestli bych to s ním jako jeho bodyguard neabsolvoval. Já už u policie nebyl, a tak jsem souhlasil. Byla pro mne čest, že mi takhle důvěřoval. Po pár dnech, jak jsme spolu pořád jezdili, jsem mu nabídl, že budu řídit, protože byl po koncertě strašně unavený. Souhlasil a hned usnul. Takže nakonec ze mě udělal i řidiče, já odešel ze své práce úplně a v občance jsem měl, jak se to tehdy dělávalo, napsáno: Zaměstnavatel: Karel Gott, Nad Bertramkou 18.“

Kolik let jste takhle s Karlem strávil?

„Osm. Opravdu intenzivně, mnoho hodin denně, jsme spolu byli asi pět let a potom to už byly pouze koncerty, zájezdy a různé akce. V roce 1992 jsem se ženil na Staroměstském náměstí a Karel mi šel nejen za svědka, ale dělal mi i řidiče. O to jsem ho z legrace požádal, ale on to vzal velmi seriózně.”

To jste si bral Lenku Pobříslovou, zakládající členku taneční skupiny UNO?

„Přesně tak. Limuzína, kterou nám půjčil tatínek Moniky Absolonové, vyjížděla s řidičem Karlem z jeho Bertramky. Vezla nás na Staroměstské náměstí, Karel mi šel za svědka a pak nás po obřadu odvezl do restaurace Tie-Break na tenisových kurtech na Štvanici. Tam byl svatební oběd a pak párty asi pro dvě stovky lidí dlouho do noci. A Karel se jako řidič jen usmíval. V té době jsme měli opravdu velmi blízký vztah, pravidelně k nám třeba chodil na Štědrý den na hlavní štědrovečerní večeři, mým synům vždycky přivezl z Německa spoustu dárků. Až potom jel většinou na Vinohrady za dcerou Dominikou.“

Nedozvěděla jsem se pořádně ještě ten hlavní důvod, proč jste se rozhodl po letech promluvit.

„Víte, pokud si po sedmatřiceti letech přečtete o chystané likvidaci Karla Gotta s tím, že to byla vlastně jen provokace ze strany Státní bezpečnosti, kdy byla možnost v rámci této akce do jeho vily nainstalovat štěnice, odposlechy nebo kamery a prohledat ji, tak mnou cloumá vztek. Já ani moji kolegové jsme takový úkol v žádném případě neměli. Byli jsme tam s jediným úkolem – chránit pana Gotta, jeho rodinu a majetek. To jsme splnili. A nikdo jiný po celou dobu akce neměl do vily přístup. To vám dám písemně! A jestli se píše v archivu něco jiného, to nemohu posoudit, já jsem v něm nebyl. Ale byl jsem součástí Akce Slavík!“

Jak vznikal rozhovor

Redaktorka Blesku a Aha! Michaela Remešová: Zazvonil mi telefon a v něm se ozvalo: „Ahoj, tady Tomáš Smola!“ Okamžitě se mi vybavil Gottův osobní strážce, s nímž jsem a ještě s Karlem jela před pětadvaceti lety do Kolína nad Rýnem, kde měl zpěvák výstavu svých obrazů.

„Jsem rozčílenej, co se teď píše o té Akci Slavík, tak jsem si sehnal váš mobil. Rád bych promluvil,“ řekl mi. A protože Tomáš volal z Floridy, kde žije, tak jsme si dvě hodiny povídali po telefonu.

Chcete celou knihu takového čtení? Koupit můžete na online iKiosek – vaší eshop trafice. Objednáte-li dopoledne, máte zítra doma ve schránce.

Kniha Navždy božský je v prodeji za 99 Kč.

Fotogalerie
202 fotografií