8°C
Se Šumavou je spojena i vaše svatební cesta, na kterou jste jeli před dvěma lety. Proč zrovna tam?
„Protože Šumavu mám ráda a za tu dobu, co tam točíme, tam mám i spoustu kamarádů.“
Nelákala vás spíše nějaká exotika?
„Už nelítám, protože jsem jednou zažila pád letadla.“
Můžete to popsat?
„Když mi bylo asi 26 let, letěli jsme s černým divadlem, ve kterém jsem hrála deset let, do Bangkoku. Vzadu bylo poloprázdné letadlo, tak jsem tam šla, že se natáhnu přes sedačky, ale za mnou přišel kolega zvukař, že si chce »pokecat«, tak povídám, že se připoutám, on se taky připoutal, a než byste napočítali do deseti, vypnuly motory a padali jsme osm sekund.“
Osm sekund je dlouhá doba…
„To jo, takže všichni, kdo nebyli připoutaní, vyletěli ze sedaček, některé se utrhly a vše narazilo do stropu. Byly tam pak krvavé skvrny a nalepené vlasy. Po osmi sekundách se ozvala obrovská rána. To bylo tím, jak opět chytly motory.“
Na co jste v první chvíli myslela?
„Co moje máma bude dělat? Proč zrovna já?“
Když jste zjistili, že je vše dobré, co lidi v letadle dělali?
„Ani se nehnuli, protože se báli, co bude následovat. Asi pět minut bylo ticho, a pak lidi začali křičet, naříkat, volat o pomoc.“
Pomáhala jste někoho ošetřovat?
„Pomáhala, protože letušky byly také pomlácené. Fungovala jenom jedna. Nouzově jsme přistáli v Bahrajnu. Půlku letadla odvezli na šití. Pasažéři měli poraněné hlavy, ruce, nohy.“
A pak jste letěli tím samým letadlem dál?
„Ano, pokračovali jsme s těmi utrhanými sedačkami a pustili nám Tajemný hrad v Karpatech. Za tři neděle jsme letěli nazpátek a já jsem se bála jít i vyčůrat. Pak jsem letěla pod vlivem prášků do Austrálie, do Ameriky, naposledy do Maďarska. Od té doby nelítám. Bojím se.“
Tak proto jste s Pavlem Hollitzerem zvolili pro líbánky Šumavu. Vzali jste se roku 2017 na nuselské radnici, ale už jste spolu 21 let. Změnilo se něco uzákoněním vašeho vztahu?
„Nezměnilo. Řekla bych, že to je ještě lepší.“
V čem?
„Máme stejný vkus, stejné názory, posloucháme stejnou hudbu, máme rádi výlety, jezdíme na kole. Teď jsme byli asi sedm dní na Šumavě a každý den jsme nachodili dvacet kilometrů.“
Kdo má ve vašem vztahu hlavní slovo?
„Jak na co.“
V čem ho máte vy?
„Třeba v tom, co se bude dělat doma za úpravy. A manžel má hlavní slovo v oblasti financí. Stará se o složenky, platí všechno přes internet nebo například navrhne, že koupíme auto, ale zeptá se mě vždy, jestli s tím souhlasím.“
Kdo z vás je větší šetřílek?
„My nejsme rozhazovační, kupujeme si kvalitní jídlo, a když jedeme na dovolenou, tak na nějakou opravdu pěknou, ale zase na druhou stranu, když chceme doma něco předělat, nevoláme řemeslníky, děláme si to sami.“
Co největšího jste už vlastnoručně postavila?
„Krb, zděný plot, položila jsem terasu i schody, plovoucí podlahu, štukovala jsem. V prvním manželství jsem postavila i barák.“
Sama?
„S prvním manželem a byl tam i zedník, který nám říkal, co máme dělat. Míchala jsem maltu, hoblovala, přistavovali jsme barák k původnímu stavení, takže jsme měli asi 12 místností.“
To byla obří vila.
„To byla, ale nemám tak velké domy ráda. Se současným mužem máme chatu, kterou rekonstruujeme, jsou tam tři místnosti a s tou třetí už nevíme, co máme dělat. V Praze bydlíme ve dva plus jedna a stačí nám to. Jinak jsem takový střelec. Odpoledne si usmyslím, že si nalepím dlaždičky kolem krbu, a udělám to. Jsem schopná dvakrát denně vymalovat.“
Manžel je taky tak šikovný?
„On je panelákový typ, ale začalo ho to bavit. Akorát vše desetkrát měří a to mě rozčiluje. Já jdu, uříznu to od oka a většinou to pasuje. Třeba když maluji, tak nepotřebuji linky a čáru udělám rovně, mám ráda, když to odsýpá.“
Takže ráda něco měníte?
„Ano, aspoň závěsy, polštáře, koberce, nemám ráda stereotyp.“
Ani ve vztahu?
„Tam ano, vždy jsem měla dlouhé vztahy. Můj nejkratší byl dva roky.“
To jste moc vztahů neměla.
„Neměla. Vždycky mi to nějak vydrželo.“
Svého manžela jste poprvé potkala už v šestnácti. Kde?
„Na diskotéce, na kterou jsme šli, když jsme byli na chalupě. Byl o čtyři a půl roku starší, měl zrovna »opušťák« z vojny a tehdy se do mě zamiloval. Chodil pro mě tancovat, pak za mnou začal jezdit do Prahy, ale vesměs to bylo platonické.“
Jak to?
„Chodila jsem s jiným klukem. Pavel mě dobýval, vozil mi kytičky, ale odmítala jsem ho s tím, že jsem zadaná. Vytrvával dva a půl roku. Pak jsem se v devatenácti vdala, přestal za mnou jezdit, našel si jinou slečnu a oženil se.“
Poté jste se nevídali?
„Ne, po dvou letech jsem se rozvedla a následně jsem potkala dalšího muže, se kterým jsem byla devět let. Jednoho dne jsem však šla do obchodu s elektronikou koupit baterky a za pultem byl opět Pavel. Řekla jsem: Ahoj a on stál jako opařený. Později přiznal, že jsem jediná žena, kterou miloval. V té době byl rozvedený.“
A vy opět zadaná. Pozval vás na rande?
„Ano, pozval mě na večeři, tak jsem řekla, že půjdu. Přeskočila mezi námi jiskra a já se zamilovala.“
Pořád jste ale měla přítele…
„Bylo těžké říct příteli, se kterým jsem devět let, že se rozcházíme.“
Co vás k rozchodu přimělo?
„Pavel měl svoji dceru, zatímco můj partner, se kterým jsem byla, neměl dítě, ale chtěl. Když jsem měla dvacet, zemřela mi moje půlroční dcera a už jsem potom děti mít nemohla. Takže jsem mu nechtěla odepřít vlastní potomky. Teď je spokojený, má tři děti.“
Stýkáte se?
„Vídáme se. Máme stejné kamarády. On přijde se svou manželkou a já se svým manželem a všichni spolu vycházíme.“
Společně s novým mužem do vašeho života vstoupila i jeho osmiletá dcera. Jak vás přijímala?
„Zpočátku mě trápila, ale bylo to asi tím, že trochu žárlila, protože Pavel najednou musel rozdělit svoji lásku, kterou věnoval pouze své dceři, mezi ni a mě. Chápala jsem, že dítě je na prvním místě. Měla jsem chuť to v jednu chvíli skončit, protože jsem myslela, že to nemůžu vyhrát.“
Jak jste to řešila?
„Chtěla jsem fungovat jako její kamarádka, které může všechno říct. Nechtěla jsem jí zastupovat maminku, protože tu má jenom jednu.“
A pochopila to?
„Pochopila, až když začala brát rozum. Potom se to otočilo, protože teď je jí devětadvacet a jsme moc dobré kamarádky.“
To byste mohla být brzy babička...
„To bych mohla. Ona teď se svým partnerem ještě plánuje cestu do Ameriky. Chtějí si ještě užít, než založí rodinu, ale na to, až budu babičkou, se už teď hrozně těším.“
Hraje o 20 let mladší
V seriálu Policie Modrava hraje Jaroslava Stránská o dvacet let mladší postavu, než je ona sama. Zhruba třicetiletou Lucii Krásenskou. „Vždy, když jsme dotočili, tak nás odvezli na hotel, potom jsme grilovali nějaké maso, chodili na houby, hráli na kytary,“ vzpomíná na natáčení herečka. Sama je odpůrkyní zbraní, ale v seriálu nosí kolem pasu dvoukilový pás, v němž má plynovou pistoli. Jediné, co ji mrzí, je, že kromě jednoho zatýkání neměla v seriálu žádnou akční scénu.
VIDEO: Policie Modrava: Při natáčení autonehody šlo o život!
Policie Modrava: Při natáčení autonehody šlo o život! TV Nova
