Hudba vás živí odjakživa, přitom jste se k ní prý dostal tak trochu náhodou. Slyšela jsem něco o průšvihu na chmelové brigádě.

No jo, průšvih kvůli holce. To tak bývá celej život. (směje se) Já totiž původně nastoupil na gympl, ne na konzervatoř. Jenže sotva jsem přišel do prváku, jelo se na chmel. Byly tam i holky z vyšších ročníků a jedna se mi dost líbila. Hrál jsem tehdy hokej, byl jsem poměrně udělanej, vypadal jsem starší a holkám jsem se líbil, v tom by problém nebyl. Jenže ačkoliv jsem byl navenek hrozný frajer, uvnitř jsem byl ještě obyčejný srab a panic. (směje se) Takže jsem si netroufnul ji oslovit, jen jsme po sobě tak pokukovali. Jeden den jsme si se spolužákem splašili ovocný víno, opili jsme se, a já tu »moji« holku viděl vybavovat se s nějakým klukem. No a jak jsem byl v tom alkoholovým oparu, nenapadlo mě nic lepšího, na kluka jsem si počíhal a dostal do držky.

Takže vás vyloučili?

Je to tak. Nepomohl mi rozhodně ani fakt, že jsem na tom chmelu nikdy nenasbíral tolik, kolik jsem měl, takže jsem na konci brigády musel ještě doplácet. (směje se) Navíc byl můj táta voják v zahraničí, což se tehdy nelíbilo. A otec toho kluka byl naopak vysoce politicky postavený…

Takže to dopadlo tak, že jste na gympl sotva nastoupil, a už jste letěl. A tak jste šel na konzervatoř?

Ano, ale byla to opravdu náhoda. Já měl už v té době muziku rád, dokonce jsem hrál na kytaru, ale maximálně písničky o třech akordech, víc jsem jich neuměl. (směje se) Neznal jsem noty, nikdy jsem pořádně nezpíval… Ale narazil jsem v novinách na inzerát, že Státní konzervatoř příjme pár adeptů pro obor hudební komedie a  operety. Podmínkou byl zdravý pěvecký hlas, schopnost jevištního pohybu a zjev. Já, neznaje absolutně nic, jsem prostě poslal svoji fotku, to bylo vše. Že to prostě uhraju na ten zjev. (směje se) A oni mě pozvali na přijímačky, kde bylo 114 uchazečů. Brali jich 14.

A vy jste byl jeden z nich? Bez zkušeností?

To mi právě možná paradoxně pomohlo. Já totiž na rozdíl od ostatních neměl vůbec trému. Všichni tam nervózně pochodovali po chodbách, rozezpívávali se nebo si zkoušeli monology, a mně to bylo tak nějak jedno. Nakonec jsem před komisí vystřihnul písničku, takovej popík, co tenkrát hráli v rádiu, což bylo něco nevídaného, to si zřejmě nikdo kromě mě nedovolil. Všichni zpívali nějakou klasiku nebo lidovky. Taky celá komise dost zkoprněle koukala. I proto, že jsem neměl noty, jelikož jsem je neuměl. (směje se) Zachránilo mě, že předsedou nebyl nikdo jiný než Oldřich Nový, a toho ten můj svérázný projev nadchnul. Díky němu jsem se nakonec na konzervatoř opravdu dostal. A to i přesto, že jsem totálně vybouchnul při zkoušce z baletu, kde nejen, že jsem neznal jedinou pozici, ale ještě jsem učitelce na otázku: „Kde máte piškoty?!“ odpověděl: „Mně dala maminka na svačinu chleba s máslem!“ (směje se)

Jaký byl Oldřich Nový?

On byl báječnej, ale jako učitel upřímně nic moc. Byl přesně takový, jak ho znáte z filmů, pořád působil, že vůbec netuší, kde a v jaké době se právě nachází. Třeba si v pohodě do třídy nakráčel se zapálenou cigaretou a jako popelník používal plastovou krabičku na houbu na tabuli, která samozřejmě příšerně smrděla, když do ní to cigáro típnul. Takže se muselo všude začít zuřivě větrat, a bylo po vyučování. (směje se) Byl to skvělej chlap, ale moc nás nenaučil.

 

Díky konzervatoři jste se setkal s další českou legendou, s Karlem Gottem. A stali se z vás životní přátelé.

Ano, s Karlem jsme se potkali na škole. Byl sice o něco starší než já, ale bavil nás stejný typ muziky, takže jsme se rychle dali dohromady. On už tehdy vystupoval po kavárnách, byl v Praze velká hvězda, a tak mě začal brávat s sebou, abych se otrkal. Začali jsme vystupovat spolu, za našetřené peníze jsme si kupovali »elpíčka«, tvořili jsme si vlastní repertoár… A to mi věřte, že na naše vystoupení bylo v kavárnách i ve středu nabito tak, jak jinak bývalo jen v sobotu!

Nikdy jste nelitoval, že jste si jako kariéru vybral právě muziku?

Nikdy, já se do toho prostředí okamžitě zamiloval. Jediný, co mě trochu mrzelo, že jsem musel skončit s hokejem i s kolem. Obojí jsem v té době dělal závodně, chvíli se mi to dařilo s muzikou skloubit, ale dlouhodobě to nešlo. Takže jsem se se sportovní kariérou musel rozloučit a zůstalo mi to už jen jako koníček.

Hned po konzervatoři jste nastoupil do Divadla Semafor, je to tak?

Je, i za to se vlastně zasloužil Karel. Když ho totiž do Semaforu lanařil Jirka Suchý, dal si podmínku, že musím jít i já. Ale dlouho jsem se tam neohřál. Na rozdíl od Karla jsem já neměl modrou knížku. Takže jsem záhy musel na vojnu. Nebylo to ale tak špatný, nastoupil jsem do AUS (Armádní umělecký soubor – pozn. red.), což bylo pro muzikanty něco jako pro sportovce Dukla. Byla tam výborná kapela – big band složený z nejlepších hudebníků z celé republiky. No ale stejně to byly dva roky v háji. A to dodržování pravidel mi dělalo trochu problém…

Další průšvihy? Povídejte!

Ále… Tak například jsem často chodil v civilu, což se samozřejmě nesmělo, a když to prasklo, byl to pořádný malér. Nebo jsem na jedné velké slavnosti pískal na prsty ruskou hymnu, za to jsem dokonce dostal týden kriminálu. Taky jsem se třeba proháněl s kamarádem na skútru a zmeškal jsem nástup… No a bylo toho víc. Všechno se mi to nějak nasčítalo a nakonec jsem si v té base odseděl týdnů daleko víc. Ale nejvtipnější na tom je, že jsem byl snad jediný svobodník degradovaný na vojína a ve vojenské knížce mám napsáno: Nenasazovat ani v době největšího ohrožení! (směje se)

Vy jste byl teda pěkný postrach! A nejen vojny, taky žen. Poprvé jste se ženil mladý, už v pětadvaceti. Proč to nevyšlo?

Protože jsem na manželství ještě nebyl zralej. Jenže mě do toho tehdy uvrtal Milan Chladil. Říkal mi, že jsme pořád pryč, že prostě potřebujeme mít doma někoho, kdo se postará, navaří, naklidí… Kdo prostě bude udržovat ten rodinný krb, když my budem hrát po republice. A mně to tenkrát přišlo rozumný, tak jsem se oženil. Moje první žena byla bezvadná, že nám to nevyšlo, byla moje chyba. Ona trávila spoustu času na chalupě, já měl hodně volnosti a hojně jsem toho taky využíval. Věrnost prostě nebyla má silná stránka… Až to po dvaceti letech vygradovalo k rozvodu.

Tak ony vám ženské tehdy asi dost nadbíhaly, ne?

Docela jo, ale to mě nikdy nebralo. Já holky vždycky rád získával sám. Když mi nějakým očním kontaktem dala najevo, že by byl zájem, to bylo v pohodě. Ale aby mě přímo uháněla, to ne, to mě spíš odpuzovalo.

No, milenky jste uměl nejen získat, ale i se jich zbavovat. Prý jste na to měl nějaký speciální trik?

No jo. (směje se) Tak víte co… Občas prostě byla některá moc hezká, užili jsme si, ale povídat se s ní moc nedalo. A tak jsem, když bylo po všem, vždycky přemýšlel, jak ji dostat z hotelovýho pokoje, aby mi tam nezůstala celou noc. A nejlíp se mi osvědčilo, když jsem ji pak držel v objetí a najednou jsem nadskočil a říkám: „Slyšelas to? Někdo klepal!“ Vyběhl jsem ke  dveřím, že se jdu podívat, pootevřel jsem je jen tak, aby za ně neviděla, chvíli jsem dělal, že s někým mluvím, a pak jsem se k ní vrátil se slovy: „To byl recepční, přišel mě upozornit, že v hotelu probíhá policejní šťára, musíš zmizet!“ Do pěti minut byla každá fuč! (směje se)

Kolik jste těch žen měl?

To netuším, nepočítal jsem to. Pár jich bylo, no… Já měl ženy vždycky rád, je to moje celoživotní hobby. (směje se) Ale ženatý jsem byl jen třikrát, o první ženě už jsem vám vyprávěl, ta druhá byla o dost mladší než já, té už jsem byl věrný, ale přišly zase jiný problémy. Měli jsme dítě, já chtěl, aby byla doma, že se o ni postarám, ona to slíbila, ale nedodržela… A tak jsme se po deseti letech taky rozešli každý svou cestou.

Pak jste byl dlouho svobodný a prohlašoval jste, že už se neoženíte.

To je fakt, moje krédo totiž bylo, že jsou jen dvě naprosto zbytečný věci – svatba a komunismus. (směje se) Jenže jak člověk stárne, dostává rozum, došlo mi, že bych měl svůj vztah k ženám přehodnotit. Že je potřeba si ženy vážit, brát ji jako rovnocennýho parťáka, což jsem, přiznám se, dlouho nedělal. Dlouho jsem žil v pocitu, že žena je chlapovi tak trochu podřízená a měla by se starat o jeho blaho. Dneska už vím, že je to nesmysl. A tak jsem na starší kolena potkal ženskou, která mi imponuje, splňuje snad všechno, co jsem si kdy představoval. Je scestovalá, chytrá, baví ji sport, skvěle vypadá… Je to výborná manželka, perfektní milenka a skvělej kamarád. Prostě nám to funguje, tak jsem se rozhodl oženit do třetice a naposledy. Za chvíli to budou dva roky od naší svatby. Byla to malá svatba, jen rodina a pár přátel. Za svědka mi šel můj nejlepší kamarád, se kterým se znám od šesti let!

To je vzácné přátelství! Ale vy vůbec udržujete dlouhodobé přátelské vztahy, vždyť s Karlem Gottem jste kamarádi od kolika?

Asi od mých patnácti. Hned jsme si padli do noty, přestože je Karel o pět let starší. Byl to právě on, kdo mě přivedl k muzice, jakou jsem chtěl dělat, i když jsem tehdy ještě ani nevěděl, že to lze. Doma mám takový, jak já tomu říkám, umělecký oltář. Je to taková starožitná skříňka a na ní jsou tři knihy, opravdu jako oltář. Na jedné je Oldřich Nový, na druhé Tom Jones a na třetí Karel Gott. Jsou to tři lidi, kteří nejvíc ovlivnili můj život.

Když jste byli s Karlem jedna ruka už od puberty, on s vámi taky dělal všechny ty maléry?

To ne, Karel byl vždycky velmi ukázněný a distingovaný. Nebyl takovej poděs jako já. (směje se) Ale co nás spojovalo, to byl zájem o dívky, ten jsme měli oba velký! Vždycky jsme je zpoza opony pozorovali a dělali takový předvýběr. (směje se) No a pak jsme je brali na soukromé večírky, to byly veselý časy…

A to jste se o holku nikdy nepohádali? Měli jste jiný vkus?

Vkus jsme asi jinej neměli, ale bylo to nastaveno tak, že Karel měl právo první noci. Přece jen byl starší, tak si to zasloužil. (směje se) Dodnes si ale třeba pamatuju, jak jsme vyrazili balit holky na diskotéku. Ani jeden jsme neuměli pořádně tančit, to bylo fiasko. (směje se)

Jak to?

No vyrazili jsme tam s tím, že snad na tanec ani nedojde. Jak říkal Karel: „Možná bude stačit jen dukát a vtipné slovo.“ (směje se) Jenže nestačilo a my se museli vydat na parket. Žádnou dívku naše taneční kreace nezaujaly, zato na nás neustále zíral nějaký chlap. Říkal jsem Karlovi, že buď je to táta některé z těch holek, a nezdáme se mu, nebo se mu naopak až moc líbíme, a to je ještě horší varianta. (směje se) Až jsem to nakonec nevydržel a zeptal jsem se ho, co na nás furt hledí?! A on povídá: „Promiňte, pánové, já vás nechtěl naštvat. Jen jsem vás viděl tancovat, já jsem chiropraktik, a zdálo se mi, jestli nemáte problém s páteří.“ (směje se)

V posledních pár letech ale vaše přátelství s Karlem Gottem prošlo pár turbulencemi…

Už je to v pohodě. Některý věci jsme si vyříkali a je to zas fajn. Za spoustu těch nedorozumění mohl Olda Havránek, Karlův řidič, který už je po smrti. Ke konci, kdy pro Karla pracoval, byl už přece jen starší a nemocnej, takže se s ním Karel logicky rozloučil. Jenže Olda si myslel, že za jeho odchodem stojí Ivana, tak přijel za mnou a začal mi vykládat, jak Karel doma kvůli Ivaně trpí a podobně. A protože jsem se i s Oldou znal léta, věřil jsem mu a chtěl jsem se tomu, jak můj kamarád trpí, podívat na zoubek. No a tak to všechno vzniklo…

Pár let jste spolu nemluvili, to vás asi muselo mrzet, když se přátelíte od školy.

To víte, že mrzelo. Pak jsme se ale potkali na křtu knihy Jirky Krampola, po těch měsících mlčení mě Karel pozdravil, domluvili jsme se, že se sejdeme a promluvíme si. A tak jsme se sešli, byl jsem u nich nedávno, a hodně věcí jsme si ujasnili. Nejen s Karlem, i s Ivanou. Já viděl, že se o něj Ivana opravdu dobře stará a že to, čemu jsem věřil, není pravda. Jsem za to rád a Ivaně jsem se samozřejmě omluvil. Víte, Karlovi vždycky všichni mazali med kolem huby, každej kolem něj odjakživa chodí po špičkách, protože je to velká hvězda. Já byl pokaždé ten, kdo se mu nebál říct věci na rovinu, i když je třeba nechtěl slyšet. Kvůli tomu už jsme se v minulosti párkrát pohádali, ale následně se většinou ukázalo, že jsem měl pravdu. To jsem si myslel i tentokrát, ale pletl jsem se.

Nejen Karel Gott letos oslaví kulatiny, vás koncem roku čeká také pěkné jubileum – 75! Ale hodit si nohy nahoru asi neplánujete…

To ne, mě práce pořád baví. Letos jsem dopsal svou dvanáctou knihu, budu mít pořad v rádiu, a dokonce i v televizi. Vím, že pro spoustu mých vrstevníků už je jediná zábava sedět v parku a sypat holubům, maximálně chodit na ryby. Ze mě rybář asi nikdy nebude, dokud to půjde, budu radši jezdit na kole, hrát tenis, dělat muziku… To jsou věci, co mě naplňují, a snad je budu moct dělat co nejdýl. Na tohle téma jsem se jednou bavil i s mým dobrým kamarádem profesorem Pirkem a ten mi řekl, že je to všechno jenom o tréninku. Nejen ten sport, ale i sex, protože všechno jsou to jenom svaly. Takže je potřeba trénovat, trénovat, trénovat, jakmile z toho totiž člověk vypadne, tak je mimo. (směje se)

Očima autorky

Na Milanovi Drobném si nejvíc cením jeho zodpovědnosti, která mezi umělci není úplně běžným jevem. Domluva na rozhovor i focení proběhla rychle a bez problémů, na místo určení dorazil přesně, nezapomněl si přivézt ani kytaru, o kterou jsme ho poprosili, ochotně pózoval fotografce a ještě ochotněji vzpomínal na veselé historky ze svého života. Kéž by to tak fungovalo pokaždé, díky!

Milan Drobný: Na narozeniny se netěším! Nechci hlídat roky!

Video
délka: 00:59

Milan Drobný: Na narozeniny se netěším! Nechci hlídat roky! Hana Hoschlová, Jan Jedlička

Fotogalerie
79 fotografií