Honzo, ve vašem případě nebude banální, když se zeptám. Jak se máte?

„Samozřejmě super, doma je to lepší.“

Do špitálu ale nějakou dobu asi jezdit na kontroly ještě budete…

„Jasně, na ty musím. Vynechali jsme původně plánovanou rehabilitaci v Kladrubech. Lékařské konzilium usoudilo, že v mém stavu být někde zavřený a cvičit tři hodiny denně, by nemělo význam. Musel bych si zvykat na nový režim, sžívat se s novým prostředím. Považoval bych to spíš za ztrátu času na obou stranách. Takhle můžu pokračovat v tom, co už umím a chci dělat dál.“

Takže chodíte dál rehabilitovat do nemocnice v Motole?

„Přesně. Ještě mi byla nabídnuta možnost sehnat si svého fyzioterapeuta v místě bydliště, ale to jsem odmítl. Na „spinálce“ v Motole byli výborní. Stará se tam o mě hlavně Honza Mikeš, zná mě nejlépe, takže jsem hned věděl, že chci dál chodit k němu.“

Změnil se vám mimo nemocniční pokoj nějak zásadně režim?

„Přidávám k tomu ještě klasické cvičení ve fitku. Nechápejte mě tak, že bych makal na strojích. Cvičím si svoje na vlastní žíněnce, s naším trenérem na sobě pracuje Kuba. A taky chodím plavat. Cviky dělám tak tři hodiny denně. Velká změna oproti předchozím měsícům je hlavně v tom, že mi doktoři povolili procházky. Najednou si můžu zajít i někam do kavárny. To je daleko lepší, než být v izolaci.“

Na pokoji jste byl zavřený několik měsíců. To muselo být těžké…

„Když ležíte, tak vám to ani nepřijde. To člověk fakt nemůže nic. Je odkázaný na knížky, na počítač a na telefon. Ten zbytek je o návštěvách lidí, které máte ráda. Kuba tam se mnou byl vždycky celé odpoledne, to pak utíkalo rychle. Ale samozřejmě pak přišla ta chvíle, kdy jsem začal chodit o berlích a pořád chtěl víc. Tam na vás padne nuda. Na pokoji nemůže nic moc dělat.“

Teď to cítíte stejně – pořád chcete víc?

„Jasně, akorát tělo mě nepustí. Je limitované. Přijdou situace, kdy jeden den to jde dobře a druhý zase blbě. Ale doktoři mi říkají, že je to normální a nějaký měsíc to potrvá.“

Cítíte při chůzi nějaké nepříjemné pocity?

„No bolí to. Mám vedle sebe vždycky Jakuba, takže kdybych zavrávoral, tak se ho zachytím. Vysvětlím vám to asi tak – představte si, že stojíte na krtinci a ten je pro vás najednou jako hora. Na linu a tam, kde to znám, to jde dobře. Takže na videu, které jsem zveřejnil na facebooku, ty dvě minuty chůze vypadaly hrozně hezky. Nicméně když mě někdo potká, jak jdu na chodníku, který je nerovný, tak už to tak hezky nevypadá. Víc se tam nadřu, nemám jistotu. Zdání v mém případě klame.“

Co vám dělá problémy kromě chůze?

„Třeba sednout si. Když si sedám, tak to není tak, že se vyhoupnu za sekundu jakoby nic. Ale musím opatrně, abych si neublížil. Musím zvažovat, jak si sednu, protože se musím taky zvednout. Musím mít po ruce něco, kdybych se náhodou nezvedl normálním odrazem, tak nějakou opěrku nebo zeď.“

Ale nejste přeci jen pro lékaře tak trochu medicínský zázrak?

„Trošku jo. Poslední operace byla prvního února, pak po 14 dnech jsem byl na kontrolních rentgenech a tenkrát jsem si bláhově myslel, že už budu moct sedět i chodit. To mi zatrhli. Ještě to muselo tři týdny počkat, až pak vlastně přišli s tím, že si můžu sednout a začít zatěžovat páteř. I tak jsem to vzal trošku hopem, fakt mi to šlo. Ono to bylo všechno hrozně rychlé. Před tím, než mně pustili, tak jsem si během jednoho týdne sedl, odhodil klasické berle, pak francouzské hole a nakonec i „Krakonošovu hůl“. To šlo i proti prognózám doktorů. Ti mi říkali, že mi sezení potrvá čtrnáct dní, než se ho tělo naučí.“

Hodně vás trápilo, že si nemůžete sednout?

„Sezení byl pro mě největší problém po celou dobu v nemocnici. Ležel jsem normálně, ale jakmile jsem potřeboval jíst, tak jsem se mohl naklonit jen do 45 stupňů. To je spíš ležení než sezení. V téhle poloze jsem se musel naučit jíst, pít, cokoli. I když jsem se zvedal na ty berle, tak jsem musel přes břicho, nemohl jsem si sednout na posteli a zvednout se. Musel jsem se otočit na břicho. V tom to bylo nejtěžší - musel jsem se hlídat v běžných věcech, jako že jsem se nemohl zvednout a jít jen tak na záchod. Nebo jdete kolem něčeho a zničehonic se vám podlomí nohy. Dřepnout si by bylo špatně, protože páteř dostane záběr a to je problém.“

To vás muselo zvlášť bolet, když jste si pochroumal tolik žeber…

„Až při odchodu z nemocnice jsem se dozvěděl, že jsem neměl devět zlomených žeber, ale jedenáct. To už je vlastně jedno. Ale představte si, že si máte lehnout na břicho a nejvíc ze všeho v první chvíli cítíte bolest na žebrech.“

Už jste se byl podívat v garáži?

„Ne, ne, ne. To vůbec.“

Jak reagovali sousedi, když vás poprvé viděli doma?

„Když jsme šli na takovou tu první procházku, tak to nikdo nevěděl, že mě pustili. Bylo docela hezky, tak nás sousedi potkali a bylo to strašně fajn. Najednou jsem zjistil, že lidi kolem mě to nenechalo chladné.“

VIDEO: Honza Musil po třech operacích zase chodí! Podívejte se na jeho první kroky!

Video
délka: 01:16
360p

Honza Musil po třech operacích zase chodí! Podívejte se na jeho první kroky! Facebook

Fotogalerie
44 fotografií