Vaše maminka kdysi v jednom pořadu řekla, že herecká profese se dá s rodičovstvím skloubit jen těžko. Dlouhá natáčení, divadelní premiéry… Jaké tedy bylo vaše dětství?
Je fakt, že jsem velkou část dětství strávil v zákulisí divadla. Tehdy ještě tolik nefungovaly chůvy, neměl mě kdo po večerech hlídat, tak mě máma brávala s sebou. Já z toho ale byl nadšený, ta atmosféra je svým způsobem kouzelná, všude rekvizity, herci v kostýmech… Doma jsem ji vídal málokdy, jen o víkendech, když zrovna nebylo žádné natáčení, nebo o prázdninách jsme trávili hodně času na chalupě.

Zvláštní, že jste se sám nestal hercem, když jste byl takové „divadelní dítě“.
Já po herecké kariéře nikdy netoužil, na to asi nejsem dostatečný extrovert.

V branži jste ale zůstal, stal jste se kameramanem. Pomohlo vám v tom nějak slavné příjmení?
To si nemyslím, máma mě sice v tom rozhodnutí podporovala, ale vyšlapat cestu jsem si musel sám. Možná to moje jméno bylo lidem z branže sympatické, ale rozhodně mi nijak nepomohlo.

Milena Dvorská ztvárnila ve filmech spoustu rolí takových těch ideálních maminek. Byla taková i v reálu?

Ona na tu roli maminky v reálném životě neměla moc čas. Na druhou stranu si nemyslím, že by to nějak odbývala, například strašně dobře vařila a pekla, často jsme společně večeřeli nebo obědvali, když měla volno, koukali jsme na televizi… Ale že by se nějak zajímala třeba o mou školu nebo mi dávala rady do života, jak to tak matky asi běžně dělají, to u nás moc neprobíhalo.

Tak to jste možná, obzvlášť v pubertě, ocenil, ne?
Pravda je, že jsem ten život měl dost volný. V pubertě jsem byl trochu rebel a už jsem se s našima téměř nepotkával.

Vnímal jste jako malý kluk, že je máma slavná herečka?
Vnímal. Mluvilo se o tom mezi spolužáky ve škole a i učitelé se mě kvůli tomu snažili dávat za příklad. Ačkoli já nikdy nepatřil mezi vzorňáky, takže mi to spíš vadilo. (směje se) A samozřejmě jsem to pociťoval i ve chvílích, kdy jsme někam společně šli a lidi ji na ulici okukovali, zdravili, chodily jí žádosti o autogram. Navíc všichni, s kým se máma stýkala, byli herci, režiséři, kameramani…Takže jsem vnímal, že dělá něco trochu jiného než maminky mých kamarádů.

Jak jsem říkala – hrála spoustu maminek i jiných typů postav, ale ta, se kterou je neodmyslitelně svázána, je Maruška z pohádky Byl jednou jeden král. Neštvala ji ta celoživotní škatulka?
Neřekl bych, že štvala, ale asi ji to trochu mrzelo. Za svou kariéru měla několik výtečných rolí ve filmu i v divadle, ale pro všechny zůstala Maruškou. Což trvá dodnes. Dnešní dvacátníci už moc netuší, o koho jde, když se řekne její jméno. Ale když se ukáže její fotka coby Marušky, tak jim to hned dojde. Její první role, kterou si zahrála v šestnácti, kdy vlastně ještě ani nebyla herečkou, jí ovlivnila celý život.

Přitom se k té roli prý dostala úplnou náhodou.
Je to tak. Tehdy studovala v Prostějově zdravotnickou školu a u toho jako koníček hrála v nějakém ochotnickém souboru. Tam ji nějak objevil Jan Werich a přemluvil ji, aby zkusila roli Marušky, mám dojem, že ona původně ani nechtěla. Ale Werichovi se neříká ne. (směje se) Hned po natáčení Byl jednou jeden král přišel film Anděl na horách a další a další role. Myslím, že ani nedokončila střední školu, na DAMU ji vzali bez maturity. Odešla do Prahy a byla z toho svého „obyčejného“ života vytržena v hrozně raném věku.

Myslíte, že ji to nějak ovlivnilo?
Určitě. Když je někdo hercem, tak jím je dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Nikdy nevypadne z role. I jeho soukromý život je vlastně tak trochu hraní. To je podle mě osud téměř všech z tohohle prostředí a máma nebyla výjimka.

Hrála i před vámi?
Nemůžu vyloženě říct, že hrála. My si byli svým způsobem blízcí, ale je fakt, že jsem ji možná neznal tolik, jak bych si přál. Třeba o sobě mi vyprávěla mnohem míň než potom později mé bývalé ženě. Té paradoxně říkala mnohem víc než kdy mně, takže já se o mámě spoustu věcí dozvídal až zpětně.

Nemrzelo vás to?
Takhle… V tom útlém dětství byl náš vztah opravdu blízký, ale odcizila nás puberta. Já se poměrně brzy odstěhoval, pak přišlo dítě a už prostě nikdy nebylo času se jen tak sejít a popovídat To mě samozřejmě mrzí.

Máte dvě dcery, jaká byla Milena Dvorská babička?
S mladší dcerou Emily už se bohužel potkala jen velmi krátce, ale pro tu starší byla skvělá babička. Často si ji brala právě na tu chalupu, starala se o ni, navzájem se milovaly. A musím říct, že starší dcera Annette je vzhledově máminou kopií.

To vy sám až tak ne. V čem jste tedy po ní?
Jak jsem říkal, že nejsem moc velký extrovert, tak to mám asi po ní. Ona, i přes svou profesi, a i když by to do ní asi nikdo na první pohled neřekl, byla taky spíš introvert. Měla svoje vnitřní trápení, o kterém nikdy nemluvila, byl tam ten celoživotní problém s mou sestrou (Dvorské dcera Lucie se provdala za vůdce náboženské sekty a matku zavrhla – pozn. red.), se kterým se nikdy nevyrovnala. A čím byla starší a měla míň práce, tím víc se uzavírala do sebe. Já to na sobě nepozoruju tak extrémně, ale myslím, že jsem tyhle sklony podědil. Ale taky jsem po ní například šíleně zábavný! (směje se)

Maminka byla zábavná?
Velmi. Byla svými přáteli hojně vyhledávaná, uměla vyprávět fantastické historky. Rozhodně nebyla suchar.

Jak jste řekl – s přibývajícími roky role ubývaly. Trápilo ji stáří? Krásné ženy ho většinou nenesou zrovna lehce.
Myslím, že trápilo, i když o tom nikdy nemluvila. Se stárnutím se skoro každý smiřuje těžce, a pro herečky je to ještě náročnější.

Když měla máma zrovna čas, dělali jste společně něco, na co rád vzpomínáte?
Já zbožňoval s ní jezdit na návštěvy k jejím přátelům. Máma byla poměrně špatná řidička, takže už ta cesta někam byla vždycky velká zábava. (směje se) Pak jsem vždycky poslouchal rozhovory s jejími kamarády herci, režiséry… To bylo hrozně zajímavé, protože to většinou byli zajímaví lidé. To jsem měl moc rád.

Kterou její roli máte nejradši?
Mě vždycky fascinovala její role v seriálu Třicet případů majora Zemana. Tam totiž hrála chladnokrevnou vražedkyni, to se mi líbilo. (směje se) A pak je tu jeden takový nedoceněný slovenský film Cukor, kde měla velkou roli, která byla i dost fyzicky náročná. Tu zahrála skvěle.

Díváte se, když s ní něco dávají v televizi?
Tak zrovna na Vánoce se tomu člověk nevyhne. (směje se) Ale já asi před dvěma lety televizi zrušil, doma ji nemám a dívám se už jen na to, na co mám sám chuť. Ale zrovna Byl jednou jeden král si přes svátky s dětmi pouštíme. I když už jsme to viděli stopadesátkrát, tak si to pokaždé na počest babičky pustíme znovu.

Jaké to je, když ji takhle vidíte, přestože už tady dlouho není?
Je to skvělý. Někdy ji i jen slyším, protože hodně dělala dabing, a i to je moc hezký. Je něco jiného dívat se jen na fotky, nebo ji moct vidět, jak se pohybuje, jak se chová, jak žije… Člověku to tu dobu přinese zpátky.

Není to částečně i smutné?
To samozřejmě je. Ukáže vám to, jak je všechno hrozně pomíjivé.

Vám bylo jen šestatřicet, když jste o maminku přišel. To je brzy.
Je. Moji kamarádi a vrstevníci mají většinou ještě oba rodiče v relativně dobré kondici. Mně rok a půl po mámě odešel i táta, myslím, že prostě přestal mít chuť žít dál. Měli sice trochu italské manželství, ale byli na sebe dost napojení. Navíc máma zemřela dva dny před Vánoci, což je o to smutnější. Ale takový je život…

Neovlivnilo vám to Vánoce nadobro?
Tak ty první byly samozřejmě strašné. A každé další jsme pak trávili vzpomínáním na ni. Dlouho jsme taky vždycky 22. nebo 23. prosince chodili na hřbitov zapálit svíčku.

Jak jste Vánoce trávil, když maminka ještě žila?
Nejen v dětství, ale i v dospělosti jsme Štědrý den trávili s našima. Vždycky jsem se na to moc těšil. Máma, jak byla skvělá kuchařka, tak si vždycky dala záležet. Dělala hromadu bramborového salátu, vynikající rybí polívku, smažila kapra… Já měl Vánoce vždycky hrozně rád.

Dostával jste od mámy nějaké speciální dárky?
Já byl jako kluk posedlý angličákama, což naši věděli, takže jsem každé Vánoce nějaké dostal a byl jsem vždycky naprosto u vytržení. Dneska už je bohužel nemám, což mě mrzí.

A co jste vy dával jí?
Máma byla v tomhle typická ženská, vždycky jí udělal radost parfém, šperk a taky dobrá knížka. Hodně a ráda četla.

Toho 22. prosince 2009 přišla smrt vaší maminky dost nečekaně, že?
Velmi. Neměla žádné vážně zdravotní problémy, samozřejmě ji sem tam něco trápilo, ale rozhodně nic velkého. Prostě jí selhalo srdce zčistajasna.

Kdy jste ji naposledy viděl?
Myslím, že to bylo ten den, maximálně den předtím. Každopádně to bylo krátce před její smrtí, které v tu chvíli nic nenasvědčovalo. Taková běžná návštěva. O to víc šokující to pak bylo.

Zůstalo mezi vámi něco nevyřčeného?
Bohužel ano. Třeba to všechno, co pak vyprávěla mé ženě, jak už jsem říkal, bych od ní hrozně rád slyšel sám. Měl bych spoustu otázek, na které bych se jí rád vyptal. Ale to rozhodně není jen její vina, já byl taky hodně zaneprázdněný a vždycky jsem si říkal: Tak příště! Jenže to je chyba, čas vás nakonec vždycky zradí a vám pak dojde, že už žádné příště nebude…

 

JAKUB DVORSKÝ
Syn herečky Mileny Dvorské a Josefa Krause dostal příjmení po mamince, přestože byli rodiče svoji. Po kariéře herce nikdy netoužil, ale svět filmu mu učaroval natolik, že se stal úspěšným kameramanem. Často pracuje pro zahraniční produkce, v současné době například v Česku natáčí americký historický seriál Knightfall.

Fotogalerie
42 fotografií