Pokud se nepletu, tak jste při natáčení prvního dílu potkal svou ženu Magdalénu…
„Ano, já vždycky říkám, že mám Magdalénu za odměnu. Ona má s rodinou hotel na Šumavě, kde jsme při natáčení Anděla Páně bydleli. Slovo dalo slovo, oko dalo oko, já jsem se zamiloval a už jsme spolu jedenáct let.“
Jak spolu nejraději trávíte čas?
„My máme strašně málo společného času, ale když už spolu trávíme víkend, létáme například do Říma, protože oba milujeme skvělé italské víno, anebo jezdíme do Alp na lyže. Dneska, když už jsou ty možnosti, tak si relax v Alpách rád dopřeji. Ale jak stárnu a třeba čtrnáct dnů v kuse jsem na hotelu, když někde natáčím, tak jsem nejraději doma. Mě už nebaví chodit někam na zábavy nebo sedět v baru do rána.“
Jiří Strach o natáčení Anděl Páně 2: Modlil jsem se, ať mi neumře Bartoška! Blesk TV
Má manželka ráda vaše filmy?
„Asi jo, jinak bychom spolu nemohli existovat. Když dostanu scénář, dávám jí ho přečíst, potom si ho přečtu já a povídáme si o tom. Má velký dar odhadnout jeho potenciál, byla by dobrý producent. Nedávno mi po přečtení jednoho povídá: S tím neztrácej čas, příběh sice drží pohromadě, ale stálo by to hodně peněz.“
A vy ji poslechnete?
„Samozřejmě o tom debatujeme, ale úžasné je, že to dokáže vedle mě vydržet, když já kvůli natáčení nejsem třeba čtrnáct dnů doma. Je úžasná. Magdaléna má všechny hodnoty, které uznávám. Je trpělivá, nezávidí, je laskavá.“
To vypadá jako dokonalá idylka. Máte nějaké neshody?
„Dříve velmi ráda chodila do kina a myslela si, že když si vezme filmaře, bude tam skoro pořád. Jenže kovářova kobyla chodí bosa. Když mi řekne, jestli půjdeme do biografu, tak ji odpovím: Dvanáct hodin dělám kino na place, a ty chceš teď jít na film? Ne.“
Jinak si rozumíte?
„Jsem učenlivý člověk a za těch jedenáct let jsem zjistil, co jí leze na nervy a snažím se to eliminovat, abych ji zbytečně neprovokoval. Člověk musí umět z něčeho ustoupit.“
Ustoupit jste ale nehodlal z kvalit, které by měl mít druhý díl Anděla Páně. Proč jste s dvojkou tak dlouho otálel?
„Nemám rád blbé dvojky. Když bych už u scénáře měl pocit, že to blbou dvojkou zavání, nešel bych do toho.“
A dobrý scénář se tak dlouho nedařilo napsat?
„Nedařilo. Samozřejmě, že pokusy byly, ale teprve scenárista Marek Esptein přišel s příběhem, ve kterém se ztratí jablko poznání a anděl s čertem musí opět na zem, aby ho našli. Při čtení jsem měl pocit, že se dvojka dorovná prvnímu dílu a mnohde ho i překoná.“
V čem?
„Jednička byla takový výstřel do vzduchu. Netušil jsem, jak to v naší ateistické společnosti zarezonuje. Dneska se píše, že Anděl Páně je kultovní. V jedné anketě o nejoblíbenější českou pohádku skončil na třetím místě hned po S čerty nejsou žerty a Tři oříšky pro Popelku. Takže já jsem tušil, jakou cestou se mám vydat, aby to diváky znovu bavilo. Jedenáct let jsem sbíral různé fórky, které jsme dali do dvojky.“
Prozradíte nějaké?
„Takovým vtípkem je například to, že většinu svatých jsem obsadil herci, kteří mají stejné jméno. Například svatého Martina hraje Martin Huba, svatého Petra hraje Petr Čtvrtníček. Veronika Žilková je svatá Veronika, Matěj Hádek jako svatý Matěj a Lucie Bílá se představí jako svatá Lucie.“
Měl jste trému?
„Je to velká zodpovědnost a člověk běží běh sám se sebou. Bál jsem se, že jedničce druhým dílem podrazím nohy. Trochu jsem si přál, aby ty filmy mohly být spolu. Jak se pouští Císařův pekař a Pekařův císař, mohl by se pouštět i Anděl Páně.“
Nebyl problém s tím, že zestárli herci?
„Jiřímu Dvořákovi sice zešedivěly vousy, ale Ivan Trojan, když si vezme blonďatou paruku, vypadá pořád stejně. Byl jsem rád, že nám Pán Bůh uzdravil Jiřího Bartošku. Kdyby se mu nedej Bože něco stalo, tak bych to už točit nemohl, protože Bůh je jenom jeden.“
Pomohl vám někdy Bůh při natáčení?
„Pomohl. Loni nebyl skoro žádný sníh a my jsme jeli natáčet začátkem února na Šumavu. Ve čtyři ráno tam nikde nebyla ani vločka, pak začal sníh padat, kraj zahalila mrznoucí mlha a v sedm ráno mi tam Pán Bůh vykreslil nádhernou zasněženou krajinu. Točili jsme do čtyř odpoledne a ve čtvrt na pět začala obleva. Takhle mi Bůh pomohl.“
To jste se musel k němu modlit. Jak často se modlíte?
„Modlitba je pro mě jakýkoliv dialog s Bohem. Například: Pane Bože, dej, abych tady mohl zaparkovat. A když zaparkuju, řeknu: Díky. Já nejsem zastáncem toho, jak si člověk klekne v kostele, modlí se a odříkává otčenáše. Snažím se být neustále v duchovním dialogu. Pokud vedu dialog, tak tam je vztah, a když tam je vztah, může vzniknout přátelství.“
Chvíli se uvažovalo, že se film bude jmenovat Anděl strážný. Zažil jste někdy anděla strážného?
„Asi se mi to párkrát stalo. Onehdá jsem se vracel autem v noci z Itálie s Magdou. Jel jsem hodně rychle a najednou vidím srnku, jak přechází dálnici. Naštěstí byla asi o půlkrok dál a opravdu těsně jsme ji minuli. To jsou momenty, které se stanou asi každému z nás.“
Jste jedním z mála známých lidí, který se hlásí k tomu, že je praktikující věřící…
„Já se tím netajím. Nestydím se za to, protože je v Písmu svatém psáno: Kdo se ke mně přihlásí před lidmi, k tomu já se přihlásím v nebi.“
K víře vás přivedli rodiče?
„Jsem z tradiční rodiny, kde se do kostela chodilo vždycky, ale když jsem zjistil, že dárky nenosí Ježíšek, začal jsem pochybovat. Teprve později jsem si Pána Boha dal do toho dospělého srdce.“
Přestože jste, jak říkáte, v kontaktu s Bohem, chodíte ke zpovědi. Proč?
„Jdu tam vždycky, když mám tíhu na duši a mám potřebu to s někým probrat. Někdo jiný na to má psychoterapeuty, my na to máme zpovědníky. Rozdíl je v tom, že nás čeká smíření. Odpuštění se dostaví, když se člověk přizná k hříchu, lituje ho a nechce ho opakovat.“
Váš zpovědník vás prý odnaučil pít panáky…
„Ano, a naučil mě pít víno. Jednou jsme jeli společně do Říma točit nějaký dokument. On najednou říká, abychom sjeli do toskánského městečka Montepulciano. Tam jsem se naučil pít víno, a to bylo to nejhorší, co se mi mohlo stát.“
Proč?
„Protože jsem se naučil pít jedno z nejlepších vín na světě a už nemůžu pít jiné. Se svou ženou tam jezdím každý rok na dovolenou. Vracím se vždycky s autem plným flašek.“
A co moravské víno? To vám nechutná?
„Já miluji červené a myslím si, že u nás na něj nemáme dostatek sluníčka. Takže Moravě dávám trochu košem. Ta rulanda mi tady připadá trochu trpká. Francouzská vína mi taky chutnají, ale přijdou mi pozérská.“
Kromě pití vína máte rád i cigarety. Napadlo vás někdy, že byste s kouřením přestal?
„Napadlo. Někde vnitřně vím, že přijde doba, kdy se na to vykašlu. Bohužel mám pocit, že když kouřím, tak mě to uklidňuje. Teď například točíme druhou řadu seriálu Labyrint a měli jsme tam scénu, kdy do sebe nabourají dvě auta. Bezva. To se lehce napíše, ale hůř se to udělá. Měl jsem k dispozici kaskadérskou špičku. Kaskadéři byli zabezpečení, ale stejně jsem seděl u monitoru, pozoroval to, hulil jednu od druhé a modlil jsem se, aby se nikomu nic nestalo. Nakonec všechno dobře dopadlo.“
Jak jste s Labyrintem daleko?
„Už jsme se překlenuli přes polovinu. Opět bude mít sedm dílů. V první sérii jsem si nechal vyvraždit všechny detektivy, zůstal mi tam jenom Jiří Langmajer, takže jsem tam musel osazenstvo doplnit.“
Dokážete se na place rozčílit?
„Ano, pokud vidím lemplovství, ale už mám tak dobře vytvořený štáb, že se mi to nestává. Vždyť už jsem toho také dost natočil. Tři filmy do kina, dvacet filmů pro televizi. Už mám dobrý tým lidí, kteří to umějí a jsou to profíci. Do toho mám výborné herce. Jiřinou Bohdalovou počínaje, přes Ivana Trojana, Jiřího Langmajera, Viktora Preisse. Já tam jenom chodím, usmívám se, objímám je, jak jsou výborní. To se to pak točí.“
Teď točíte hodně pohádky. Plánujete Dlouhý, Široký, Bystrozraký… Co vás na pohádkách nejvíce baví?
„Mně se na tom nejvíce líbí to, že ten žánr je čistý. Dobro je dobro, zlo je zlo. Dneska je doba relativizace, že černá není černá a bílá není bílá.“
Dokážete poznat dobrého člověka?
„Dávám velké naděje lidem v prvních kontaktech, ale to neznamená, že mě nemohou zklamat. To zažívám i s herci na place. Někdy se mě ptají, proč u mě hrají nejlepší herci. Já jim odpovídám: Protože je mám rád a vážím si jich. Ke mně přijde pan Somr, paní Bohdalová, a to jsou legendy. Já si jich vážím a jsem nesmírně vděčný. Pokud jim to dám najevo, tak celý plac ovládne dobrá nálada a ty lidi to baví.“
Někdy pro vás ale muselo být těžké říct legendě, že něco dělá špatně…
„Oni umí respektovat režiséra a mně záleží na tom, aby byli ještě lepší. Oni mě vnímají a respektují, protože vědí, že je vedu k tomu, aby předvedli svůj nejlepší výkon.“
Už někdo zpochybňoval vaši režijní poznámku?
„Třeba Ivan Trojan někdy řekne, že se mu to nezdá a přijde s protinápadem. Kolikrát přijde s dobrou myšlenkou, která film posune dopředu. To bych byl hloupý, abych ji nepoužil. Někdy přijdou herci s dobrým nápadem, ale nehodí se do charakteru filmu, tak jim vysvětlím, proč se tam nehodí, a pokračujeme dál. Ale jako režisér mám samozřejmě vždycky právo veta.“
Hrdý slávista!
Jiří Strach je velkým milovníkem fotbalu. Sám o sobě hrdě prohlašuje, že je slávista, i když uznává, že v národě plném sparťanů to není úplně nejmoudřejší. Povzbuzovat na stadion už moc nechodí, sám fotbal nehraje, ale doma fandí a říká: „Myslím, že si zasloužíme titul.“
Další články na Blesk.cz:
