14°C
U vašeho prvního filmu Zejtra napořád jste byl předobrazem hlavní postavy vy. Je to tak i u Pohádek pro Emu?
„Není. Ačkoliv základní nápad na Pohádky pro Emu vznikl, když jsem byl v Číně. Dva Američani si posílali asi desetiletou hočičku s mladším bráchou z jednoho konce Číny na druhý. Děti ale vystoupily na jiném nádraží, pak už se nemohly dostat do vlaku a ten den už pro ně nebylo možné pokračovat dál. Všiml jsem si jich, zavolali jsme jejich mamince, já jsem je vzal do hotelu, aby u mě mohly přespat a ony po mně večer chtěly, abych jim vyprávěl pohádky.“
Co jste jim vykládal?
„Nejdříve jsem zkoušel Sněhurku, ale pak jsem jim vyprávěl S čerty nejsou žerty. Tím se paradoxně propojila realita s filmem. V Čertech hrál Ondra Vetchý čerta a v Pohádkách pro Emu jsem ho znovu oblékl do čertovského kostýmu. V něm dokonce sehrál kaskadérský kousek.“
Jaký?
„Vzplanul mu kožich od svíčky a chvíli tam pobíhal celý v plamenech. Trochu jsem se o něj bál, protože hořel rychleji, než jsme čekali, a než se ten druhý herec v kostýmu Mikuláše na něj otočil, trvalo to asi deset sekund. Natočili jsme to ovšem na první pokus. Ondra to zvládl perfektně a Aňa ho uhasila hasicím přistrojem.“
Nestalo se nikomu nic?
„Ondrovi ohořelo obočí, ale jinak dobrý.“
O Ondřeji Vetchém se ví, že to je perfekcionista. Nechtěl tuto scénu sjet ještě jednou?
„Byli jsme připraveni ještě na jeden pokus, ale všichni jsme byli s výsledkem spokojeni. Je pravda, že někdy chce záběr opakovat, protože by tam rád něco dodal. Ač je obrovský profesionál, tak o sobě často pochybuje a snaží se roli zahrát nejlépe, jak je to možné.“
Jaká scéna pro vás byla nejtěžší?
„Asi scéna u večeře, kde byli všichni dětští herci a hlavní postavy. Tyto velké stolové scény je složité točit, protože ještě nejsem úplně zvyklý každého nadelegovat tak, aby věděl, co má dělat, aby to bylo přehledné.“
Kterou scénu jste museli točit nejvíckrát?
„Jednu jsme točili asi dvanáctkrát. V ní Ondřej dohání Aňu u výtahu a pořád se to nedařilo. My už jsme ten den byli hodně unavení, herci si z toho dělali legraci, začali se rozesmívat, ale v tu chvíli je třeba prosadit si autoritu a dotáhnout to do konce.“
Jak si získáváte autoritu? Řvete?
„Ještě nikdy jsem řvát nemusel. Snažím se být diplomat.“
Myslíte, že křik kazí atmosféru?
„Nevím, jsou režiséři, kteří křičí, ale přitom natočí skvělý film.“
Část filmu se odehrává v Londýně. Jaké tam bylo natáčení?
„Pro mě bylo super, že jsem si mohl vyzkoušet práci s anglickými herci. Ondra hraje imigračního úředníka, se kterým jezdí v autě dva policisté a pro ty jsem si vybral dva anglické herce. Byla to velmi příjemná zkušenost, protože přišli naprosto připravení. Někteří čeští herci by si z nich mohli vzít příklad.“
Vy už jste někdy zažil nepřipraveného českého herce?
„To se děje pořád. U nás jsou herci hodně vytížení a často se stane, že přijedou na plac, kde se teprve učí text a přemýšlí, jak to hrát. Pak to jde vidět na výsledku. Angličani si čas na přípravu našli. To se mi velmi líbilo.“
Zkusil jste si práci s anglickými herci, lákalo by vás točit i v Hollywoodu?
„Koho by to nelákalo? Mě to baví, anglicky umím, ale myslím, že to nejsou věci, na které se může člověk připravit cíleně.“
Na čem teď pracujete?
„Nyní připravujeme natáčení bestselleru Bábovky od Radky Třeštíkové. Já jsem ještě upsaný u detektivky Stínohra. Nyní se řeší obsazení hlavní role. A pak rozjíždím ještě jeden projekt, který je velmi ambiciózní.“
O co jde?
„Rád bych zpracoval příběh devadesátipětileté Zdeňky Fantlové, která přežila Osvětim, pochod smrti i koncentrační tábor Bergen-Belsen. Vydala o tom knihu. Figurovala i v oscarovém dokumentu Lady in number 6 a nyní má BBC choutky natočit film, stejně jako já. Možná by mohlo dojít k nějaké spolupráci. Tohle je věc, která má podle mě smysl.“
