9°C
Točíte teď současně Ordinaci a nový seriál Přístav, do toho za chvíli startuje na Barrandově pořad Taxi, taxi, taxi, který moderujete. Nevzal jste si toho na sebe trochu moc?
„A to jste zapomněla na divadlo, které teď koncem prázdnin už zase začíná. (směje se) Asi to zní, že je toho moc. Ale fakt je, že představení se hrají večer, několik jich mám tady v Praze, s divadelním spolkem Háta jezdíme po celé republice. Natáčí se přes den, takže skloubit se to dá, i když je to někdy samozřejmě náročný. Podle mě to tak ale herec má mít. Dokud je totiž v tahu, je jako dostihový kůň – pak platí pořekadlo, že nejlepší herec je unavený herec. Ten totiž zbytečně nepřehrává a nemá čas na blbosti.“ (směje se)
S dostatkem práce jde ruku v ruce taky dostatek peněz. Hrají pro vás velkou roli?
„Tak jasně, že zadarmo nepracujeme nikdo. Ale já to beru tak, jak mi kdysi řekl můj velký kamarád Viktor Mráz: Martine, buď budeš dvacet let šetřit a pak si pořídíš všechny ty hmotný statky. Jak budeš těch dvacet let žít, to těžko říct, ale nebudeš si muset půjčovat. Nebo si půjčíš a budeš je mít hned, akorát budeš posléze platit. Co si vybereš? No a já mu tehdy odpověděl, že je budu mít hned. On byl stejného názoru. Takže takhle to vidím: Když peníze jsou, je to fajn, máme dům, můžeme si zajet na dovolenou. Ale když nebudou a nebude dům, tak se svět taky nezboří.“
Vaše dcera jde vlastně po prázdninách do první třídy.
„Je to tak, Claudie nastupuje do školy a moc se těší. Je ale vážně skvělý s ní trávit čas, ona je pro mě největší priorita, hraní je prostě jen práce. To jsou všechno záliby, které když nebudou, tak nebudou. Rodina je nejvíc. I když taky nutno dodat, že v životě vás nikdo nenaštve tolik jako vlastní dítě. Člověk je vlastně naštvanej sám na sebe, protože vidí svůj obtisk. Ale taky jsou to ty nejkrásnější chvíle. Já musím říct, že po dvou letech, kdy jsem to měl v osobním životě celkem komplikovaný, teď prožívám opravdový štěstí. Mám vlastně ještě jedno takové přání, které nevím, jestli se mi splní. Hrozně bych chtěl další dítě. Strašně moc. Nic totiž není v životě důležitější. Uvidíme, jak to dopadne, třeba se nějaká maminka najde.“ (směje se)
Vraťme se ještě k práci. Jak jste se vlastně dostal k roli v Přístavu?
„No, to je vlastně docela vtipný, protože mě oslovila má expartnerka (televizní producentka Simona Brdičková – pozn. red.).“
Takže protekce!
„Já doufám, že doba, kdy bych se musel obhajovat, že někde nemám protekci, už je dávno pryč. Toho jsem si užil na konzervatoři coby nositel jména Zounar dost a dost. Pořád jsem slýchal nějaký poznámky typu: No jo, táta, viď? Role díky tatínkovi, co? Ale od sedmi večer na jevišti se mnou táta opravdu nikdy nebyl, byl jsem tam jen já sám. A stejně tak dneska, i když v osmačtyřiceti už se snad fakt obhajovat nemusím, se mnou před kamerou není ani tatínek, ani paní producentka. Ta je se mnou maximálně doma na terase a u bazénu nebo někde na dovolené. Ne na place.“ (směje se)
No počkejte, ale když vás oslovila zrovna Simona, měl jste vůbec možnost odmítnout?
„Je pravda, že přede mě položila smlouvu a řekla: Na nic se neptej a prostě to podepiš! (směje se) Ale já bych tu roli nikdy neodmítl, je totiž krásná a hned mi, jak se říká, zavoněla. Oproti mé roli Boba Švarce v Ordinaci je to jako nebe a dudy. V Přístavu jsem Pepa Krupička, který bezmezně miluje svoji ženu Jitku Schneiderovou. Což se hraje lehce, protože Jitka je nádherná, když přivře svoje modrý oči, tak by se v nich člověk utopil. (směje se) Pepovi ale bohužel život komplikuje jedna věc, a to je žárlivost. A s tou člověk daleko nedojde. Nicméně to skýtá mnoho velmi humorných scén, takže si myslím, že se diváci mají rozhodně na co těšit. A nejen na mě s Jitkou, samozřejmě, ale na celé to panoptikum postav v malé osadě u Berounky, kam dorazí bývalý hokejista Martin Dejdar společně s kamarádem Filipem Blažkem a oba se nestačí divit, co se tam začne dít. Můžu slíbit, že to bude seriál hodně úsměvný a lidé se u něj snad budou dobře bavit. A taky se určitě v některých těch situacích nebo charakterech budou poznávat.“
Musím říct, že už ta »směska« herců je poměrně pestrá.
„To je fakt, jsme každý pes jiná ves. Myslím, že by třeba nikdo ještě nedávno nehádal, že se potkám před kamerou třeba s Petrem Čtvrtníčkem. Ani já sám. A vidíte, teď spolu hrajeme a výborně jsme si sedli. Máme společný smysl pro humor a kromě toho taky vášeň pro jídlo a vaření. Takže si na natáčení často nosíme svoje výtvory, mezi záběry je pak ochutnáváme a spokojeně tloustneme.“ (směje se)
Není pro vás ale složité takhle přepínat? Jeden den točíte Ordinaci a jste za Švarce, druhý den Přístav jako Krupička…
„Nebudu tvrdit, že to jde hned a samo. Pokaždé, když přijdu do prostředí toho konkrétního seriálu, potřebuju chvíli, abych to vše okolo nasál a do té role se dostal. Pro mě nikdy neplatilo, že přirozenost je herectví. Takový styl nepreferuju, herec je od toho, aby postavu vytvořil. Ať jsem Švarc, nebo Krupička, vždycky je to role, kterou hraju, a každá je jiná, má své specifické znaky. Kdybych byl přirozený, tak by vlastně žádné postavy nebyly, nelišily by se. Být Zounar není žádné herectví, to jsem prostě já.“
Je vám role Pepy Krupičky bližší než Bobo Švarc z Ordinace?
„Já mám Boba Švarce hrozně rád, jeho dějová linka je opravdu silná a zajímavá, navíc teď s Heluš, tedy s Martinou Randovou, jsme super dvojka, řekl bych. Prostě jsme si sedli. Ale Bobo je hrozná svině, takže jasně že tak nějak vnitřně lidsky je mi Pepa bližší. Jsem člověk, který je přímočarý, neumím myslet moc takticky, spíš dám na instinkt a pudy. A žije i hraje se mi tak dobře.“
A co ta žárlivost, ta vás nespojuje?
„Já jsem žárlivý nikdy nebyl, jsem dost tolerantní. Ale hodně věcí mě naučila Síma, kvůli ní jsem párkrát zažárlil pořádně. Žádný chorobný žárlivec ale opravdu nejsem. U mě platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. A když to náhodou vidí, tak je pak potřeba rázně zakročit.“
Popral jste se někdy kvůli ženské?
„No jasně. A klidně bych byl schopný se poprat znovu. Akorát dneska už to vyřizování účtů pomocí rozbití držky moc nefunguje, protože bych si taky mohl jít sednout, a to se mi kvůli nějakýmu blbovi fakt nechce.“
Přístav se odehrává v létě, u vody. Jezdil jste na vodu?
„Byl jsem asi třikrát v životě. Takhle… Já dokážu být třeba tři, čtyři dny ve stanu takzvaně na čuňáka. S Claudií takhle vyrážíme poměrně často. Ale pak to prostě už vážně chce sprchu a záchod. Takže jet na vodu je fajn, ale já k tomu, abych si užil volno, potřebuju mít se kde umýt a podobně. Jsem obecně, třeba mezi maskérkami, považovanej za velkou voňavku. Jasně, když má někdo rád chlapy, co smrdí i z fotky, tak mu to neberu, ale já takovej opravdu nejsem.“
A co letní láska? Tu jste zažil?
„Letních lásek jsem měl poměrně hodně. (směje se) Vybavuju si například jednu, co jsem potkal těsně po vojně. Tehdy jsme vyrazili s Petrem Jandou mladším, synem muzikanta Petra Jandy, stopem na Moravu. Bylo to v roce 88, my jsme byli velcí kamarádi, dnes už bohužel nežije… Na zádech jsme měli batohy, ale jako trampové jsme rozhodně nevypadali, protože jsme nosili adidasky, bílý ponožky, mrkváče, síťovaný tričko… Prostě frajeři. (směje se) No a potkali jsme dvě krásné stopařky, bylo úžasný léto, jeli jsme kus cesty společně a zakotvili jsme ve Strážnici ve sklípku. Pilo se víno, Petr hrál na violu, já jsem vyprávěl… No a pak už Péťa moc nehrál, já moc nepovídal a jen se pilo a pilo a žilo a žilo. Byly to krásné tři dny, poté už jsme se nikdy znovu neviděli, ale tu vzpomínku mám na celý život. Ovšem dítě mám, i po tomhle zážitku, vážně jen jedno.“ (směje se)
To je zajímavá historka. Ještě máte nějakou takovou?
„Pak si pamatuju na krásnou letní lásku, kterou jsem prožil v Novém Městě nad Metují, kde jsme měli chalupu. Dělal jsem tam dýdžeje na místní diskotéce a přijel tam polský pionýrský tábor. No a tam krásná polská praktikantka… Už si nevzpomenu na její jméno, jen na to, jak mi polsky šeptala: Kocham cię, Martine, kocham cię! (směje se) No a pak moje další letní láska byla Síma.“
Tak ta se poměrně protáhla…
„To ano, ale začalo to taky v létě, konkrétně na Mácháči. Rádio Frekvence 1 tam tehdy dělalo nějaký svůj pořad, já přijel pozdě a paní produkční na mě vlítla, jako co že to má znamenat. Měla sluneční brýle a já jí říkám: Sundej si ty brýle, ty blondýno, a koukej se mi normálně do očí, když spolu mluvíme. Co si o sobě myslíš? Tak až jsme na sebe byli ostří. (směje se) Ona si je sundala a povídá: Já si nic nemyslím, vy jste přijel pozdě, já vůbec nevím, kdo jste! Neznám vás, jen mi řekli, že přijede nějakej Zounar! Tak to jsem si jenom říkal: Ona mě jako nezná?! (směje se) Až pak jsem zjistil, že byla předtím deset let v Německu a fakt netušila, kdo jsem. No a dopadlo to tak, že jsme spolu byli asi dvanáct let, máme dceru a žijeme si moc hezky.“
Musel vy jste vůbec někdy ženské balit? Známým jste se stal dost mladý, nestačil vám pak už jen ten, jak se říká, profláklej ksicht?
„Já musel vždycky jenom balit! Bylo to velmi těžký. Teď jsme se o tom nedávno bavili právě na natáčení s Fílou Blažkem a Martinem Dejdarem. A shodli jsme se, že nejlehčí to u ženských vždycky měli kameramani a asistenti produkce. Těm totiž stačilo slíbit, že holku dostanou k filmu, a byla jejich. (směje se) No a když jsem na nějakou něco zkusil já, většinou mě odpálkovala: Jestli si myslíš, že když jsi jako populární, tak ti hned vlezu do postele, tak to se teda pleteš!“ (směje se)
Vidíte, a já myslela, že to naopak muselo většinou zabírat.
„Vůbec, byla to hrozná přemlouvačka. Vymýšlení životních příběhů a tak, prostě peklo. (směje se) Člověk to vždycky musel umět odhadnout. Jestli použít něco v tom duchu, že seš sám a že život končí… (směje se) Nebo jestli zvolit jinou taktiku.“
Měl jste nějakou osvědčenou taktiku, která bodovala téměř vždy?
„Měl. Hrál jsem smutnýho, nostalgickýho romantika. (směje se) Akorát na Símu tohle nikdy nefungovalo. Občas, když se snažím mluvit o něčem vážně, jak to cítím, tak mě hned brzdí: Prosím tě, nech toho, hlavně nebuď romantickej! To je peklo, jak vždycky přimhouříš oči, začneš mluvit zastřeným hlasem…“ (směje se)
No a jak jste ji teda sbalil, když ne přes romantiku?
„To šlo vlastně hrozně rychle. Ona si tehdy sundala ty sluneční brýle a v tu chvíli jsem věděl, že jsem v koncích.“
Musel jste ji dobývat, nebo to bylo hned vzájemné?
„Bylo to komplikovaný. Ona tehdy někoho měla, já měl jedenáctiletý vztah. No a uběhly tři dny a já se odstěhoval. To bylo velký pálení mostů. Jsme se Símou prostě dva šílenci, blázni Zounar a Brdičková. A to nám zůstalo do dneška. Taková česká Itálie na Slivenci.“ (směje se)
Očima autorky
S Martinem jsem se potkala u něj na zahradě, nohy jsem si smočila v bazénu, „nafasovala“ plnou sklenku prosecca... Spíš než práci to připomínalo dovolenou. Hovor příjemně plynul v přátelské rovině, Martin neustále dělal vtípky, jak je jeho zvykem. Dvě hodinky utekly jako nic a já už se teď jen těším na seriál Přístav, na který mě navnadil.
