Marku, jací jsou vlastně Češi chovatelé?

Dobří a poslední dobou se to ještě zlepšilo, protože díky pandemii na ně mají více času, a dokonce si jich pořizují více než v minulosti. Takže útulky mají menší obsazenost.

V čem přesně jsou dobří?

Hlavně v tom, že psy berou jako psy. Chovají se k nim dobře a s respektem. Na rozdíl třeba od Američanů nebo Japonců, kteří je oblékají do růžových oblečků a dělají manikúru. Na druhou stranu jsou chovatelé, kteří mají psa jen jako spolehlivý alarm. To znamená, že má na zahradě nebo u boudy psa, kterého si pořídil vyloženě na hlídání domu. Přesně jako tomu bylo dříve. Nechodí s ním na procházky, pouze mu dá najíst. Pak jsou další chovatelé, kteří si toto neumí představit, protože pro ně je pes parťák, člen domácnosti. Ti zase tomu pejskovi splní první poslední. Já si myslím, že je dobré hledat nějaký bod mezi tím, aby to přinášelo pozitivní dopad oběma stranám.

Pes celý život u boudy. Není to už týrání?

Bohužel není. Alespoň v momentě, kdy je o pejska postaráno v tom smyslu, že má dostatek jídla a vody. Svým způsobem je to hodně neetické, ale pokud se přivolá policie, asi s tím nedokáže nic udělat. Zavolá-li se veterinární správa, bude kontrolovat, zda je pes najedený, zda nemá znaky podvýživy a je fyzicky zdravý. Pokud zjistí, že je v tomto směru v pořádku, protože psychický stav psa nikdo zkoumat nebude, tak řeknou, že je vše v pořádku.

Fotogalerie
5 fotografií

Setkáváte se s tím ještě často?

V tom se opravdu hodně posouváme. Toto se děje už spíše výjimečně a většinou na vesnici, kde se přejímá chování předků. Bohužel ti psi jsou často hluší, protože jak celý život slyší řinčení řetězu, je to pro ucho tak náročné, že už často kolem šestého roku ohluchnou. Proto když se s tím setkám, tak apeluji alespoň na to, aby alespoň občas toho pejska pustili a aby řetěz nebyl kovový. Navíc tito psi bývají obvykle zcela bezproblémoví a většinou není důvod držet je na řetězu.

V době pandemie vypukl chovatelský boom. Kdo mohl, pořídil si pejska a byl s ním doma. Lidé jsou ale zpět v práci a psi jsou často sami doma. Nemá to na ně negativní dopad?

Je to tak. I psi, kteří před vypuknutím pandemie byli v pohodě, si zvykli na to, že páníček je doma a až neúměrně se jim věnuje. Takže i ti, kteří předtím snášeli odluku dobře, ji teď snáší mimořádně špatně. Často u nich vypukne separační úzkost. Přitom stačilo málo. Když byl majitel doma, tak se pejskovi tolik nevěnovat. Stačí dát psa alespoň do vedlejší místnosti.

Není to škoda, když jsme doma?

Je to pro klid psa. Pes je nastavený na to, aby 16 až 18 hodin denně odpočíval. Doporučuji, aby majitel zavřel pejska do vedlejší místnosti, ideálně přes dvoje dveře a nechal ho v klidu odpočívat. Po odchodu majitelů pak pes nepociťuje rozdíl, protože zažíval tu samotu, když byli doma. Kolikrát si ani nevšimne, že je doma sám. Takhle se pejsci odnaučují od separační úzkosti. A doporučuji trénovat denně, aby to pejsek přijal za své.

Neplní se už zase útulky tím, jak postupně směřujeme k předcovidovému normálu?

Bohužel mírná tendence tam je, nemám ale zatím informace, že by se to dostalo do stavu před pandemií, protože ještě mnoho lidí pracuje z domova. Ale myslím si, že mnoho lidí také zjistilo, že soužití se psem funguje, tak by to tak mohlo zůstat. Už jen z určité vděčnosti by si lidé mohli pejsky ponechat a nevracet je zpět do útulků.

S čím se na vás klienti nejčastěji obracejí?

Nejčastěji s tím, že pes vyjíždí na ostatní psy, lidi, utíká, neposlouchá nebo že táhne na vodítku či není schopen poslechnout třeba v situaci, kdy si hraje s jiným psem. Takže v momentě, kdy už to opravdu hoří a potřebuje akutní pomoc.

Zjišťujete i příčiny psího zlobení?

Většinou to bývá z frustrace a špatného přístupu člověka. Někdy to bývá i tím, že lidé jsou na psy moc hodní. Udělají pro ně úplně všechno, jsou připraveni jim sloužit. Když to pejsek vycítí, tak paradoxně nemůže být šťastný. Potřebuje mít vedle sebe někoho silného. Někoho, kdo řekne: „Já se o tebe postarám. Když splníš to a to, tak se budeme mít dobře.“ V opačném případě přebírá vůdčí roli pes a rozhoduje za člověka. Bohužel je tam nevýhoda, že pejsek se o toho člověka nedokáže postarat, nepřipraví mu večeři a pak je z toho frustrovaný, protože cítí, že ač mu člověk vyklidil pozici a on se velmi snaží, mnoho věcí nedokáže.

Jak z toho ven?

Člověk se o psa může starat buď z pozice sluhy, nebo z pozice Boha. A je na každém, pro jakou pozici se rozhodne. Zkrátka my můžeme cokoliv, pejsek by se měl přizpůsobit. Pokud to máme v hlavě v pořádku, pes bude nejšťastnější, když se bude moci přidat k naší představě života.

Pokud si chci pořídit psa, jak poznám, že budu stačit na rasu, která mě zaujala vizuálně?

Zde by měl každý dát na svou intuici. Protože často to, co cítíme vnitřně, může být daleko relevantnější než to, co nám poradí sebelepší odborník. Samozřejmě, že nejprve musíme praktické věci promyslet racionálně.

Takže když se mi líbí nějaké plemeno, ale cítím nějaké vnitřní pochyby ohledně toho, jestli ho zvládnu, tak to znamená, že na něj asi ještě nejsem připravená?

Přesně jste to vystihla. Když je tam takový pocit, tak doporučuji lidem, aby na něj dali.

Co dělat v momentě, kdy už nám pes opravdu přerostl přes hlavu, a dokonce z něj máme strach?

Pokud mám ze svého psa strach, je tam něco špatně. Člověk musí vědět, jestli je schopen se toho strachu zbavit. Protože se setkávám s lidmi, kteří tu důvěru v psa už vůbec nemají a jsou pokousaní. V tu chvíli je ideální najít někoho, kdo se psa bát nebude a je schopen se o něj postarat. Ale také znám lidi, kteří, i když byli pokousaní, věřili stále, že to zvládnou, a zvládli. Zase je to o tom vnitřním pocitu.

Co když si pořídím psa z útulku a nejde mi s ním navázat vztah?

Někdy je to výzva. Ti psi nám něco otevírají. Kdykoliv jsem měl psa, tak mi ukázal něco z mého života, co bych měl zlepšit, abych mohl žít lepší život. To byl většinou také klíč k tomu psovi. To jsou věci, nad kterými se člověk může zamyslet. Také se ale může stát, stejně tak jako v partnerských vztazích, že člověk šlápne vedle. Pak je možnost z toho vycouvat a postarat se o to, aby pes našel páníčka, se kterým bude daleko spokojenější, než se celý život trápit. Mnoho lidí si ale myslí, že je to neetické, tlačí na pilu a oba jsou nešťastní. Tím pak vzniká agrese u psa.

Co když chci dalšího pejska, ale bojím se, že se nesnesou, protože vyjíždí po ostatních psech?

Většinou, z mých zkušeností, pokud máte problém u prvního psa a pořídíte si štěňátko, tak téměř s jistotou se to problémové chování nahraje i do něj. Ovšem pořídíte-li si pejska třeba z útulku nebo po úmrtí původního majitele, který je totálně pohodový, tak naopak může naučit problémového pejska klidu, protože ten klid v sobě má.

Kam se obrátit, když máte podezření na týrání?

Vychovatel psů Marek Beneš radí, že je dobré situaci nejprve sledovat v delším časovém horizontu. „Kolikrát se může zdát, že někdo až moc drsným způsobem usměrní psa, pak ale zjistíme, že to tak není. Do jiného psa s úzkostnými rysy stačí jen lehce strčit a on piští, jako by ho na nože brali, u bull plemene to člověk zase udělá a on to ani nezaregistruje. Takže vždy je nutné postupovat individuálně a zjišťovat informace,“ vysvětluje kynolog.

Pokud však pocit z nepřiměřeného chování přetrvává, lze se obrátit na městskou (156) nebo státní (158) policii, kde poradí co a jak. Říká se, že zlý pes je vždy pouze výsledkem nesprávné Existuje opravdu zlý pes? lidské výchovy a vedení. Marek Beneš tvrzení objasňuje: „Osobně jsem zažil asi tři psy, kterým po vyšetření CT genetické změny mají problém způsobující jejich nevratné mozku bylo zjištěno, že na základě poškození mozku či velmi nízkém věku zažili něco, co je negativně poznamenalo nevhodné chování. Většinou to bývá ale tím, že ve na zbytek života.“

Problémové chování

Co se za tímto pojmem skrývá, může být stejně individuální, jako jsou individuální lidé a jejich psí miláčci. „Problémové chování je takové, které přináší potíže do rodiny psa. Pro mě to může být už to, když mi pejsek napíná vodítko a myslí si, že mě může někam odtáhnout. Z toho totiž pramení všechno. Všímám si těch malých věcí, kterými to často začíná. Kdežto majitelé to začínají řešit až v momentě, kdy mu pes vběhne pod auto, uteče, někoho pokouše nebo se o to alespoň pokusí,“ vysvětluje cvičitel Beneš.

Marek Beneš

Výchovou psů se zabývá od roku 1996. Přirozeně, bez povelů a s respektem. Při své práci netlačí na pilu a snaží se sledováním zjistit příčinu nedorozumění člověka a psa.