9°C
Kdo je u vás doma pánem?
Když jsem měla Čičinu, tak přiznávám, že asi kočka. Ale spíš bych chtěla věřit, že jsme spolubydlící a náš vztah je rovnocenný. Tím, že mám lidský mozek a přemýšlím, tak se pro kočku snažím dělat pozitivní věci. Nečekám ale, že kočka udělá něco pro mě.
Hovoříte v minulém čase. Myslela jsem, že máte koček plný byt…
O jednu z rodinných koček jsme nedávno přišli. Byla nemocná. Nyní hodně cestuji, trávím spoustu času mimo domov, a to kočce moc neprospívá. Proto mi musí stačit spoluvlastnictví kočky Kočí, kterou máme s mou mámou, a kočky mých klientů. Někdy s nadsázkou říkám, že mám vlastně různě po Česku spoustu koček právě u nich. Není totiž výjimkou, že navštěvuji kočičky i ve vzdálených městech.
Jak dlouho můžeme nechat kočku samotnou? Říká se, že když jí zajistíme dostatek krmiva a vody, tak lze odjet i na víkend na chalupu.
Mám klienty, jejichž kočky vydrží samy, nejsou nijak na člověka vázané a žijí s ním tak nějak bok po boku. Ale jsou i kočky zcela závislé, které nevydrží o samotě téměř ani chvilku, jinak trpí separační úzkostí. Je potřeba jim zajistit řád, pevný režim, jinak ztrácejí jistotu a jsou ve stresu.
Slyšela jsem, že dokonce můžou zemřít stresem. Je to pravda?
Chronický stres může způsobit nebo zvýšit předpoklady pro spoustu onemocnění, takže asi ano. Častěji ale řeším stresy akutní – například při tornádu na Moravě. Hodně koček tam bylo ve stresu. Zřídila jsem krizovou linku, dala jsem k dispozici svůj telefon, kam mi lidé mohli zavolat. Kočky tam zažívaly různé šoky a stresové situace, které jsme s jejich majiteli řešili.
S čím se na vás nejčastěji obracejí běžní lidé? Co je trápí nejčastěji?
Asi loužičky na místech, kde se to nehodí. Přece jen to je citlivé téma. A když vám kočka chodí močit do postele, je to velký problém. Hned v závěsu je agrese koček. Nejenže by kočka škrábala majitele, ale třeba se i perou vzájemně. Obrací se na mě lidé, jejichž kočka je najednou začala odmítat. Škála problémů je pestrá.
Existuje opravdu něco jako typická kočičí povaha?
Kočka potřebuje vlastní prostor. Jsou to velcí individualisté. Ale takové to „žárlivost, mstivost, bezcitnost a faleš“, to jsou interpretace lidí, kteří mají s kočkami nějaký problém. Kočka takhle nepřemýšlí. Ona vám nechce ublížit.
A dá se kočka vychovat?
Kočka se dokáže učit. Lze ji vycvičit jako psa. Pochopí a čeká, že od vás dostane pamlsek. Ale v případě kočky je to tak, že ona si nemyslí, že dělá, co chceme my, ale že my děláme to, co chce kočka. V domácnosti se kočky snaží přizpůsobit. Takže ano, dá se vychovat, ale lepší je se s ní sžít. Když třeba kočka škrábe nebo skáče na linku, dá se s tím něco dělat.
Kdo tedy koho vychovává? My kočku, nebo kočka nás?
Já bych nepoužila termín „výchova“. Opravdu je to jakési vzájemné sžívání a snaha pochopit se. A ta je oboustranná. Výchova přichází v okamžiku, kdy máme od kočky nějaká očekávání nebo řešíme problém. Ale normálně se jedna strana snaží pochopit tu druhou.
Třínohá kočka Bety našla díky Blesk tlapkám nový domov. Nová rodina kvůli ní urazila 450 kilometrů Kateřina Lang
Ono je asi potřeba vychovat také majitele, že?
Máte pravdu, je to hodně o práci s lidmi. Máme různá očekávání. Třeba si myslíme, že nám kočka vynahradí vztahy. Je sice krásné, když má člověk v kočce parťáka, ale ne každá kočka je na to stavěná a ne každá kočka vám to dokáže dát. Potom máme nesplněná očekávání, nesplněné nároky, čekáme, že nám kočka bude vděčná, ale ona není. S tím je potřeba pracovat. S našimi emocemi. Když se stane nehoda, je potřeba pochopit, že kočka není zákeřná, že nás nechce trápit, ale dělá to z nějakého důvodu.
V Anglii jste vystudovala obor, který u nás nemá obdoby. Jak jste se tam dostala?
Předcházela tomu celkem kuriózní situace. U nás jsem studovala chemii na VŠCHT. Už když jsem končila bakaláře, věděla jsem, že se chci věnovat kočkám, a zajímala mě psychologie. Ale u nás nebyl podobný obor. Tak jsem pátrala po celé Evropě, jestli někde něco takového není. Psychologii zvířat nabízeli ve Švýcarsku, ale v němčině, což pro mě bylo nemožné. Další možností byla Anglie. Ani v angličtině jsem nebyla zrovna pevná, ale vzepřela jsem se a během několika měsíců jsem se vše doučila, udělala jsem jazykové zkoušky a odešla studovat klinické chování zvířat. Učili jsme se zásady, jak se zvířata učí, jak zapomínají naučené, praxi, teorii, bylo to velmi zajímavé. Potkala jsem tam lidi z celého světa.
Neplánujete založit podobný obor u nás? Nebo alespoň nějaké kurzy?
Na založení celého oboru zatím chyběli lidé, peníze a čas. Vlastně o času samotném to není – moje práce je emočně nabitá a dost náročná, proto musím dbát na psychohygienu a odpočinek. Neexistuje, abych přišla ke klientovi unavená. Prozatím tedy přednáším pro laiky i odborníky, on-line i naživo, v rámci kočičího mentoringu školím veterináře a další profesionály pracující s kočkami. Ráda bych pořádala kurzů víc.
Vy také hodně spolupracujete i s veterináři, že?
Ano. Mou myšlenkou vždycky bylo spolupracovat s lidmi z oboru tak, jak je tomu v Anglii. Většinou je to tak, že řeším případ, který nebyl vyšetřen veterinářem, ale já mám pocit, že by problém mohl být právě tam. Klienta tedy odkážu na kliniku. Nemůžu léčit duši kočky, když má třeba zlomený ocas nebo zánět močových cest.
Čím vás dostaly kočky?
Právě tím, že jsem jako mnoho lidí měla vůči kočkám předsudky. Ale nic z toho nebyla pravda. Zjistila jsem, že jsou přátelské a inteligentní. Můj první kocour, kterého jsem měla s tehdejším přítelem, se jmenoval Kubíček a může za všechno, co teď dělám. Protože mi ukázal, jakou mají krásnou duši. Uvědomuji si, že si mě vybral. Nemusel, ale rozhodl se mít mě rád. To mě dostalo.
JAK VYPADÁ MÁ PRÁCE?
Lidé mi napíšou, a ještě než se za nimi rozjedu, pošlu jim obsáhlý formulář se spoustou otázek. Ty mi pomohou udělat si jakýsi obrázek o jejich soužití. Velmi mi to ulehčí práci na místě. Protože na návštěvě se pak děje tolik věcí, že bych to nebyla schopná všechno zaznamenat. Do domácnosti tedy přicházím už důkladně připravená. Strávím tam obvykle tak dvě hodiny, ale když je potřeba, zůstanu déle. I návštěva je jakýmsi průzkumem. Teprve pak následuje intenzivní práce, při které se kočka mění. Když najdu cestu, jak z problému ven, připravím chovateli plán, co budeme dělat. Stále jsme v kontaktu, třeba několik týdnů nebo měsíců. To jsem se naučila v Anglii, nenechat v tom člověka samotného.
Článek vyšel v časopise Blesk Hobby. Aktuální číslo zakoupíte na novinových stáncích nebo si ho můžete objednat v našem iKiosku ZDE.
