V podkrovním studiu je dechberoucí okno. Kolik je tu tak v létě a v zimě stupňů?
V létě 40, zato pořád. A v zimě, když je slabší chvilka, tak asi šest. K nule už se to neblíží, ale těch šest je často.
Máte tu současně i posilovnu, vy totiž máte kliku, kterou jen tak někdo nemá.
To je klika asi 1,6 m dlouhá, bez které se neotevře žádné okno. Musí se správně nasadit a točit a točit.
Jsou na tom obřím okně žaluzie?
Už ano, před lety, když jsem se přistěhoval, jsem byl okouzlený, jak se tu člověk dívá na to nebe, na ptáčky a na mráčky. Přišel jsem z práce, shodil jsem ze sebe všechno, praštil jsem sebou na tu postel, jak mě pánbůh stvořil, a jak si tak ležím, tak slyším spoustu hlasů, jak si studenti povídají: Ještě bychom měli zaměřit támhle to a tady ta architektura… A já jsem se podíval před sebe a přesně v tom výhledu přede mnou bylo asi 8 studentů na střeše a všechno si fotili a zapisovali. A já tam ležel nahatej, tak jsem se schoval pod deku a okamžitě jsem volal na správu budov: Prosím, bylo by možné sem nainstalovat nějaké žaluzie? A bylo.
Dva kroky dozadu a jsme v kuchyni.
Tam je všechno, co potřebuju, myčka, lednička, trouba, sporák, všechno se vešlo.
Dva kroky dopředu a jsme ve studiu.
Je to pravda, je to napůl pracovna, napůl studio, režie, kde tvořím ať už producentskou práci, nebo skládám. Také tu se synem stříháme videa. A tady mezi těmi prostory se běžně jí, je to jídelna, ale občas jsme tu i na baru, protože se přehoupne osmá večer a můžeme tu v klidu pobýt, vešlo se nás sem i 16. Lidi byli všude a bylo to super.
A dva kroky bokem a jsme v obýváku.
No, alespoň se člověk nenaběhá, když nosí věci z kuchyně. Ale pak je to dálka do ložnice, celé čtyři kroky.
Máte tu sbírku desek, viděla jsem Mou vlast, je tam samá klasika?
Ne, ne, je tam samozřejmě Smetana, Dvořák, Vivaldi, Mozart, ale já jsem spíš na svoji vlastní klasiku, kterou já miluju, a to jsou osmdesátky a devadesátky, sem tam 70. léta. To znamená, mám Floydy, Prince mého milovaného, samozřejmě Trevora Horna a další producentská jména. Na těch vinylech si myslím, že je to fajn. Je ještě velká řada desek, které měl můj táta, které jsem ještě nevybalil a sem pod tu střechu nedotáhl. Tatínek měl taky krásnou sbírku.
Pak je tu další sbírka, tentokrát andělíčků a slonů.
To je zase po mamince, ona sbírala andělíčky a milovala Mumlavský vodopád, tak to s ní mám nějak spojené a ti andělíčci mi po ní zůstali.
Tak to máme tatínka a maminku, a co ta sbírka lihovin, ta už je vaše?
Výstava je putovní. Vždycky když je potřeba, tak se něco nachladí. A pak zas přijde jiná návštěva a doplní.
Co se vám sem, do vašeho ráje, nevešlo?
No to vám řeknu, co se mi nevešlo a co mě hodně mrzí. Mně se sem totiž nevešel balkonek nebo maličká teráska. Opravdu. Já miluju nejen výhledy, ale i to, nadechnout se. Stačil by jen maličkatý balkonek, na který bych si stoupl a pil kávu. Takhle člověk musí seběhnout schody, projít pasáží a je u tramvaje. No a to není ono. Ale bohužel, nedá se, nemůžu mít všechno.
