18°C
Nejstudenější místo ve středních Čechách, to jste chtěl?
To jsem dostal jako bonus. Brdy jsou hory, i když to málokdo vnímá.
Když jste se rozhodl, že tady chcete žít, tak jste si to všechno sám nakreslil, je to tak?
Já jsem si to hlavně vysnil. Já jsem si přál strašně moc ten domeček, nějakou dobu jsem ho měl v hlavě, ten vizuál, jak by měl vypadat. A měnil se postupem času, protože jsme se rozrůstali, a vzhledem k danému místu se také měnil. Vždycky jsem poprosil někoho, kdo tu mou vizi správně uchopí a zvizualizuje mi ji natolik, abych řekl "ano, to je ono". Protože podle mé dětské kresby se moc stavět nedá.
A než se to postavilo, prý jste nějakou dobu bydleli venku?
Tři měsíce to trvalo. Já jsem spal v autě, manželka a děti v přívěsu, který jsme si půjčili od přátel. Ze starého kolečka jsme odřízli pneumatiku, aby se nespálila, a v kolečku jsme dělali oheň. Předstan se mi pod vahou sněhu a větru postupně roztrhával a mizel do krajiny. Myslím, že na to budeme dlouho vzpomínat. Moje žena by vám k tomu asi vyprávěla něco jiného, než vám vyprávím já, ale myslím, že už se shodneme na tom, že se nad tím můžeme pousmát.
To byly předloňské Vánoce, tedy jste tu už normální Vánoce zažili.
Ne, já mám toulavé boty, takže já na Vánoce mizím. Už v roce 2015 jsem přesvědčil rodinu, že je fajn neřešit špinavá okna a to, že není uklizeno, a vlastně ani ten bramborovej salát nikdo z nás pořádně nejí a že bychom si mohli místo hromadění konzumu dát společný zážitek. Jeden takový bylo i to přespávání před tím domem:). A teď se prostě každý rok snažíme před Vánoci někam zmizet.
Ale vy se touláte celoročně. Tady jak člověk vyjde ven, tak to k tomu vysloveně vybízí.
Máte pravdu, Česká republika je tak neskutečně bohatá krajina, že to vybízí na spoustě míst. V dětství moje rodiče měli chalupu kousek odsud, v zimě jsme jezdívali na Šumavu. Když jsem přišel do Prahy za svou ženou, tak já jsem jí pořád hnal ven a ona mě dovnitř. A tak jsme hledali ten kompromis a já jsem věděl, že mám pořád tu touhu být blízko domova, blízko Plzni, jsem hrdý na to, že jsem se v ní narodil, i když jsem pak z ní utekl. A teď to mám do Plzně blíž než do Prahy. A co se týče toho toulání... Toulání jsem si jednou vyzkoušel jako dárek. Jedna firma, která šije hadry do divočiny, tak to dala jako dárek se mnou – byly to Šumava, Brdy, Jeseníky, byla to místa, kam jsem ty lidi chtěl vzít. Účelem bylo jen tak se s nimi potoulat. Vyzkoušel jsem si to, vystoupil jsem ze své komfortní zóny, protože já se lidí dost bojím, byla to pro mě taková terapie. Pak do mě pár lidí hučelo: Jdi do toho dál! A já jsem si řekl, že je lepší si nadávat, že jsem to udělal blbě, než že jsem to neudělal vůbec. A tak jsem se rozhodl. Že se lidé mohou s Lukášem toulat dál.
Dotoulejme se zpět k vám domů... Je tu nádherný nábytek, ten jste si také navrhl sám?
Všechen nábytek, který tu je – tak to jsem si sednul s jedním strašně šikovným Michalem z Vysočiny, z Nové Bíteše, a dlouho jsem ho přesvědčoval o tom, že co jsem si vymyslel, je dobře. A že to sem patří, že žiju tam, kde žiju, a že bych to tak chtěl mít. A on: Ořechovou desku pracovní? Jo, ořechovou desku. A jasan nahoře? Jo, jasan. A dub? Přesně. Dub. Já jsem vycházel z toho, co původně bylo v Brdech, vycházel jsem z toho, co tu bývávalo a co ti Němci kdysi chodili kácet.
Židle jsou malované…
To moje žena s mojí dcerou.
Hodiny jsou také vyrobené, nebo náhodná koupě?
Náhodná koupě to není:). Mně je trošku trapný, aby to nevypadalo, že se něčím vytahuju... Já to nedělal, ty ruce šikovný má někdo jiný, já si to jen vymyslel a snažil se přesvědčit vždycky někoho, aby to udělal, aby mu to dávalo smysl, aby ho i ta práce těšila. I to, jak to vypadá zvenku... Ono se to společně nabalovalo, od hodin přes knihovnu po nádhernou kuchyň, to je naše velká láska. Šlo to nějak ruku v ruce, já jsem tak strašně moc chtěl, tak jsem byl urputnej a tak jsem věděl, že nechci uhýbat… Na fasádu jsem neměl peníze, protože se asi všichni s cenami zbláznili, nakonec jsem odjel zase na Vysočinu za pánem, který nechal napéct buchty... Dvě hodiny jsme si spolu povídali, on byl hrozně otevřenej, já taky a pak řekl: Tak, a teď budeme dělat byznys. A já na to: Tak fajn, tak to zkuste:). Já vám tu fasádu z toho modřínu udělám, stojí to tohle. Kolik máte? A já na to: No bezva, já mám půlku. A on: No, tak to nějak uděláme... Asi jsem ty lidi dokázal svou urputností nadchnout nebo ukecat nebo jim říct: Já si to fakt strašně moc přeju.
A co ještě si tady přejete? Nebo už máte dopřáno?
Kdo má dům, tak ví, že nikdy není hotovo. Nemáme plot. Když jsem se seznámil se svou ženou, teď je to 15 let, co jsme spolu, tak jsem jí říkal, že bych chtěl ovce. Ona na to: To víš, že jo, já chci být na Staromáku, kašlu ti na nějaký ovce! A teď po letech s tím přišla sama, řekla, že když fakt něco chci, tak musím mít plot, jinak to uteče. Říkala, že by se jí líbilo mít běžce – kachny, to jsou takoví ti malí dinosauři, úplné epileptické divnosti. Takže když by byl plot, byly by ovce i běžci. Taky by tu měl být od plotu k domu chodníček, je ho jen kousek, ale zaplacený je celý:). Ten pán, který ho dělal, je ze Slovenska, má spoustu bratrů… On udělal dobrý byznys a já se nechal nachytat. Moje žena říká: Tak už se tím netrap, jsou mnohem důležitější věci. Takže jsou tu věci, které tu ještě budeme dodělávat, taky nahoře v pokojíčkách a já chci ten život trošku vytáhnout ven, od jara do podzimu se dá fungovat venku, chci začít víc věcí pěstovat, chci si dělat radost, že si utrhnu vlastní rajské jablíčko... A ze stromu mi třeba jednou vyroste jablko. Já tu mám tři stromky, jabloně, jsou to rouby z jabloní z původních zaniklých obcí v Brdech. Nad Padrťskými rybníky byla obec Záběhlá, v roce 1953 stejně tak, jako se to likvidovalo v pohraničí, se likvidovaly i tyto obce – a z nich jsou ty jabloně. Takže až urodí, tak na to se moc těším.
Hledáte inspirace pro svůj domov, zahradu nebo rádi tvoříte? Pak si nenechte ujít aktuální vydání magazínu BLESK HOBBY. Pořídit si ho můžete i v elektronické podobě nebo formou předplatného přímo ZDE.
