21°C
Prý jste se stěhoval do menšího na radu své sestry.
Ano, bydlel jsem ve velkém bytě, to jsem asi měl z té Ameriky, že všechno muselo být velké, a sestra říkala, že vyhazuju peníze a že velký byt jsou velké problémy. Že pořád nejsem doma, a když už jsem, tak spím, a to nevím, kde jsem. Takže proč mám velký byt. Já to nerad poslouchal, ale nakonec jsem jí musel dát za pravdu a našel jsem si malý byt.
A stačí vám, i když tu nejen bydlíte, ale i pracujete?
Stačí, dělám tu svoje fotky ručně. Já tu moc nefotím, nikdy jsem neměl ateliér. K focení potřebujete různý prostor a různá pozadí, někdy fotíte jednoho člověka, jindy dvacet, někdy traktor… Já nepotřebuju pro mou fotku velký byt.
Přesto je tu na zdi na spuštění pozadí, to je jen dekorace?
Když mi někdo zavolá, že by potřeboval portrét, tak to můžu nafotit tady, ale víc lidí se sem nevejde.
Obklopujete se starobylým nábytkem, modernu nemáte rád?
Já mám moderní kávovar, to stačí.
Je tu spousta drobných, malých půvabných předmětů a sošek, sbíráte je?
Já je nesbírám, lidi mi je nosí a já nemám srdce to vyhodit. Slony, andělíčky, no to přece nemůžete – vyhodit anděla... To bych měl strach, že mě tam chytne nějaká vyšší energie…
Když vy vždycky někde poznamenáte, že máte rád slony, a lidé vám je nosí deset let, pak anděly, tak si teď vyberte, co chcete, aby vám nosili, a je to.
Já taky řekl, že mám rád chlebíčky, ale to nemůžete pořád jíst. Já to někde vyprávěl a řekli mi: Měl jste říct dolary. Tak jsem to z legrace zkusil a jeden pán mi opravdu přinesl pět dolarů v jednodolarovkách.
Jednou se vám to sem nevejde…
Ale vejde, když mi někdo něco dá, tak já jsem říkal, že nechci. Ale etiketa říká, že nesmíte říct ne, že to máte přijmout s láskou a nadšením, máte poděkovat, vzít si to a dát to někomu jinému. Jenže já to neumím. Kamarád mi na Srí Lance ručně nasbíral pytel čaje. Já čaj nepiju, tak jsem mu říkal: Dej to někomu, kdo ho pije, a až pojedeš do Etiopie, tak mi přivezeš kávu. A on, že to sbíral pro mě, tak já zase, že já nepiju čaj!! Piju čaj, leda když jsem nemocný, a to nikdy nejsem. No a on se neurazil, ale zasáhlo ho to. Vzal ten čaj a odešel. Za hodinu jsem dostal takovou rýmu a horečku, že jsem si musel jít do obchodu koupit čaj. Bylo to rouhání, hned se mi to vrátilo. Teď už říkám: Děkuju, mám rád čaj... A pak ho někomu dám. Ale zase to jde s čajem, ale nejde to s andělem.
Zdi zdobí fotky, obrazy, v předsíni je také spousta fotek, ale ty nejsou od vás.
Já si moc svoje fotky nedávám, mně by to bylo blbý, se koukat na svoje fotky, mám jich pár jen v pracovně. Mám tu ale fotky fotografů, které mám rád, kteří mě inspirovali. Jsou tu práce třeba od Sarah Moon a Richarda Avedona.
A obrazy – jak k vám přicházejí, náhodně?
Jeden obraz je můj portrét, další je od kamaráda, další je z workshopu, ale moc se jich sem už nevejde.
Co byste tu ještě chtěl, ale není tu na to místo?
Já už sem nic nechci, spíš se pořád zbavuju věcí z toho velkého bytu.
Pracovně jste procestoval velkou část světa, dobrovolně ale prý na výlet nikdy nevyrazíte.
Já absolutně nepotřebuju nikam chodit. A když byl covid, tak bez rouhání já byl nejšťastnější. Možná je to i věkem, já jsem rád doma, protože pracovně jsem furt někde. A já neřídím, takže třeba do Trutnova mi to trvá 12 hodin, takže radši nikam nejedu. Ale zas mám strach říct na nějaké pracovní nabídky ne. V Americe říkali, že nejmagičtější slovo, aby v životě něco fungovalo, je ANO. Yes, I will, Yes, I do…. Yes, Yes, Yes, pak už to člověka sere, že furt ano, taky byste chtěli říct ne, ale mám strach, že by přišel nějaký blesk z čistého nebe. Tak musím být hodný a říkat ANO.
Co je pro vás to doma? Milovaná káva, nebo klid?
Káva ani nemusí být, prostě že můžu být doma, nikdo mi neříká, co mám dělat, je klid a můžu si dělat svoje věci.
