Copak copak, že jste pořád jen v přízemí? 

Petra: Postupně se to tak nosilo dolů. Přibyl tu počítač, ne nahoře v pracovně, ale tady, my vlastně chodíme nahoru jen spát, protože se tam nikomu nechce. Teda já si tam jdu třeba zažehlit, k šicímu stroji nebo zahrát si na piano, to je tak všechno. A to máme teď navíc pokoj po dceři, která se odstěhovala. Ale nevím, jaké si vzala věci, protože tady nic nezmizelo a žádné místo nevzniklo. Takže dole má Jiří hudební koutek, do toho můj starožitný nábytek, prostě mazec.

Ale Jiří má přece své místo na skládání pod střechou.

Jiří: Nechce se mi tam přes den, ale my už dokonce přemýšlíme nad tím, že dáme postel sem dolů. Tedy Petra nad tím přemýšlí.

Petra: No to kdyby se náhodou někomu něco stalo, tobě by se stalo, tak kdo by tě odtamtud tahal?

Fotogalerie
32 fotografií

Starožitný nábytek máte, Petro, ráda už léta. Kdy to začalo?

Petra: Já myslím, že to byl původně truc proti tatínkovi. On miloval minimalismus, takže já si schválně do prvního bytu, když jsem se odstěhovala, pořídila bílo-zlatou ložnici ve stylu Ludvíka XIV. Myslím ale, že tam nikdy na návštěvě nebyl. Kouskům s opravdovou historií jsem podlehla hned poté. 

Vybudovali jste si dole koupelnu na úkor velikosti kuchyně.

Petra: Ona ta kuchyně byla i tak malá. Ty domy si stavěli tiskaři po válce, a to byly skromné časy. Nahoře pokojíčky pro děti a ložnice pro rodiče a kuchyňka stačila malá. Já tam dneska nepostavím ani kávovar, ale je tam trouba, lednice, tak co může člověk víc chtít?

Čím se obklopujete, abyste se cítili šťastní?

Petra: Já jsem se v životě stěhovala asi pětkrát, mě to celkem baví, vytváří se nová realita v něčem jiném. Tahám s sebou samozřejmě ty starožitné kousky. No a Jiří, jak ví, že jsem na ty starožitné věcičky, tak všude jsou malé kousky čehosi. On mi nosí i věci, které si mohu dodělat, třeba panenku, která nemá šatičky. Třeba teď mi přinesl cosi, nevím, co to je, chyběl tomu kousek, on neváhal a našel někde střep, který se tam hodil, dolepil to tam a je to.

A k čemu to "cosi" slouží?

Jiří: No konvička to je, můžete s tím třeba zalévat kytky, no já vím, že je to na prd, ale bylo to roztomilý. 

Je tu spousta obrazů, některé jste namalovala vy, některé jsou součástí sbírky. Namaloval něco Jiří?

Jiří: Kdepak, to kdybyste chtěli, abych namaloval koně, to byste se smáli ještě 14 dní.

Petra: Ale kůň je těžkej. 

Petro, vy máte malování v rodině?  

Můj dědeček maloval, takové chaloupky, velmi realisticky, potom jsem jednou našla na půdě srolovaný papír, vzadu bylo napsáno JUDr. Pavel Černocký... Otec rád na všechno psal ten svůj titul, ale bylo to hezký, tak jsem si to zarámovala. V rodině můj bratranec Vlasta Brodský má syna Marka a ten to má vystudované, ten dělá bezvadné obrazy.

A co řekl Marek na vaše obrazy?

Marek na většinu mých děl mlčí. Až jednou jsem mu poslala obrázek, který jsem namalovala spíš jako happening. Peklo se to jmenovalo. Nahoře pekelník a dolů padají nahé mrtvoly a on říkal: No to je výborný, už nikdy nic jiného nemaluj, už nech ty pejsky a stromečky, tohle je ono.

 

Před lety jste dokonce vyráběla stínítko na lampu – zopakovala jste si to někdy? 

Už ne, to byla příšerná, titěrná práce tehdy. To mi přinesl tu práci Jiří. A opravdu steh za stehem jsem to dělala, celé týdny. Takže už nic nenos, Jiří. 

Kdybyste sem dolů vážně stěhovali postel, tak které kousky nábytku byste obětovali, aby se vešla?

Petra: No ta sedačka, ta už je de facto pryč.

Jiří: Ale ta postel bude vytahovací. A večer, když se nám bude chtít.

Petra: V tom právě vidím ten problém, když se nám to bude chtít…

Chystáte se tu ještě na nějakou změnu?

Petra: Jiří tak má někdy tendence měnit zahradu. Na jaře zase přinesl nějaký zdravý stromek, snad aronie to byla, ale nějak mu to nevyšlo a stromek nevydržel. On to totiž zasadí a pak na to zapomene. 

Pojďme se mrknout na tu zahradu, tedy spíš zahrádečku. Kdo tady víc přikládá ruku k dílu?

Petra: No tak naposled jsem hrabala já, Jiří má sice fukar, ale než bychom ho našli….

Zahradní domeček jste malovala vy?

Jojo, to jsem tvořila, když se mi narodila vnučka – a vznikl z toho velmi "vkusný" altánek, dost mě z toho bolelo v zádech, jak jsem seděla dole a malovala ty květinky. Trošku jsem zapomněla, že už jde do puberty a altánek ji opravdu málo zajímá, ale určitě na to nikdy nezapomene. 

Umíte si představit, že byste se odsud někam stěhovali? A pokud ano, tak kam? 

Petra: Představit si dovedu takový malý tři plus jedna bungalov, pěkně na rovince s malou zahrádkou někde na okraji Prahy. Jenže na to nemám dost peněz. Nehledě na to, že k příjemnému bydlení patří i milí sousedé. A ty mám tady skvělé.

Jiří: Já bych se nestěhoval. Už kvůli tomu, že naše Káča tu má spoustu psích kamarádů a moje žena bez svých kamarádek, které bydlí víceméně v centru Prahy, by se taky neobešla.