9°C
Prozraďte, jak to vypadalo, když jste si sami navrhovali dům.
My jsme si s Míšou stáhli na iPadu aplikaci a hráli jsme si, zkoušeli jsme, jak by ten náš vysněný dům mohl vypadat. A nakonec jsme si řekli: wow, takhle nějak by to mohlo být. Pak jsme oslovili známého, architekta, a ten nám tu naši představu víceméně 1:1 namaloval na papír. Což je neuvěřitelné, že se to dá – bez předchozích zkušeností a schopností navrhnout si dům.
Na čem jste se shodli a kde byly nutné kompromisy?
Já mám pocit, že se s Míšou shodneme absolutně ve všem, ať jde o to, jak to vypadá u nás doma – dekorace, nábytek – nebo ať se to týká výchovy dětí – kdy pohladit, kdy potrestat. Jsme zajedno a to je paráda. Nikdy jsme se o ničem nehádali. Ani jsem si nevšiml kompromisů, je to zázrak, ale opravdu to tak je.
Zvolili jste dřevostavbu, která ale vypadá trošku jinak, než jsme zvyklí.
Jojo, my jsme to chtěli na bílo, prý se to moc nedělá, protože to není praktické, když pak na to třeba děti kopnou míč. Ale nám se to líbilo a je to originální. Mohlo by to stát někde ve Švédsku nebo ve Finsku. Ale borovice na ten dům pokáceli v Litvě, tam ho také složili, otestovali, pak ho rozložili, dovezli do Čech a tady to zase během tří měsíců složili. Skvělé je, že je to nízkonákladový dům, v zimě skvěle izoluje a v létě chladí.
V části domu je strop nekonečně vysoko a působí to trošku jako chrám.
Oba máme rádi vzdušnost a prostor, takže to centrum našeho domu, kde chybí vlastně kus patra, jsme chtěli oba. I na úkor možnosti mít tady další pokoje. Vlastně celý důvod této vzdušnosti je ten, že tady jsme pořád pospolu, pořád víme, kde kdo je, slyšíme se navzájem a taková ta rodinná pospolitost je díky tomu zachována.
Co si tu kdo z vás přál?
Já jsem měl jedno velké přání, a to pracovnu, kde se můžu zavřít, skládat, zpívat, studovat. A mám ji. Míša chtěla velkou koupelnu s velikánskou vanou. A to jsme jí splnili. A taky chtěla velkou šatnu. A tu nemá. Ta šatna je vlastně strašně malá, v praxi je mnohem menší, než jsme si ji představovali.
Nad schody je zvláštní místo, copak tam bude?
To je galerie a tam bych si časem chtěl dát piano, je tam krásný výhled do zahrady. To je takový můj sen – barová židlička, stoleček s rumem, klavírek. Dělal bych si tam takové domácí hudební matiné.
A nechtěla by tam mít Míša spíš ušák, lampičku a knížky? Ptal jste se?
Možná, já vlastně nevím, zatím jsme tento prostor neřešili. Aby to tak bylo budoucí jablko sváru (smích)! Já ale věřím, že se dohodneme.
Kolik prostoru jste naplánovali dětem?
Kromě toho, že to tu zabírají skoro všechno, tak oficiálně mají kluci zatím jeden pokoj, ale logicky, až budou větší, budou chtít soukromí. Takže máme plán, že venku je tu veranda, na které se dá ještě jeden pokoj postavit.
Moment, vy jste si vymysleli dům snů, a už vám chybí jeden pokoj?
No v podstatě ještě nechybí. Já vyrůstal s bráchama, byli jsme tři v jednom pokojíčku a byl jsem šťastnej. Ale myslím, že až naši kluci vyrostou, tak to soukromí bude zapotřebí vyřešit.
Teď aktuálně řešíte zahradu, jak jste daleko?
Zatím je tam hlavně jídlo, ovocné stromky, rybíz, angrešt, různé keře – rakytník, goji. Máme tam bylinkovou zahrádku, tu si vytvořila moje žena. Já udělal venku skalku, kde jsem zasadil nějaké keříky a stromky. Postupně to zvelebujeme.
Ještě byste si tu, kromě toho dětského pokoje, něco přáli?
Já bych řekl a mluvím za sebe, že po těch pěti letech života mi tady v podstatě nic nechybí. Možná ta šatna, jak se rozrůstáme a děti vyrůstají, tak je zapotřebí víc a víc oblečení a dalších věcí. Ale jinak – já jsem tady spokojený, je tady všechno, co jsem si vždycky přál.
