Jak bydlí Aleš Cibulka a Michal Jagelka: Umíme si skoro všechno udělat sami!

Při vstupu do bytu si chvíli připadám jak na tobogánu. Oba hostitelé mluví současně a hodně se smějí. Asi není náhoda, že pořad stejného názvu na rozhlasových vlnách Aleš moderuje už šestnáctým rokem. Chvilku mi trvá, než se zorientuji v tom kolotoči hlasů, jestli na mě mluví Leonardo DiCaprio, Matt Damon nebo Orlando Bloom, které Michal dabuje. Oba partneři jsou momentálně „doma“ na Českém rozhlasu Dvojce – Aleš se zmíněným Tobogánem a s novějším pořadem Na červeném koberci s Alešem Cibulkou a Michal tu moderuje nedělní Kolotoč.

Troška čísel na začátek: jste spolu už dvacet let, čtrnáct let bydlíte v tomto mezonetovém bytě v blízkosti libeňského nádraží, deset let zvelebujete ve chvílích volna roubenou chaloupku a právě dnes slavíte první přivezeniny svého čtyřnohého miláčka – vipeta Tobiáše.

Michal: Měli jsme osmnáct let dva kocourky, kteří bohužel odešli do kočičího nebe, a dneska je to rok, kdy jsme si splnili přání a přivezli si domů úžasného parťáka, vipeta Tobiáše.

Aleš: My si ho vlastně vyhlédli v době, kdy jeho psí maminka ještě ani nebyla březí. Už měl dávno koupený obojek a vyrobenou psí známku. Byl vlastně takovým naším vymodleným dítkem.

Michal: Máme v životě všechno takhle postavené na hlavu. Vybrali jsme si chovatelskou stanici, měli jsme pelíšek, hračky, dobroty, vymysleli jsme si jméno – jen ta psí maminka pořád ještě nehárala. Pro Tobíska jsme se ale rozhodli a tak tady prostě je. (smích) Jsme zkrátka oba berani.

Když jsou kluci malí, tak si všichni rádi hrají s vláčky, málokterý se pak ale nastěhuje cíleně do blízkosti vlakového nádraží.

Michal: To byla vlastně tak trochu náhoda. Náš první společný byt byl nedaleko odtud. Chtěli jsme ale zůstat věrni pražské Libni, kde se nám líbí. Na internetu jsme si vybrali dům, byt a pak už se vlastně jen šli podívat, jak vše vypadá v reálu. A z terasy v prvním patře bytu máme libeňské nádraží jako na dlani.

Aleš: Ano, v létě sedíme na terase, popíjíme vínko a najednou se pod námi mihne rychlík a my víme – aha, jede Emil Zátopek a má tři minuty zpoždění. Mohli bychom pracovat pro dráhy jako kontroloři dodržování jízdního řádu.

Znáte i nabídku jídelního vozu?

Aleš: No jistě, zpaměti! České vozy mají skvělou svíčkovou, ty maďarské zase gulášek.

Michal: Před lety jsme jeli pendolinem z Ostravy. Byli jsme hodně unavení a průvodčího jsme se ptali, jestli staví u nás v Libni, nebo až na hlavním nádraží. Odpověděl, že v Libni nestaví, ale když si zaplatíme tisícovku, že nám zastaví. Představte si, to opravdu jde. Nebo tenkrát to šlo. Nezvažovali jsme to ani minutu. Nechali jsme si zastavit, průvodčí nám otevřel jedny dveře a my hrdě vykráčeli ven. Za tisícovku!

Čekala jsem něco ve smyslu legendární věty: ,,Nezastavujeme, máme zpoždění...”

Aleš: No, tenkrát jsme ostatním spolucestujícím to zpoždění vyrobili sami. Ale byly to jen tři minuty. Přesně tolik jsme totiž měli na výstup. (smích)

Váš byt je v nástavbě na domě, který je zhruba 100 let starý.

Michal: Když měli na tomhle místě postavit novostavbu, zjistili, že konstrukce původní budovy je tak kvalitní, že ji mohou nechat, a architekt vestavěl nový dům do toho původního. Díky tomu tu třeba máme zdi třicet centimetrů široké.

Aleš: Jak jsi říkala, že v našem životě je všechno divné, přidám ještě jednu historku. Tenhle dům jsme si opravdu vyhlédli, protože zvenku vypadá velmi netradičně. Je vlastně pavlačový, s dřevěnými madly i kovovými slunolamy. Dům už tehdy stál, tak jsme jen přišli a řekli si o konkrétní mezonet. A zatímco Michal domlouval v přízemí podrobnosti s developerkou, já běžel nenápadně do horní koupelny a tak, jak jsem byl, ve sněhulích a v péřovce, jsem si lehl do prázdné vany. V minulém bytě jsme ji totiž neměli a já po ní toužil. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli je dost velká. Byla a dnes v ní trávím hodiny a hodiny. Tedy už ne v péřovce – a s vodou.

Pak nastalo barevné hýření, protože byt má v každém pokoji syté barvy – na tom se shodnete, nebo někdo někomu ustupoval?

Aleš: Řekli jsme si, že celý nový byt bude věcí kompromisu, ale do čeho si nenecháme mluvit, budou naše pracovny. Já jsem si přál narciskově žlutou, a tak ji také mám, i když mě od toho odborníci na bydlení zrazovali. Prý mě bude ta výrazná barva rušit od práce. Naopak, dodává mi energii. Když přišli malíři, byli nadšení, že někdo konečně chce výrazné barvy. Třeba velkou ložnici máme tmavě modrou.

Je tu skříňka na čamrňáky, co to je?

Michal: To říkal krásně manžel mé babičky, to jsou takové ty nesmyslné, zbytečné věci, na které akorát sedá prach.

Aleš: Jenže to jsou dárky, které dostáváme, a samozřejmě je nemůžeme vyhodit. Naše paní na úklid už se ale skoro oběsila, když na nich utírala prach. Tak jsme je nastěhovali do skříňky, tam jsou doma a čas od času se na ně mrkneme, když se k nim stěhují další.

Jakou barvu pracovny má Michal?

Michal: Já tomu říkám, že Aleš nemá pracovnu, ale trapný studentský pokojík…

Aleš: Ne trapný, veselý studentský pokojík ...

Michal: …no dobře, zatímco já mám prezidentskou pracovnu. Sytou oranžovou zeď, dubový tmavý stůl, na stěnách na rozdíl od Alešových infantilních veselých obrázků…

Aleš: ...tak si jdi vedle, když se ti tady nelíbí...

Michal: …tak já tam mám obrazy, vlastenecké výjevy, inu, je to i o prostředí, ze kterého člověk pochází. (smích)

Kdo z vás miluje staré věci – gramofon, hodiny...?

Aleš: To je asi tak trochu moje úchylka. V moderní pracovně staré věci, které si člověk hýčká. Třeba tenhle starožitný gramofon s troubou jsem dostal od Michala k narozeninám. A opravdu hraje.

Michal: Jsou věci, kterých se zbavujeme, máme ale úctu ke starožitnostem po našich předcích. Skvěle moderní byt doplňují.

Co vám dalo při zařizování nejvíc zabrat?

Michal: Zná to asi každý, kdo někdy něco zařizoval nebo rekonstruoval – dělníci a řemeslníci. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale kde jsou ty pověstné zlaté české ručičky? Občas jsme narazili na skvělého fachmana, třeba toho, co nám obkládal kuchyň, toho, který nám dělal žaluzie, ale to je spíš výjimka.

Aleš: Neustále jsme jen poslouchali, jak něco nejde. Chtěli jsme třeba kuchyňskou linku, které by nebyla vysoká tradičních 85, ale 110 centimetrů. Jsme oba vysocí a lépe se nám na vysoké desce pracuje. To byl problém. Chtěli jsme vestavěnou skříň, která by byla se zrcadly od podlahy až ke stropu. A my zas poslouchali, že se budou posuvné dveře křížit a kdesi cosi. Pak jsme našli šikuly, a ti to udělali. Dobrého řemeslníka dneska platit zlatem.

Kolem těch vysokých skříní se prochází na terasu. Trávíte na ní hodně času?

Michal: První roky jsme tam byli skoro pořád, protože jsme si ten kousek zeleně opravdu vysnili. Před deseti lety jsme si ale pořídili dvě stovky let starou roubenku s velkou zahradou, a když chceme být venku, jsme tam. Od domovních dveří k těm chalupovým to stíháme za hodinu i s nákupem.

Aleš: A to známé „to nejde“ jsme poslouchali zase tam. Díky tomu jsme se ale naučili pracovat s maltou, betonem, cihlami, prostě vším, co je potřeba. Umíme dělat výmazy na roubence stejně jako stříhat ovocné stromy nebo postavit pískovcovou zeď. My, někdejší kavárenští povaleči.

Takže jste i manuálně zruční?

Aleš: No jasně, když to jinak nejde. (smích)

Michal: Aleš má větší trpělivost, já už bych ty věci při své povaze rozkopal. Mně nevadí pracovat, ale chci vidět výsledek. Když něčemu věnuji tři hodiny a nedaří se to, tak to jsem naštvanej. Nechci být otrokem zahrady a chalupy, chci tam i relaxovat. I od toho jsme si ji pořizovali.

Vraťme se do Prahy. Až tu budete jednou malovat, máte vybrané barvy? Bude to změna?

Michal: No teď jsou prý moderní kovové, šedé, béžové, to nás moc nezajímá. Taky je prý návrat k bílým stěnám, ke klasice.

Aleš: No, když se dívám na všechny ty svoje obrázky, to by se muselo sundat…

Michal: Na to objednáme rovnou kontejner… (smích)

Aleš: To zapomeň, to jsou cennosti! No já nevím, asi bychom šli zase do barev. Ale kde seženeme malíře?

Michal: Já bych to radši nechal tak, jak to je, a moc na to nesahal.